LIBER XXX AERUM
Vel Saecvli
Svb Figvra
CCCCXVIII
VIZE A HLAS
andělů vládnoucích
30 aethyrům
s komentářem
Mistra Theriona
A.·. A.·. Publikace v třídě A B
Imprimatur:
D.D.S. 7x = 4x Praemonstrator
O.S.V. 6x = 5x Imperatior
N.S.F. 5x = 6x Cancellarius
Pracovní překlad hlavních částí díla
Volání 25. aethyru,
který je zván VTI
V kameni není nic vidět, než bledá zlatá záře růžového kříže.
Vtom přichází anděl se zářícími křídly, který aethyru vládne. Celý aethyr je okolo něj tmavě olivový, jako kámen alexandrit. A teď sem přijíždí další anděl na bílém koni, a opět jiný anděl na černé býku. A teď se objevuje lev a spolkne druhé dva anděly. První anděl jde proti lvu a zavře mu tlamu. Za nimi se řadí zástupy andělů se stříbrnými oštěpy, jako les. A anděl říká: Dujte, všechny trumpety, neboť jsem osvobodil své ruce z tlamy lva, a jeho řev roznítí světy. a trumpety dují a zvedá se vítr, hrozivě hvízdající. Je to modrý vítr se stříbrnými částečkami a vane celým aethyrem. Ale přesto vnímám více lva, který nabírá podobu běsnícího plamene. Řve v neznámém jazyce, a toto je výklad: Nechť hvězdy jsou spáleny v ohni mých nozder! Ať všichni bohové a archandělé a andělé a duchové, kteří jsou na zemi a nad zemí a pod zemí, kteří jsou ve všech nebích a ve všech peklech, ať jako smítka tančí v paprsku vyslaném z mého oka! já jsem ten, kdo pohltil smrt a vítězství! Zabil jsem korunovaného kozla a vypil velké moře! Jako popel z uschlých listů jsou světy přede mnou rozptýleny. Prošel jsi skrze mne, a nepoznal jsi mě. Běda tobě, že jsem tě nepozřel! Mám na hlavě korunu, 419 do dáli zářících paprsků. A moje tělo je tělem hada, a moje duše je duší korunovaných dítěte. Ač mne anděl v bílém rouchu vede – kdo jiný na mně pojede, než Žena Ohavnosti? Kdo je Zvířetem? nejsem snad já víc než on? V ruce má meč, který je knihou. v ruce má oštěp, který je pohárem smilstva. Jeho ústa jsou uzavřena velkou a strašlivou pečetí. A zná tajemství V. jeho deset rohů vyrůstá z pěti míst a jeho osm hlav je vozatajem Západu. Tak působí oheň Slunce na kopí Marsu a tak má být uctíván – jako bojovník Slunce. Přece v něm je žena, která svými vodami zaplaví veškerý Božský oheň. Běda, můj pane, ty ses s ním spojil a neznáš toto všechno. Kdy přijde ten den, kdy se lidé nahrnou k mé bráně a padnou do mého divého chřtánu, do víru ohně? Toto peklo je neuhasitelné a vše v něm bude stráveno. A proto azbestově nestravitelné činí čistým. Každý z mých zubů je písmenem ozvěny jména. Můj jazyk je pilířem ohně a ze žláz v mých ústech povstávají čtyři pilíře vody. TAOTZEM je jméno, skrz které jsem se rouhal. Mé jméno nepoznáš, abys je nevyslovil a neopominul (-??).
Teď anděl přichází zase dopředu a zavírá ústa.
Po celou dobu na mne dopadají rány od neviditelných andělů, takže jsem obtížen vahou větší než svět. Jsem zcela rozdrcen. velké mlýnské kameny jsou shozeny přímo na mne. Snažím se doplazit ke lvu, ale země je pokryta ostrými noži. Řežou mne na každém kousku těla.
A přichází hlas: proč jsi tady, kde jsi? Cožpak nejsi znamením čísla, a pečetí jména a kruhem oka? Ty nechceš.
A já odpovídám, řka: Jsem bytost země a ty bys mne měl nechat uniknout (??).
A hlas řekl: Tvůj strach je znám, tvá nevědomost je známá, tvá slabost je známá, ale jsi zde ničím. Což bude zrno, která padá do země z ruky rozsévače, se samo sebe ptát, zda je ovšem nebo ječmenem? Otroku prokletí, nedáváme nic a bereme vše. Buď spokojen. to, čím jsi, tím jsi. Budiž spokojen.
