Malé opatství Thelémské
*Encyklopedie Thelémy* *Kniha zákona - magická exegeze*
*Rituály* *Učební materiály* *Průzkum vyšších světů*
*Hermes II. Trismegistos*
*Dějiny 20. století* *Stručná historie esoteriky* *Osobnosti západní esoteriky*
*Živlová magie* *Struktura Universa*
*Magická intelektuální a názorová základna*
*Rituální předměty*
*Vzkazy a názory*
Anakin: Je jen cesta vpřed...

Dnes je to týden, kdy mě při pravidelné procházce do nedalekého parku před kopcem napadlo, že bych mohl zkusit chůzi pozpátku. Nebyl to nápad jen tak z čistého nebe. Asi týden předtím jsem na procházce potkal ženu, kolem padesátky, který poslední část kopce šla právě pozpátku. Žasl jsem nad tou kreativitou již v prvním momentě. Už tam jsem si ten obraz spojil s průběžným úkolem, dělat něco nezvyklého, ale nechal jsem jej být. A bylo to právě před týdnem, kde mě ta myšlenka znovu a silně při procházce napadla. Chvíli jsem ji nechal působit a vyjednával sám se sebou, zda do toho jít. Byla pěkná slunečná neděle, všude kolem mě se procházelo nebo běhalo spoustu lidí a já s nápadem jít pozpátku. Pozoroval jsem úzkost v těle, začal jsem se potit, srdce mi rychle bilo. Věděl jsem, že nakonec pozpátku půjdu a čím déle jsem to odkládal, tím byla situace horší. Nakonec jsem se naštval, poslal myšlenky k čertu, otočil se a šel. Stačilo pár vteřin a všechny pochyby a úzkosti už nebyly. Lidem, kteří mě míjeli cestou shora dolů, jsem neviděl do tváře a ti, co šli pode mnou, na mě nijak nereagovali. Snad jako by mě neviděli nebo nechtěli vidět nebo jim to prostě bylo jedno. Ušel jsem pár desítek metrů a zase se otočil nazpět. Cítil jsem se jako král a byl jsem na sebe pyšný.



Následující den jsem už vyšel pozpátku celý kopec bez delšího váhání. Když jsem přišel až nahoru, byl tam pár, muž s ženou, z mobilu jim na lavičce hrála hudba a oni spolu tančili. Lidé jako já postávali okolo, někdo je sledoval, jiní dělali, že je nevidí a jen prošli. I mně bylo nějakým způsobem divné na ně jen tak zírat. Jako kdybych podvědomě nechtěl vidět, že se děje něco nevšedního. Nikdy předtím a zatím nikdy potom jsem tanečníky nebo onu ženu, která šla pozpátku, na kopci nepotkal. A tak jsem chodil pozpátku celý kopec, celý týden, vždy navečer v pravidelnou dobu.

Dnes je to tedy týden a je opět neděle. Vyrazil jsem na procházku v podobnou dobu jako před týdnem, tedy po obědě, kdy bývá v parku nejvic lidí. Počasí dnes venkovním aktivitám tolik nepřeje jako před týdnem. Je zataženo a mrholí. Přesto je v parku poměrně dost lidí. Blížím se kopci a pociťuji mírnou úzkost. Není to stejné, jako jít večer, když je tma a návštěvnost je výrazně nižší. Rozhodně se do přemýšlení nepouštím a na rozhodném místě se otáčím vzad a střídám nohy.. levá, pravá.. počítám si v duchu kroky a čísla si vizualizuji, abych zafixoval pozornost a nenechal se strhávat okolím. Občas jsem se ztratil, je to pravda. Lidé na mě zírali, někdy něco komentovali, děti se smály. Rychle jsem navázal na počítání a pokračoval vpřed. Když jsem došel na vrchol, skončil jsem u čísla 777. Vykouzlil jsem se mi na tváři úsměv, podíval se do dáli na město, jako vždycky, a šel zase dolů. Cestou z kopce jsem pozoroval skupinku mladých lidí, kteří stáli na trávě v kruhu, mezi sebou měli několika metrové rozestupy a každý z nich nějak podivně tančil. Vypadali jako blázni. Ani hudba jim nehrála. Tak to je oslava, říkám si.
Finis.

 

prosinec 2020



(c) 2003 Ro., http://ro.magick.cz Webmaster, dotazy, připomínky: 23 /zavináč/ magick /tečka/ cz