Základní přehled gnostických nauk.
Výpisky z knížky jsem si pořídila jako osobní studijní materiál a dávám je tímto k dispozici.
Základní fakta
Slovo gnose se odvozuje od gignóskó, tj. poznávám. Hlavním poznáním, o které gnostik usiluje, je poznání cesty ke spáse.
Gnose vzniká jako výsledek procesu mísení náboženských názorů. Obvykle se její vznik datuje do 2. století po Kr. (podle Kratochvíla 1. st. před Kr.), není to ale jediný názor. Existuje i předkřesťanská gnose: Názor, že tento svět je založen na bludu, ba dokonce že je zlem, se objevuje i daleko dříve v různých náboženstvích světa.
V helénistické době se vlivem cestování, obecné vzdělanosti a mísení kultur mohlo toto učení objevit jako výsledek spolupůsobení různých názorů, kulturních a náboženských směrů a dalších sociálních faktorů. To, že bylo formulováno pod řeckým vlivem, je znát z pojmů, které gnose užívá, a jež jsou takřka výhradně řecké.
Obsah gnose
Jest Bůh povznesený nad všechno jsoucno, nevyslovitelný, bezejmenný, neviditelný. Z něj vzešli emanací nesčetní Eónové, kteří vespolek činí Říši světelnou či Pleróma. Jako protiklad této říši stojí od věčnosti hylé či hmota, chápaná tu jako beztvarý a neživý chaos, tu jako Říše zla či temnoty. Svět smyslný je dílo Stvořitele, Demiurga – ten je dle jedněch z podřízených Eónů, dle jiných bytost pošlá přímo z Říše temnoty.
V určité době klesly částečky božského světla do spodního světa a byly hmotou pohlceny a upoutány. To jsou duše, jež úpí v tomto žaláři a snaží se vrátit ke svému zdroji. Cílem spásy je, aby tyto zárodky byly od hmoty odpoutány a přivedeny zpět do Říše světla.
Propast mezi Bohem a a světem je vyplněna prostředkujícími bytostmi duchovními. Vyšší z nich slouží řádu božskému, nižší patří ke světu a panují nad ním jako bohové kosmičtí a planetární – tyto síly brání duším, aby se nemohly vysvobodit ze sféry kosmické a vrátit se ke světlu. Tím je dána nutnost spásy (tj. vysvobození ducha -?- z pout hmoty a z moci bytostí kosmických a planetárních), protože duše jsou příliš slabé, než aby si pomohly. Proto sestupuje vznešený vyslanec Říše světelné jako Spasitel, překonává síly kosmické a ukazuje duším cestu, protože jeho úkolem je spojit částečky světelné zpět s říší boží.
Spaseny mohou být ale jen ty duše, které si osvojily poznání – tj. gnosi – a znalost prostředků spásy. Tuto znalost získají obecně zjevením Spasitele v kosmickém světě, každý jednotlivec ji pak získá přijetím mystérií (křtů, nebeského pokrmu). Ústní poučení je v gnosi jen průpravou a úvodem. Zatímco v křesťanství se spásy dosahuje etikou, v gnosi je to pouze poznání kosmicko-mystické. Etika některých gnostických sekt vrcholila v naprosté zdrženlivosti hmoty, u jiných v opovržení všemi mravními zákony, neboť pro ně bylo zevnější konání zcela lhostejné.
Hvězdy a gnose
Fatalistický ráz astrologie pochází z Babylonie od Chaldejců. Hlavní myšlenkou jejich hvězdopravectví bylo to, že veškeren pozemský život je podřízen mocnostem nebes a je ovládán jejich vlivem. Všechny živoucí bytosti jsou tak podrobeny osudu, který je zase řízen nezměnitelnými zákony o pohybu těles.