A teď lev prochází skrze aethyr s korunovaným zvířetem na zádech, a jeho ocas se pohybuje vpřed, aniž by zastavil. A na každém chlupu ocasu něco je-- někdy domek, někdy planeta, jindy město. Objevuje se rozlehlá pláň s vojáky, kteří na něj útočí. A neobvykle vysoká hora vytvarovaná z tisíce chrámů, a mnoho domů a polí a stromů, a velká města s nádhernými budovami, sochami a sloupy a veřejnými budovami. Tak to pokračuje dál a dál a dál a dál a dál na chlupech lvího ocasu.
A pak je zde střapec jeho ocasu, který je jako kometa, kdy její hlava je novým universem a každý chlup z něj vyrůstající je Mléčná dráha. A pak je zde bledá přísná postava, obrovská, obrovská, větší než je celé universum, ve stříbrné zbroji s mečem a váhami. Je stěží zřetelná. Vše mizí v šedi kamene, v prázdnotě.
Nic zde není.
Ain el Hajel, 25. listopadu 1909. 8:40-9:40 večer
V celém Aethyru byly dva hlasy, jeden byl překryt druhým-- nebo jeden byl řeč a druhý význam. Hlas, který byl řečí, křičel, obrovský hluk, jako směs hromu a vodopádu a divokých zvířat a hudebníků a dělostřelectva. A přece byl artikulovaný, ač nemohu říct podobu jediného slova. Význam hlasu – ten druhý hlas – byl zcela tichý a vkládal myšlenky přímo od mozku Proroka, jako by se dotýkal. Nelze jednoznačně říct, zda mlýnské kameny a údery mečů, které na něj pršely, nebyly právě těmito zvuky a myšlenkami.
Volání 24. aethyru,
který je zván NIA
Do přední části kamene vchází anděl, oblečený jako bojovník v kroužkové zbroji. Na hlavě má šedé peří, které trčí dokola jako ocas páva. U nohou má velikou armádu štírů a psů, lvů, slonů a mnoha dalších divokých zvířat. Pozdvihuje ruce k nebi a volá: V praskání blesku a hřmotu hromu, v řinčení mečů a svistu šípů: budiž povýšeno tvé jméno!
Proudy ohně vycházejí z nebes, jasně zářivě modré jako mračna-??? Spojí se a usadí se mu na rtech. Jeho rty jsou červenější než růže a modrá mračna se spojí do modré růže, a zpod okvětních lístků růže vylétají jasně zbarvení kolibříci, a z růže padá rosa, medově zabarvená rosa. Stojím a ona mne smáčí.
A z růže vychází hlas: Jdi! Náš vůz je tažen holubicemi. Z perleti a slonoviny je náš vůz, a jeho otěže jsou vášně lidí. Každý moment letu skrývá jeden aeon. A z každého místa, na kterém spočineme, vzejde nové universum radostné svou silou; jeho louky budou pokryté květy. Avšak zde budeme odpočívat toliko v noci; a ráno poletíme osvěženi dál.
V této chvíli jsem si pro sebe představil vůz, z nějž hlas promlouval a pohlédl, kdo je se mnou ve voze. Byla to anděl-žena zlatých vlasů a zlaté pokožky, jejíž oči byly modřejší než nebe, jejíž ústa byla rudější než oheň, jejíž dech byl lahodným vzduchem. Její šaty byly jemnější než pavučina a měly sedm barev.
A to jsem viděl; a pak skrytý hlas pokračoval hluboce a sladce: Jdi! Cena cesty je nízká, neboť její jméno jest smrt. Zemřeš pro vše, čeho se bojíš a v co doufáš a nenávidíš a miluješ a myslíš a jsi! Ano, zemřeš, neboť musíš zemřít. Pro vše, co máš, a co nemáš; čím jsi, a čím nejsi. NENNI OFEKUFA ANANAEL LAIADA I MAELPEREJI NONUKA AFAFA ADAREPEHETA PEREGI ALADI NIISA NIISA LAPE OL ZODIR IDOIAN.
A já jsem řekl: ODO KIKALE QAA. Proč jsi ty, kterouž slyším, přede mnou skryta?
A ten hlas odpověděl a řekl mi: Naslouchání je duch samotný.
Podílíš se na paterém mystériu. Musíš těch deset božstev rozvinout jako svitek a dát jim tvar hvězdy (var: utvořit z nich hvězdu). A nadto musíš zahladit tu hvězdu ze srdce Hadita.
