|
Podle Steinerovy antroposofie prošla země před přítomným vtělením třemi jinými stavy, nazývanými planetární vtělení nebo vývojové stupně. Byly to starý Saturn, staré Slunce a starý Měsíc; ještě tři planetární vtělení budou následovat Jupiter; Venuše a Vulkán (minulé ani budoucí stavy nemají přímý vztah k současným nebeským tělesům tohoto jména). Každému planetárnímu vtělení odpovídá i určitý stav vědomí člověka. Těchto sedm vtělení, popř. stavů, se dělí pokaždé v sedm malých oběhů (životních stavů, říší nebo okruhů. A tyto malé oběhy se dál dělí v menší oběhy, čili glóby.
Odsud vyplývá toto následující členění: velké oběhy, které jsou nejdlšími vývojovými fázemi, tvoří oněch sedm planetárních vtělení nebo planetárních stavů a jim náležejících sedm planetárních stavů lidského vědomí:
Sedm planetárních vtělení
1. saturnský (stav transu, univerzální ne-vědomí)
2. sluneční (vědomí hlubokého bezesného spánku)
3. měsíční (vědomí snové, obrazné)
4. zemský (vědomí bdělé předmětné)
5. jupiterský (vědomí psychické, vědomá obraznost)
6. venušinský (vědomí nadpsychické)
7. vulkánský (spirituální vědomí, univerzální vědomí)
Sedm okruhů
Každé planetární vtělení se člení v 7 životních stavů či říší,koloběhů nebo okruhů; pojmenování je několik a v různých fázích svého života je Steiner pojmenovával jinak:
1. ementární, saturnský, fyzický
2. elementární, sluneční, éterný
3. elementární, měsíční, astrální
4. stav Země, nerostné říše, já
5. stav Jupitera, rostlinné říše, manas čili duchovní já čili duše vědomá
6. stav Venuše, zvířecí říše, buddhi čili životní duch čili duše rozumová
7. stav Vulkánu, říše lidská, átman čili duchovní člověk čili duše cítivá
Sedm glóbů
Každý životní stav se člení v sedm menších oběhů neboli stavů tvaru a formy (i po životním stavu následuje vždy malá pralája - viz níže):
1. arúpa devachán
2. rúpa devachán
3. astrálno
4. fyzično
5. plastické astrálno
6. intelektuálno arúpa devachán
7. rúpa devachán - archetypy nebo praobrazy
Velká a malá pralája
Mezi jednotlivá planetární vtělení se pokaždé vsouvá velká pralája, přestávka či stav zániku existence, během níž se vývoj vrací do čistě duchovního stavu. Životní stavy jsou obdobně odděleny malou pralájou.
Planetární vtělení
Naše Země je čtvrtým (středním) ze sedmi planetárních vtělení. Je ve čtvrtém životním stavu čili malém oběhu a ve čtvrtém (fyzickém) formovém stavu čili glóbu. To znamená, že v celku světového vývoje žijeme ve fázi nejintenzivnějšího zhuštění. Z tohoto zpevnění půjde Země v budoucnu dalšími formovými a životními stavy opět vstříc duchovnějším formám existence a v budoucích planetárních vtěleních proto už také nebude existovat pevná hmota na způsob dnešní hmoty nerostné.
Čtvrtý formový stav, kterým Země právě prochází, se opět člení v sedm období či epoch, nazývaných také základní rasy , a každé toto období je dál rozděleno na sedm kulturních epoch nebo podras .
Sedm dob nebo epoch
Pro historický vývoj lidstva na Zemi jsou důležité menší časové úseky - zmíněné fáze a podfáze čtvrtého formového stavu.
Aeony:
1. polární epocha
2. hyperborejská epocha
3. lemurská epocha
4. atlantská epocha
5. poatlantská epocha
6. věk pečeti
7. věk pozounů
Poatlantská kulturní epocha
Naše vlastní poatlantská doba se dělí na těchto sedm kulturních epoch nebo kultur:
1. první poatlantská (7227-5067 př. Kr.) neboli prvotní indická kultura
2. druhá poatlantská (5067-2907 př. Kr.) neboli prvotní perská kultura
3. třetí poatlantská (2907-747 př. Kr.) neboli egyptsko-chaldejská kultura
4. čtvrtá poatlantská (747 př. Kr.-1413 po Kr.) neboli řecko-latinská kultura
5. pátá poatlantská (1413-3573) kultura, západoevropská
6. středodoevropská či slovanská(3573-5733)
7. filadelfská čili karpatská (5733-7893)
Na zcela počáteční epochy vývoje člověka a země nelze použít našeho moderního pojmu času, orientovaného podle fyzikálního pohybu. Tyto fáze vývoje země a lidstva jsou blíž stavům než časově měřitelným průběhům. Co nazýváme dnes časem, nelze aplikovat na vývoj dříve než od atlantské epochy, v nejlepším případě od pozdní doby lemurské.
Zpracování dle Tajné nauky a dalších antroposofických zdrojů
|