Tyto babylonské teorie se rozšířily při expanzi říše do přední Asie. V Persii vnikly do mazdaismu a přetvořily jej, přes Sýrii se rozšířily až do konzervativního Egypta, kde byly začleněny do náboženského systému. Zde je poznali Řekové, kteří jej pokládali za původní a nejstarší. Babylonský kult hvězd dokonce pozměnil římské pohanství v dobách císařství. Tak se ujal názor, že nejen duše jednotlivce, ale i států, je závislý na hvězdách. Vláda hvězd se vztahuje i na osudy v posmrtném životě. Zde jedinci stojí v řadách a čekají na nová hmotná těla. Vše se pohybuje v kruhu, z něhož není úniku.
Do této situace se objevila křesťanské gnose, vítající svého Spasitele, který zlomil moc planetárních bohů a přinesl mystéria Nejvyššího světla, která dusím pomohou překonat mocnosti a uniknout osudu.
Co gnose absorbovala
Chápání boha jako světla a kladení temnoty do protikladu, přenesení těchto představ na dobro a zlo a představy boje bytostí světelných proti temným vycházejí z perských představ o Ormuzdu a Ahrimanovi. Dualismus ovládá všechny gnostické soustavy. K perským kořenům ukazuje i chápání otce křesťanské gnose Šimona jako Mága. (A Persie a její věrouka může spojovat gnosi s magií). Gnose ale nenalézá absolutní princip zla, jakým byl Perský Ahriman, nýbrž nachází zlo v sedmi planetárních bozích. Z nich se stalo 7 zlých archontů. Z Babylonie přešly do gnose astrologie, démonologie a magie, představy o podsvětí a fantastické podoby démonů, např. Tiámat. Na půdě babylonské působili Mandejci, předkřesťanští gnostici.
Řekové gnosi přispěli svými filosofickými i mysterijními školami – např. platonismus, stoicismus, alexandrijské školy s mysticko-theosofickým směrem. Po smísení gnose s křesťanstvím vznikla gnose křesťanská, která rozeznala v křesťanství logickou chybu – totiž že svět měl stvořit týž Bůh, který poslal svého syna, aby jej spasil. Je-li třeba spásy, nemůže být svět dílem moudrého, dobrotivého Boha.
Mystéria
Šlo o tajné kulty, jejichž podstatou bylo skupinové předvádění mytologické události v podobě rituálu., to bylo provázeno zvláštním stavem mysli a zvláštní náladou, dnes bychom řekli jiným stavem vědomí, který přímo nebo nepřímo umožňoval chápání nebo přijetí vyšších skutečnosti. Výsledkem bylo posvěcení.
Základní součástí mystérií byl magický obřad. Jeho pomocí byla také sdělována účastníkům jistota o blaženosti v životě posmrtném. Slova říkaná při mysterijních slavnostech, legomena a aporréta, byla zaklínáními a magickými formulkami – často se jednalo o jména božstev, neboť ve starověku se obecně věřilo v sílu jména, které vyjadřovalo podstatu věci a bylo totožno s tím, co označovalo. Tato slova dávala účastníkům moc překonat hrůzy podsvětí a dosáhnout spásy. Užívala se tam, kde bylo třeba zastrašit démona při vzestupu z hmotného světa. Používalo se také modliteb, protože modlitba soustředí ducha a navodí pocit společenství.
Účinku mystéria se dosahovalo ztotožněním mysta s božstvem (při theurgických úkonech nese theurg dvě osobnosti – svou vlastní, která se drží přirozenosti v tomto světě, a božskou, kterou má dočasně propůjčenou vlivem působení znaků, atmosféry, rituálu). Tanec sloužil k dosažení extatického stavu, užívalo se zvonů, jejichž zvuk vypuzoval zlé duchy., božské symboly navodily bez přičinění rozumu účinky jim vlastní a tím přivodily extázi., masky pomáhaly hierofantům ve ztotožnění s božstvem, jehož jménem jednali. Výsledkem rituálu byly nejen pocity, ale také vize, často kolektivní povahy. Mnohé vize obsahovaly světelné jevy, což se pokládá za přímé nazírání boží říše.