Neboť krev mého srdce je jako horká lázeň myrhy a ambry; vykoupej se v ní. A je cele shromážděna na mých rtech, když tě políbím, žhne mi na konečcích prstů, když tě pohladím, hoří v mém lůně, když jsi přistižen v mé posteli. Mocné jsou hvězdy; mocné je slunce; mocná je luna; mocný je hlas stále žijícího, a ozvěny jeho šepotu jsou bouře zániku světů. Avšak mé mlčení je mocnější než ony. Uzavírá světy do nudných prostor - ???; uzavírá knihu před zapisovatelem -?? a závoj pokrývá svatyni, neboť já jsem povstala, ó krásný můj, a nic z tohoto už nebude potřeba. Jestliže jedinkrát jsem tě opustila, byla to radost ze hry. Není snad proudění přílivu a odlivu hudbou moře? Pojď, vystupme k Nuit, naší matce, a buďme ztraceni! Ať je bytí vyprázdněno v nekonečném Abyssu. Neboť mnou jenom budeš ustrojen; nemáš žádná další křídla, než má.
To vše se událo, zatímco růže vystřelovala modré plameny, jež jako hadi jiskřily celým airem. A ti hadi nabývali tvarů výroků. Jeden z nich je: Sub umbra alarum tuarum Adonai quies et felicitas. A další: Summum bonum, vera sapientia, magnanima vita, sub noctis nocte sunt (Nejvyšší dobro, pravá moudrost, pod - - jsou). A další je: Vera medicina est vinum mortis (Pravá medicína je vínem smrti). A další je: Libertas evangelii per jugum legis ob gloriam dei intactam ad vacuum nequaquam tendit (Netuším). A další je: Sub aqu lex terrarum (Pod vodou zákon země). A další: Mens edax rerum, cor umbra rerum; intelligentia via summa (Mysl hltá věc, cit je zastiňuje; – netuším). A další: Summa via lucis: per Hephaestum undas regas. A další je: Vir introit tumulum regis, invenit oleum lucis.
A vše okolo tohoto je spojeno písmeny TARO; ale světlo je natolik hrozné, že nemohu číst slova. Zkouším to znova. Všichni ti hadi jsou nahuštěni na okrajích kola, protože je zde nejvíc vět. Jeden je: tres annos režim oraculi a další je: terribilis ardet rex N-V-J-L-O Hebr. A další je: Ter AMB (amp?) (Není vidět) Rosam oleo (?). A další je: Tribus annulis Regna olisbon. A div je v tom, že tato čtyři písmena dávají úplná pravidla, jejichž pomocí můžete konat vše, bílou magii i černou. A teď zase vidím srdce růže. Vidím tvář toho, který je srdcem růže a ve slávě té tváře jsem skončil. Mé oči jsou upřeny na jeho oči; mé bytí je vysáváno skrze oči do jeho očí. A vidím jeho očima, a hle! universum, jako vířící zlaté jiskry, vanoucí jako bouře. Mám pocit, jako bych do něj znovu vytékal. Moje vědomí naplňuje celý Aethyr. Slyším křik NIA, zaznívá znovu a znovu uvnitř mne. Zní jako nekonečná hudba a za zvukem je význam Aethyru. A opět zde nejsou slova.
A celý ten čas dál víří zlaté jiskry, a jsou jako modré nebe s mnoha poměrně tenkými mraky-?? A teď vidím okolo hory, vzdálené modré hory, purpurové hory. A uprostřed je zelené mechové údolíčko šumící rosou, která kane z růže. A já ležím na tom mechu tváří vzhůru a piju piju, piju, piju, piju rosu.
Nemohu popsat radost a úplné vyčerpání, ani úplnou energii, neboť na tom mechu leží jen mrtvola. Jsem duší Aethyru.
Teď se ozývají jakoby meče archandělů, narážející na zbroj prokletých. A vypadá to, že kováři nebes stloukli ocel světů na kovadlinách pekel, aby vytvořili střechu Aethyru.
Neboť jestliže byla dokonána velká práce a všechny Aethyry byly spojeny do jednoho, pak by byla vize chybná; pak by hlas byl tichý-??
A pak vše z kamene mizí.
Ain el Hajel, 26. listopadu 1909, 2-3:25 odpoledne
Volání 23. aethyru,
který je zván TOR
V jasu kamene jsou tři světla, jasnější než cokoli, která se nepřetržitě otáčejí. A teď vidím stříbrnou pavučinu, která zakrývá celý kámen. Za pavoučí sítí je hvězda z 12 paprsků a ještě za ní černý býk, zuřivě zarývající kopyta do země. Plameny v jeho ústech přibývají a víří a on vece:
Hle tajemství lopocení, ó ty, jenž jsi přijal dřinu mystéria. Neboť já šlapu po zemi, abych tím rozvířil vzduch; jsem spokojen ačkoli jsem černý, na horním rtu mých úst je znamení Brouka. Ohnutá jsou záda mých bratří, neboť jejich úkolem jest napíchnout lva na vlastní rohy. Cožpak nemám křídla orla a tvář člověka?
A ted se otáčí k jednomu z Assyrských býko-lidí.
A říká: Rýč hospodáře je žezlo krále. Všechna nebesa pode mnou mi slouží. Jsou mými poli a mými zahradami a mými sady a mými pastvinami.
Slávě tobě, kdo jsi své nohy položil na straně severní; jehož čelo je probodeno ostrými hroty démantů tvé koruny; jehož srdce je probodeno kopím tvé vlastní plodnosti.
Jsi vejcem temnoty a červem jedu, avšak jsi stvořen otcem svým a svou matku jsi učinil plodnou.
Jsi baziliškem, jehož pohled promění lidi v kámen a baziliškem na prsou nevěstky, který dává smrt místo mléka. Jsi jedovatým hadem, který byl podstrčen do kolébky nemluvněte. Sláva tobě, kdo se vineš okolo světa jako výhonky révy, která obepíná obnažená těla bakchantů.
A přece, ač jsem byl tak pevně zasazen do země, přesto je má krev vínem a můj dech ohněm šílenství. S těmito křídly, byť jen malými, se pozvedám nad korunu Yod, a ač bez ploutví, přece plavu v nedotčeném prameni.
Předvádím se v ruinách Edenu, nebo jako Leviathan v moři lží nebo jako růže v koruně kříže. Pojďte ke mně, mé děti a buďte potěšeny. Na konci úsilí je síla úsilí. A v mé stabilitě je soustředěna nekonečná změna.
Neboť víření universa není než proudění krve v mém srdci. A jeho nevyslovitelná rozmanitost jsou jen mé padající vlasy a peří a kameny mé vysoké koruny. A proměny, na něž naříkáte, oživují mou radost, a žal, který zatmívá vaše srdce, je myriáda smrtí, skrze které se omlazuji.
A nejistota, která vás tolik děsí, je malým zakolísáním rovnováhy, jež mne zajišťuje.
A teď se nad ním uzavře závoj stříbrného tkaniva, a nad ním purpurový závoj, a nad ním zlatý, takže celý kámen je jako hustá rohož zlatých drátů; a hle, vstupují dvě ženy, každá z jedné strany a chápou se za obě ruce a líbají se a rozplývají jedna do druhé dokud se zcela nerozplynou. A teď se závoje znovu rozevřou, zlaté části a purpurové části a stříbrné části. Je zde korunovaný orel, jako Asyrští orlové. A vykřikne: Všechna moje síla a stabilita bude využita k letu. neboť přestože jsou má křídla z nejjemnějšího zlata, je mé srdce srdcem štíra. Sláva tobě, kdo ses narodil ve stáji a raduješ se z její špíny, kdo v neřesti saješ z prsou tvé matky děvky, kdo s neřestí zaplavíš těla tvých konkubín. Ležels na ulicích se psy; byl jsi padlý a nestydatý a chlípný tam, kde se setkávají čtyři cesty. Zde jsi byl zneuctěn a zde jsi byl zabit a zde jis byl zanechán hnilobě. Ohořelý kůl proklál tvé útroby. Tvé údy byly rozřezány a jako výsměch vecpány do tvých úst. Má jednota byla rozpuštěna; žiji na špičkách mých per. Myslím, že sám jsem nekonečným číslem. Sláva budiž růži a kříži, neboť kříž je rozprostřen do nejzazší výspy za prostorem a časem a bytím a poznáním a radostí! Sláva buď růži, která je malým bodem v jeho středu. i když říkáme: Slába budiž růži, která je Nuit, nekonečný obvod, a sláva buď kříži, který je srdcem růže.
A začnu hlasitě křičet, a můj křik je vysoký, tak jako je bučení býka basem. Mír na výšinách a mír v hlubiných a mír všude mezi tím! Mír v osmi čtvrzích a v deseti bodech pentagramu! Mír ve dvanácti paprscích pečeti Šalamounovy a mír ve čtyřech a třiceti vírech kladiva Thorova! Hle! Zazářím na tebe! (Orel zmizel; je zde jen planoucí Růžový kříž s bílou září). Pozvednu tě k extázi! Ó, zemře, zemře.
Bou Saada, 28. listopadu 1909 9:30 až 10:15 dopoledne
Volání 22. aethyru,
který je zván LIN
Nejprve se v kameni objevuje tajemná tabule o čtyřiceti devíti čtvercích. Je obklopena nesčíslným zástupem andělů; tito andělé jsou všeho druhu, --- někteří jasní a zářící jako bohové, až po elementární stvoření. Světlo na tabuli přichází a narůstá; a teď se ustálilo a já zjišťuji, že se každé písmeno tabule skládá z čtyřiceti devíti jiných písmen, a je to v řeči, která vypadá jako Honoriova; ale když bych chtěl číst, stává se písmeno, na které se podívám najednou nezřetelné.