Starověká magie oproti mystériím vyžadovala více příprav, půstů, očisty, obětí. Nejvyšším cílem magie bylo zaklínání a evokace duchů, cílem bylo jejich zjevení.
Mystérion nebo mystika může pocházet ze dvou řeckých slov. Buď z myo: zavřít ústa nebo oči pro svět smyslný, také neschopnost vyjádřit něco lidskou řečí a nutnost mlčení. Dále myeo: zasvětiti do tajného učení, ale nikoliv slovy, nýbrž symbolicko-magicky v obřadech.
Mystéria vznikla zduchověním původních přírodních a chtonických náboženství. Protože lid nebyl zralý pro pochopení takového náboženství a podstatu nebylo možno sdělit nepřipravenému a neznalému, izoloval se výkvět inteligence v užší kruhy.
V mystériích vždy figuroval spasitel, který byl předobrazem toho, co má zasvěcovaný dělat a určoval, jaká bude jeho cesta. Současně cestu pro všechny svým původním úkonem připravil.
Nejznámější mystéria: Isidina, Attis a Kybelé, Mithrova, Eleusinská, Orfická.
Posvátné úkony:
Očištění, prověření (zkouška) – duše musí být před obřadem zbavená nánosů světa.
Jedení boha – dostane-li se bůh do těla, zamezí pobytu zlých duchů.
Mystický sňatek člověka a božstva, naznačený úkonem, který symbolizoval soulož.
Synovství boží – člověk je bohem přijat jako dítko.
Znovuzrození z boha – dochází k duchovnímu znovuzrození, starý člověk umírá.
Vzestup duše k bohu – cíl mystérií.
Hermetismus
Je to nejstarší ucelená gnostická soustava. Její ústřední postavou a zasvětitelem je Hermes – Thovt. Soustava vznikla na území Egypta. Sbírka hermetických spisů čítá 18 kusů. Hermetický corpus byl sepsán koncem 3. století po Kristu. Obsahuje 14 knih pod názvem Poimandres, což znamená pastýř. Ten hovoří se svými ovečkami. Další je rozhovor Asclepius, uváděný mezi spisy Apuleiovými, zlomky Stobaiovy a zlomky s názvem Asklépios králi Ammónovi.
Z hermetických představ se vyvinula gnose Valentinova. V hermetismu se ponejprv setkáváme s pojmem ogdoády, tj. posvátné osmy – je to jiné pojetí Oonského devatera, bez Nuna.
Hlavní představy některých gnostických skupin
Mandejci – Babylonie
Z tří prabytostí emanoval syn, Abatur, z nich všichni utre (mn.č. od utra), andělé či světelné bytosti. Jeden z nich stvořil svět, Adama a Evu a anděle, z nichž jeden se vzbouřil. Pod nebeskými světelnými sférami se nacházela temnota, Černá voda, nad ní vládl Král temnoty s hlavou lva, tělem hada a spáry orla, z Černé vody zrozený. Chtěl se povznést do světelné říše a ovládnout ji, proto stvořitel svět Hibil Ziva s ním bojoval. Sestoupil do Černé vody, kde žije Ruha, (Ruach) a potom níž až do pekla. Každé peklo zavřel zámkem, a zlomil moc zlé Ruhy, matky nepravosti, nečistoty a kacířství. Ta má se synem Urem, nejstrašnějším ďáblem, nejprve sedm, pak dvanáct zlých duchů. Ti dostali od Hibil Ziva poté, co zvítězil, úkol: mají řídit běh světa.
Duše člověka pochází ze světelné říše, na světě prožívá trampoty. Dokonalé duše vejdou do světelné říše.
Ofité a symbol hada
Ofité značí počátky gnose. Uctívání hada se váže na starší kulty. V jejich učení hraje had největší roli, znamená nejvnitřnější proces při zrození světa i člověka, je ovrazem tvůrčí síly a symbolem falickým, neboť fyzické plození je nejnižším projevem tvůrčí vůle.