Teď sem přichází anděl a tabuli ukrývá mohutným křídlem. Na jeho rouchu se mísí všechny barvy, jeho hlava je pyšná a krásná, jeho čelenka je ze stříbra a červené a modré a zlaté a černé, jako kaskády vody. V levé ruce drží Panovu píšťalu ze sedmi posvátných kovů a harje na ni. Nedokážu ti popsat, jak nádherná je to hudba, ale je to tak krásná, že člověk žije pouze pouze sluchem; nic víc nedokáže vnímat.
Teď se přestane hrát a pohybuje prstem ve vzduchu. Jeho prst zanechává stopu ohně všech barev, takže celý aethyr vypadá jako síť barevných světel. Ale přes ni stále kape rosa.
(Neumím to celé popsat. Rose není ani v nejmenším tím, co mám skutečně na mysli. Například tyto kapky rosy jsou obrovské koule, zářící jako měsíc v úplňku, ale dokonale průhledné i dokonale zářící.)
Teď se tabule ukazuje znovu, a anděl říká: Ta jako jestvuje čtyřicet devět písmen v tabuli, tak jest čtyřicet devět druhů vesmírů v každé myšlence Boha. A existuje čtyřicet devět výkladů každého z vesmírů, a každý výklad je manifestován čtyřiceti devíty způsoby. Proto je čtyřicet devět volání, a ke každému volání náleží čtyřicet devět vizí. A každá vize se skládá z čtyřicíti devíti elementů, vyjma 10. aethyru, který je prokletý a má jich čtyřicet dva.
Toto vše probíhá, zatímco kapky rosy se změnily ve vodopády zlata jemnější než řasy malého dítěte. A přestože je rozsah aethyru tak obrovský, vnímám každou řasu samostatně, a přitom vše najednou. Teď tu je mocné seskupení andělů řítíci se ke mně ze všech stran, rozpouštějící se na povrchu vejce, ve které jsem stál ve formě boha Kneph, takže povrch vejce je jediným oslňujícím výbuchem tekutého světla.
Teď se pohybuji proti tabuli, ---neumím ti říci, s jakým nadšením. A všechna jména Boha, která ani andělé neznají, mne zahalují.
Všech sedm smyslů je transmutováno do jediného, a tento smysl se rozpouští v sobě ... (Tady dochází k Samadhi.) ... Dovol mi mluvit, Bože; nech mne to sdělit ... vše. Je to zbytečné; mé srdce slábne, dech se zastaví. Neexistuje žádná souvislost mezi mnou a P. Vzdaluji se od sebe. Znovu jsem u tabule.
(Byl za tabulí na velmi dlouho. O.V.)
Celá tabule žhne nesnesitelným světlem; zatím nebylo v žádném aethyru takové světlo, jako je teď. A teď mě tabule vtahuje do sebe; už nejsem.
Mé paže nabraly podobu kříže, a kříž byl rozšířený, planouce světlem do nekonečna. Já sám jsem nejmenší bod v něm. To je zrození formy.
Jsem obklopen obrovskou sférou mnohabarevných pásů; vypadají, že je to sféra sefirot projektovaná do tří rozměrů. To je zrození smrti.
Teď je ve středu uvnitř mne zářící slunko. To je narození pekla.
Vše je smeteno, splaveno z tabule. Patří mezi schopnosti tabule zamést všechno pryč. Je to písmeno I v tomto aethyru, které dává vizi a L je jeho čistota a N je jeho energie. Nyní je vše zmatené, protože jsem invokoval mysl, která je rozvrácením. Každý adept, kteří spatří tuto vizi, je poškozen myšlením. A přece je dáno schopností mysli, že přetrpí a projde až dokud nepojde zcela. A přece není nic vyššího než ona, neboť je vyvážena sama v sobě. Neumím přečíst slovo svaté tabule, neboť písmena tabule jsou všechna špatná. Jsou to jen stíny stínů. A kdo vzhlédl této tabulce s nadšením, je osvícen. Pravé slovo pro světlo má sedm písmen. Jsou stejné jako ARARITA, ale jinak.
EV aethyru je hlas, ale nemůže být mluvený. Jediný způsob, jak jej vysvětlit, je neustálé hřmění slova Amen. Není to opakování Amen, protože tady není čas. Je to jeden Amen stále znějící.
Bude můj zrak slábnout před tvou slávou? Jsem oko. To je důvod, proč je oko sedmdesát. Nikdy nemůžete pochopit proč, s výjimkou v této vize.