Praduch světa se zrodil z hadího vejce – to proto, že podle pověsti had přichází ne svět bez matky. Kronos (=princip času) byl zobrazován jako okřídlený had s obličejem boha, spojeným s hlavami býka a lva. Chronos-Kronos vytvořil z éteru a chaosu vejce světa, z nějž se zrodil první z bohů, Protogonos či Fanés (=zářící), který v sobě měl zárodky všeho. Fanés zplodil Echidnu, noc, která byla také hadem, a z Noci zplodil Nebe a zemi, ˇUrana a Gaiu. Pán nad světem se proto nazývá drakem nebo Starým hadem.
Ofité u Irenea
První světlo v síle Bythosu = Propasti jest Praotec a nazývá se prvním člověkem. – Počítá se tedy s jednotou boha a člověka, jak u Šimona Mága.
Z Prabytosti vzešla Ennoia, která jest Druhým člověkem či Synem člověka a je mužem. Pod nimi je Duch sv., který je žena. Je to Pra-Eva, matka všeho živého.
Mimo tuto Trojici jsou 4 živly – voda, temnota, propast a chaos, nad nimiž se vznáší Duch sv.
První a Druhý člověk s Duchem zplodili Krista, který se vznesl do věčného eonu, na stranu pravou, ale na stranu levou do chaosu klesla kapka světelné síly z Matky a zplodila Prunikos čili Sofii, Matku světa. Ta sestoupila do spodních vod, které uvedla v pohyb, a přijala na sebe podobu hada. Tíha těla jí bránila, aby se vrátila k Matce, ale světlo v ní obsažené jí umožnilo vznést se tak vysoko, že ze svého těla utvořila oblohu, která brání náporu živlů spodního světa.
Dotykem s chaotickou hmotou zplodila syna, jenž je věčný. Jmenuje se Jaldabaoth (Syn chaosu). Ten zplodil syna Jao, ten syna Sabaoth, ten syna Adoneus. (vše jsou jména starozákonního boha). Tak jsme získali Sedmu, která společně s Matkou tvoří Osmu.
Jaldabaoth zplodil mnoho archandělů a andělů, kteří s ním začali bojovat kvůli nadvládě. Zahleděl se do hylické hmoty a zrodil se mu syn v podobě hada. Řekl: Já jsem otec a bůh a nade mne není. Na upozornění matčino, že to tak není, se zděsil a zatoužil utvořit člověka k obrazu svému. Učinil a vdechl mu života dík paprsku od Sofie, člověk ale poděkoval Prabytosti. Proti Adamovi pojal proto Jaldabaoth závist a poslal mu ženu, aby se zase dostal pod jeho moc – to se stalo. Sofie mu poslala hada, poznání, a lidé neposlechli rozkazů Jaldabaothových aby neuznávali vyšší ocnosti, než je on. Proto byli vyhnáni i s hadem.
Jaldabaoth pak uvrhl hada do podsvětí, ten tam zplodil 6 synů-démonů a tím vznikla druhá Sedma, nepřátelská lidem. Lidé měli po vypuzení z ráje těla z koží.
Sofia prosila svou matku o pomoc, ta seslala Krista. Kristus prošel všemi sférami a zničil moc vládců, když ji k sobě přitáhnul. Se Sofií vstoupil v mystický sňatek. Ježíš přijímá duše, které jeho mystéria přijaly – ty už nemůže Jaldabaoth nutit, aby se vtělily. K tomu nutí jen ty, co jsou s ním stejné přirozenosti.
I jiné ofitské zdroje popisují sedm světelných andělů a sedm archontů, kteří mají jména starozákonního Boha. Duše prochází po smrti do Eonu tzv. Branou zla.
Hippolytos, naasenští - Frygický bůh Attis je Pračlověk a je ztotožňován se všemi tehdy uctívanými bohy. Značí klesnutí člověka do hmoty a jeho vysvobození a vzestup. Prabytost = otec je popisována jako jsoucno, v němž není rozporů, kdežto syn – zde Attis, je Prabytostí, zjevující se ve hmotě a rozdělenou v individuálních bytostech, a tím plnou rozporů.
V tomto učení je had Naas vlhkou pralátkou, která jest principem dobra a zdrojem vší krásy. Není zlým duchem jako u Ofitů, ale spíše androgynní Sofií.
Peraté – Trojice je složené z Otce, Syna, který je složen z nekonečného množství sil, a ze vsěta hylického, stvořeného. Ten má mnoho vládců a demiurgů. Ve středu mezi Otcem a hylickou hmtou je Had, Syn Prabytosti, zvaný též Logis, jenž se obrací vzhůru k Otci a zase dolů k hmotě ve vlnivých pohybech hada. Úkolem člověka je neposlouchat přikázání nižšího, starozákonního boha, ale má jít k dobrému Hadu. Kainovy oběti bůh našeho světa nepřijal.
Cesta z Egypta – symbolizuje přechod od smyslnosti (kde vládnou bohové záhuby, kteří jsou hvězdy, panující nad osudem, které Mojžíš označil za hady ohnivé), přes Rudé moře pomíjejícnosti a osudovosti, do místa, které je mimo zrození – k bohu spásy a k hodnému vztyčenému spásonosnému hadu (Nu 21, 8-9). Had se vtělil v Kristu.
Kainovci – Bůh stvořitel je nižší mocností než Bůh – nejvyšší, od nějž je vědění (=gnose). Starý zákon je projevem zlého Boha a otroctví hmoty. Kain se nechtěl podrobit stvořiteli, Abel je prvním vrahem.
Valentinská gnose – je zajímavá tím, že rozděluje lidi na člověka těla, (hmota), duše (Demiurg) a Ducha (Achamoth, matka).
Tato gnose obsahuje nejvíce magických prvků. Jejími předchůdci jsou hermetici, Essenští, Šimon Mág a Meandros, mezi nimiž byla rozšířena magická tajná učení. Ze simoniánů vzešli barbelognostikové, z nichž vychází Valentinos. Barbeló je Eónem, obsaženým v panenském Duchu. Zde se poprvé setkáme s propracovanou eónologií, jež jest zřejmě propracovanějším systémem Šimonoým.
Valentinos vychází z tohoto systému, ovšem říši tělesnou chápe jako nápodobu, kde plagiátorem je demiurg. Dále se jeví jako důležité vzbouření Sofie proti svému podřízenému postavení a její snaha povznést se k otci. Po nezdaru porodí dceru Achamoth, která je příčinou stvoření světa.
Pistis Sofia
Pozdní, nejpropracovanější systém gnose. Nabízí přehled kosmologie, mýty o člověku, mýty o Pistis Sofii, sotérologii – nauku o spáse, nauku o mystériích a eschatologii, čili nauku o posmrtném životě.
Kosmologie je velmi podrobná: má tři říše, které se dělí na další a další, všechny jsou obývány různými bytostmi se složitými jmény ve vysokém počtu a v různých vzájemných vztazích. Místa, kde se bytosti nacházejí a kde působí, jsou označována jako topy. Bůh není ve schématu zahrnut, což připomíná kabalistický Strom života.
Sotérologie podrobně popisuje Kristův původ, cestu, působení, úkoly.
Nauka o mystériích popisuje, co je mystovým úkolem. Mystéria se vážou ke kosmologii a jsou popsána jako promluvy Ježíše nebo jako rozhovory Ježíše s někým dalším, např. Marií, s učedníky a jako Ježíšovy symbolické skutky, které při hovoru vykonává – je to tedy jakýsi scénář.