Tabule se teď ode mne vzdaluje. Daleko, daleko odchází, proudíce se světlem. Nade mnou jsou ohnuti dva černí andělé, pokrývají mě svými křídly a uzavírají mne do tmy; a já ležím v Pastos našeho otce Christiana Rosenkreutze, pod tabulí ve sklepení o sedmi stranách. A slyším tato slova:
Hlas korunovaného dítěte, řeč děťátka, které se ukrývá ve vejce modři. (Přede mnou je planoucí Růžový Kříž). Otevřel jsem oko a vesmír se přede mnou rozpadl, neboť mé horní víčko jest silou a hmotou jest to spodní. Pohlédl jsem do sedmi prostorů, a tam není ničeho.
Zbytek sdělení přichází beze slov; a pak znova:
Vyšel jsem do války a zabil toho, který seděl u moře, větry korunován. Vyslal jsem svou moc a on byl zničen. I stáhl jsou svou moc a on byl rozdrcen v jemný prach.
Radujte se se mnou, ó synové rána; stůjte při mně u trůnu z lotosu; poberte se ke mně a budeme společně hrát na světelných polích. Vešel jsem do království Západu po svém otci.
Hle! kde teď je tma a hrůza a bědování? Vždyť jste zrozeni do nového Aeonu; vy nemusíte trpět smrtí. Svažte své zlaté pásy! Ověnčete se girlandami nevadnoucích květin! Skrze noci budeme spolu tančit a ráno vyjdeme do války; neboť tak jako můj otec přežil ty, co zemřeli, protože můj otec živ, že je mrtvý, tak i já budu žít a nikdy nezemřu.
Teď tabule rychle mizí dozadu. Zakrývá celý kámen, ale tentokrát mne tlačí před sebou a strašlivý hlas volá: Odejdi! Tys znesvětil tajemství; pojedl jsi z chleba zjevení; rozlil jsi posvěcené víno! Odejdi! neboť provolání je dokončeno. Odejdi! To co bylo otevřeno, se zavírá. A ty nebudeš umět už otevřít jinak, než schopností toho, jehož jméno je jedno, jehož duch je jeden, jehož podstata je jedna, a jehož permutace je jedna; jehož světlo je jedno, jehož život je jeden, jehož láska je jedna. Neboť ačkoli jsi dosáhl k nejvnitřnějšímu tajemství nebe, musíš splnit sedminásobný úkol na zemi, i když jsi viděl anděly od největšího k nejmenšímu. A ze všeho toho smíš sebou vzít jen malou část, neboť smysl se zatmívá a svatyně se znovu zahaluje. Přece to věz, neboť tvé výtky a vzbouřená nespokojenost těch, jejichž meče jsou ostré, že v každém slově této vize je zjeven klíč mnoha mystérií a bytí a poznání a blaženosti; a vůle a odvahy a moudrosti a ticha a ze všech těchto je největší. Odejdi! Neboť na tebe padla noc života! A závoj světla pokryl vše, co jest.
A vidím svět jaký je a jsem velmi smutný.
Bou-Saada, 28. listopadu 1909, 4 - 6 hodin odpoledne.
Poznámka--- Nevrátil ses jakkoliv zmatený; jako bys toliko přešel z jedné místnosti do druhé. Normální vědomí se úplně a bezprostředně vrátilo.
Volání 21. aethyru,
který je zván ASP
Mocný vítr duje skrz aethyr; mám pocit absolutní prázdnoty; žádná barva, žádný tvar, žádná substance. Teď vidím jako by to byly (-???) stíny velkých andělů společně zametajících. Žádný zvuk; vítr jako by obsahoval něco nelítostného, bezcitného, strašného. Je to svým způsobem otřesné. Připadá mně, jako by se něco snažilo proti větru otevřít, ale než se to podaří, je úsilí vyčerpáno. Vítr není studený nebo teplý. Není žádný vjem tohoto druhu. Člověk jej nemůže cítit, neboť stojí před ním.
Teď se cosi na pozadí otevřelo, jen na vteřinku, a já vidím alej pilířů a na jejím konci trůn, podepřený sfingami. To vše z černého mramoru.
Teď se zdá, že jsem prošel skrz vítr a stojím před trůnem; ale ten, kdo na něm sedí, je neviditelný. A přece právě z něj vychází všechna tato bezútěšnost.
Snaží se mne dovést k porozumění tím, že vkládá do mých úst chuti, velmi rychle jednu za druhou. Sůl, med, cukr, ločidlo, živice, opět med, některé chuti ani neznám; česnek, něco velmi hořkého jako nux vomica, jiná chuť, ještě více hořká; citron, hřebíček, růžové listy, znovu med; šťáva z rostliny jako pampeliška, myslím; znovu med, sůl, chuť jako fosfor, med, vavřín, velmi nepříjemná chuť, kterou neznám, káva, pak pálivá chuť, pak kyselá chuť, kterou nevím. Všechny tyto chutě vychází z jeho očí; dává jimi znamení.
Teď mohu vidět jeho oči. Jsou zcela okrouhlé, se zřetelnými černými zornicemi, bílou duhovkou a bleděmodrou rohovkou. Pocit zpustošení je tak akutní, že se musím snažit, abych neutekl od vize.
Řekl jsem mu, že neumím porozumět jeho chuťové řeči, tak místo toho spustil hučení podobné elektrickému zařízení s bežícím dynamem.
Teď je atmosféra temně nočně modrá; a jejím vlivem pilíře planou matně zářícím karmínem a trůn je jako mdlé načervenalé zlato. A teď skrz hučení přichází zcela jasné zvonění - jako poznámky a ještě dál mumlání, jako když se chystá na bouřku.
A teď slyším význam toho mumlání: Já jsem ten, který byl před počátkem, a ve své bezútěšnosti jsem křičel nahlas, řka nechte mne zřít mou tvář v dutině propasti, a hle!, v temnotě propasti byla má tvář černá a prázdná a pokřivená, až byla (jednou) neviditelná a čistá.
Pak jsem zavřel své oko, abych se nemusel dívat, a proto jsem si vše zafixoval. A teď je psáno, že jediný pohled mého oka vše zničí. Netroufám si oko otevřít kvůli znečištění vize. Proto musím hledět těmato dvěma očima skrz celý aeon. Není nižádný z mých adeptů, který by přišel a uťal má víčka, abych mohl zřít a zničit.
Beru dýku a najda jeho třetí oko, snažím se uříznout oční víčko; to je však skálopevné. A ostří dýky se ztupí.
Slzy kanou z očí a truchlivý hlas vece: A tak to bylo vždy: a musí to tak být provždy! Neboť ač máš sílu pěti býků, přece nemůže zde být užitečný.
A já mu říkám: A kdo může být užitečný? A on odpovídá: Já nevím. Ale dýku pokání budeš sedmkrát popouštět, trpíc sedmi kletbami duše. A budeš brousit její ostří sedmkrát podle sedmi ordálií.
(Člověk se neustále potřebuje rozhlížet okolo, aby našel něco jiného než děs tohoto místa. Ale nic se nemění. Nic než prázdný trůn a oči a alej pilířů).
A já jsem mu řekl: Ó ty, jenž jsi první tváří před časem; ty, o kterém jest psáno "On, Bůh, je jeden; On je věčný, bez sobě rovného, bez syna nebo společníka. Nikdo nemůže stanout před jeho tváří"; my všichni jsme slyšeli o tvé nekonečné slávě a majestátu, a hle! není zde nic než ohavnost zpustošení.
On mluví; Nedaří se mi slyšet slova; něco o Knize zákona. Odpověď je psána v Knize zákona, nebo něco jako odpověď.
Je to dlouhá řeč, ale všechno, co zaslechnu je: Ode mne stékají ohně života a množí se neustále na zemi. Ode mne stékají řeky vody a oleje a vína. Ode mne vyjde vítr, který nese semena stromů a květin a plodů a všech bylin do jejího lůna. Ode mne vychází země ve své nevýslovné různorodosti. Ano! Vše vychází ze mne, i nicota ze mne vychází. Proto jsem sám a strašný na tomto nevýnosném trůnu. pouze ti, kdo nic ze mne nepřijmou, mně mohou něco přinést.
(Začíná znovu mluvit: Neslyším ani slovo. Možná jsem rozeznal dvacetinu z toho, co říkal). A já mu říkám: Bylo psáno, že jeho jméno je Ticho, ty ale mluvíš neustále.
A on odpoví: Ne, mumlání, které slyšíš, není můj hlas. je to hlas opice.
(Když jsem řekl, že odpovídá, myslel jsem tím ten samý hlas. Bytost na trůně nevyslovila jediné slovo). Říkám: Ó ty opice, která mluvíš k tomu, jehož jméno je Ticho, jak poznám, že to, co říkáš, jsou skutečně Jeho myšlenky: A mumlání pokračuje: On ani nemluví ani nemyslí, takže to, co říkám, je pravda, protože já lžu ve vyslovování jeho myšlenek. (-???)
Pokračuje, nic ho nezastaví; a mumlání je tak rychlé, že už neslyším vůbec nic.
Teď mumlání přestalo nebo je přehlušeno zvony, a zvony jsou přehlušeny vrčením a nakonec je vrčení přehlušeno tichem. A modré světlo je pryč a pilíře a trůn jsou nahrazeny černí a jeho oko, které sedělo na trůnu není víc viditelné.
pokouším se dostat co nejblíž k trůnu, ale jsem tlačen zpět, protože nemohu dát znamení. Dal jsem všechna znamení, která znám a jsem k nim oprávněn a pokoušel jsem dát i ta znamení, která znám a nemám k nim oprávnění (je tím míněno oprávnění dosaženým magickým stupněm, pozn. překl.), ač nejsou možná patřičná; ale ač jsem učinil, bylo to zbytečné; protože zde jsou nutná nejméně dvě znamení.