Kosmologické schéma:
I. Nejvyšší říše světelná
1.Chórémy nevyslovitelného – před nimi je Bůh
2.Obě chórémy Prvého Mystéria
II. Vyšší říše světelná
1.Světelný Poklad
a)Emanace Světla
b)Řády (taxeis) Řádů (taxeis)
2.Místo Pravice
3.Místo Středu
III. Nižší Říše světelná čili Říše Eónů – zde přebývající jsou zváni Archonty
1.Místo Levice
a)Třináct Eónů
b)Heimarmené (Osud)
c)Sféra
d)Archonti Středu
e)Streóma (Obloha)
2.Kosmos, zvláště pokolení lidské
3.Podsvětí
a)Amenti
b)Chaos
c)Temnota zevnitřní
O archontech
Z obsáhlého pojednání se mi jeví být důležité to, co dále vyjímám (především jsou to výpisky ze sotérologie).
Archonti jsou knížaty světa. (Černá a bílá karta jsou nad archonty – čili nad silami demiurgickými – mohlo by být). Ježíš bojoval proti nim – archonti tvoří nové duše, aby tento svět trval. Aby zlomil moc archontů, obrátil Ježíš sféry hvězd, takže obíhaly obráceně.
Při sestupu do světa se Ježíš skrýval, aby ho Eónové (archonti) nepoznali a nezabránili mu. Také proto, aby svým jasem neoslnil spodní svět Jeho úkolem bylo osvobodit Pistis Sofii, duši. Ta je týrána archonty – tj. pozemskými problémy a rozpory. Není důležité Ježíšovo utrpení, protože to bylo působeno archonty. Důležité je mystérium Ježíše a Krista (přibližně stejně viz Steiner). Ježíš přinášel pravou Gnosi.
Člověk je zcela oddán archontům, protože je jejich dílem. Nedokáže se zbavit pout, přestože v sobě má kousky světla. Archonti se chovají jako bohové a přinášejí lidem mystéria eonů, umění magická, pročež bylo náboženství předkřesťanské kultem hvězd, spojeným s magií a hvězdopravectvím.
Učedníci Ježíšovi byli Ježíšem vybráni a zformováni ještě v horním světě a byli vrhnuti do lůna svých matek. Proto na nich není nic archontického. Učeníci se stali spasiteli po odchodu Ježíše nahoru.
Podstata archontů (text z Nag Hammádí, uveden in Evangelium pravdy, uspořádal Zdeněk Kratochvíl, správný název Hypostase archontů) doplňuje uvedené v těchto maličkostech:
Není vysvětleno, že demiurg a Jaldabaoth je tatáž bytost.
Tvoření člověka – tělo podle vlastních těl archontů, tvář dle Boha: Ať je náš tvor obrazu natolik podobný, aby – když ho obraz uvidí – do něj přišel a zůstal v něm nastálo. I zde se uvádí, že nebyli schopni člověka napřímit.
Totožnost Ducha a hada je chápána jako extrémní názor.
Had je proklet od mocností temnot – logický závěr!
Hmota je zřejmě chápána jako zvíře v podobě lva.
Doplňky podle Josefa Kozáka, Příběh o povstání hada
Tři druhy bytostí: jedny oddané omylu, jedny všemu pravému, třetí žádnému z obou. Také lze bytosti dělit na hylické, psychické a pneumatické.
Do někoho vstupuje boží duch, do jiného duch nápodoby. S duchem nápodoby Kozák asi operuje proto, že v tvořivých schopnostech nižších sil nalézá nápodobu tvořivých schopností nejvyššího dobrotivého Boha. Což nemusí být zase taková chyba, leč tento autor to bez vysvětlení odsuzuje.
Vegetativní božstva, kam se řadí Šiva a hlavně Jahve - Jaldabaoth, milují a vyžadují krev. Nelze nechat bez povšimnutí, že lidé jedí a pijí Krista. Oběť krve zajišťuje milost demiurgovu, tj. dává hmotné statky a hodnoty spojené se stvořením.
Co je podstatou zabití, tj. oběti jiné bytosti?
V Bibli se mluví o stvoření světa, ale už v druhém verši se Duch vznáší nad vodami, ačkoliv o jejich stvoření se ještě nemluvilo.
Tajný spis Janův, text z Nag Hammádí, doplňuje líčení Ireneovo takto:
Sedm (zlých) mocností uvidělo Boha ve vodě a rozhodlo se stvořit člověka podle jeho obrazu. (Asi se jedná o stvoření těla – příbytku pro člověka, tj. jeho duši). Chtěli napodobit vytvořeného člověka již dokonalého, který byl na nebesích (tady je shoda s lurijánskou kabalou), vytvořili jakousi hračku, do které uzavřeli částečky světla, čímž přemohli celistvost horního světa. A tvořili ze sebe, tj. ze svých sedmi sil, a tvořili odspodu:
První je božskost – duše kostí
Druhá je panství – duše šlach
Třetí je oheň – duše masa
Čtvrtá je První Myšlenka – duše morku
Pátá je království (říše), - duše krve
Šestá je chytrost, synesis – duše kůže
Sedmá je Sofie – duše vlasů
Tento člověk ale zůstal 360 dní ležet, protože ho mocnosti neuměly postavit. Byl stvořen jako had. Postavil jej světelný Bůh, který vdechl sílu Matky. Mocnosti člověku záviděly že je lepší než ony, proto jej zavedly k samému dnu hmoty. Otec mu ale poslal pomocníka – světlo. Toto světlo je v člověku skryto, aby je vládcové nepoznali.
Když se člověk znovu příliš pozvedl, sedm mocností smísilo oheň, zem vodu a plamen. Svázali je s větry a ty všechny smísily dohromady, takže vznikl chaos. Odnesly člověka do stínu smrti. A stvořily další stvoření ze země, vody, ohně a větru, tj. z hmoty, temnoty, žádosti a nápodoby. To je pouto, hrob výtvoru těla, který byl člověku navlečen kvůli vazbě na hmotu. To je první Adam a jeho rozštěpení.
Jaldabaoth uvedl Adama do zahrady ráje, o které říkal, že je blahem, ale lhal. Jejich blaho je hořké a jejich stromem je nepřátelství, jejich plodem je jed a jejich sliby jsou pro člověka smrtí. Tajemství jejich života – to je duch nápodoby, který z nich pochází, aby člověka zvrátil a on nepoznal svou úplnost.
Eva, stvořená z žebra, když se postavila před Adama, dala mu nahlédnout jeho neúplnost, protože je jeho protikladem. Nedostatek obou spočívá v jejich nevědění.
Doplňky podle Zdeňka Kratochvíla, Evangelium pravdy
Pleróma – plnost, duchovní svět vzešlý přímo z Otce
Ennoia – mysl, nekonečná možnost Otce
Nús – rozum, zde jako tvůrčí schopnost, pronikavost., bývá překládáno i jako duch.
Plané – prázdnota, blud, bloudění (po prostoru plném klamu)., souvisí s pláň, planý, ale také s plán. Je protikladem Plnosti. Prázdnota není zrozena z Otce, objevila se zvláštním způsobem, nebo se neobjevila vůbec, jen nabyla moci.
Plasma – výtvor, nahlučeniny prázdnoty, to co je uplácané
Gnosis – známost, etymologická příbuznost gn a zn
Monos – jediný, myšlen Otec., kdo najde Otce, stává se jediným, překoná rozdělenost svého bytí., odtud zkomolením monachos, mnich
Jméno je původně semitským výrazem pro vnitřní povahu a činnost osoby.
Slovo se stalo tělem – poté, co se tak stalo, se Prázdnota ukázala být prázdná a tak se objevila pravda.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes – správně by mělo být Chléb z nás nadpodstatný dej nám dnes. Pak se překládalo Chléb náš nadpodstatný dej nám dnes, ještě později Chléb náš každodenní dej nám dnes. Jde o rozdíl mezi prosbou o něco běžného a o něco obtížně pochopitelného, co je navíc.
|