Zjistil jsem, že jsem se mýlil v tvrzení, že Mistr Chrámu má právo vstoupit do chrámu Mága nebo Ipissima. Naopak - pravidlo, které platí dole, platí i nahoře. Čím výše jdete, tím větší je vzdálenost od jednoho stupně k druhému.
Otočil jsem se pomalu zpět mimo alej, ven do větru. Tentokrát mne vítr zachytil a otočil mnou jako suchým listem.
A velký anděl zametá ve větru a zachytí mne a nese mne proti němu; a přenes mne na bližší stranu větru a šeptá mi do ucha: Běž dál do světa, třikrát a čtyřikrát požehnaný, který jsi jsi hleděl na hrůzu osamělosti Prvého. Žádný člověk nemůže patřit ne jeho tvář a přežít. A ty jsi viděl jeho oči, a pochopil jeho srdce, neboť hlas opice je tep jeho srdce a úsilí jeho hrudi. Jdi, proto, a raduj se, neboť ty jsi prorok Aeonu povstávajícího, kde On není.
Chval svou paní Nuit a jejího pána Hadita, neboť jsou pro tebe a tvou nevěstu, a pro vítěze ordálie X.
A s tím jsem přišli ke zde Aethyru, k malé úzké brance, kterou mne pustil ven a já jsem najednou v poušti.
Poušť blízko Bou Saada, 29. listopadu 1909, 1.30 - 2.50 odpoledne
Volání 20. aethyru,
který je zván KHR
Rosa, která pokrývala zpočátku kámen, je pryč, a kámen teď vypadá jako nádrž plná čisté, zlatisté vody. Do Růžového kříže začalo vcházet světlo. A přece je to, co vidím, noční oblohou pokrytou hvězdami, které se objevují jako v teleskopu. A najednou se v krystalu objevil páv a celý éter je ho pln. Podobá se vizi nazvané Vesmírný páv, nebo se spíše podobá ztělesnění této vize. A už je tady nespočet mraků, které naplnily éter, když se páv rozplynul.
A hned za těmito anděly jsou archandělé s pozouny. Oni způsobili, že se všechno objevilo najednou, takže všude kolem je úžasná změť obrazů. A až teď si uvědomuji, že to všechno jsou jen závoje kola, proto se všichni shromažďují v kole, které se otáčí neuvěřitelnou rychlostí. Hraje mnoha barvami, všechny však proniká bílé světlo, takže jsou průsvitné a září. A tohle kolo tvoří devětačtyřicet dalších kol, umístěných v různých úhlech, takže vytvářejí sféru; každé kolo má devětačtyřicet špic a devětačtyřicet obručí, soustředěných ve stejných vzdálenostech od středu. A kdekoliv se setkají paprsky ze dvou kol, vzejde tam oslepující záblesk slávy. Je nutno chápat, že ačkoliv lze v kole rozlišit tolik detailů, přesto máte ve stejnou chvíli dojem, že se jedná o jediný, jednoduchý objekt.
Zdá se, že toto kolo roztáčí ruka. Ačkoli kolo zaplňuje celý éter, přesto je ruka daleko větší než to kolo. A ačkoli je tato vize tak neobyčejná a nádherná, přesto nepřekypuje vážností nebo velebností. Zdá se, že ruka roztáčí kolo jen pro své potěšení – možná bylo by lepší říct: pro kratochvíli.
A hlas sděluje: Tenhle bůh je prostě čtverák, a je brunátný smíchem, který je vibrací všeho, co existuje, a jsou to zemětřesení duše.
Člověk si je vědom rychlého frčení kola, které jím proniká, jako elektrický výboj, který prochází člověkem.
A už vidím na kole postavy, které se vykládají jako mečem ozbrojená Sfinga, Hermanúbis a Týfón. A to je chyba. Ráfek kola tvoří smaragdový had plný života; uprostřed kola je šarlatové srdce; a není možné vysvětlit, proč tomu tak je, ale šarlat srdce a zeleň hada jsou ještě živější, než oslepující bílá nádhera kola.
Postavy na tomto kole jsou temnější než kolo samotné; vskutku, jsou to skvrny porušující čistotu kola, a kvůli nim a kvůli víření kola je nevidím. Ale na vrcholu, jak se zdá, je beránek a prapor; lze je vidět na některých starých křesťanských mincích, a jednou ze spodních věcí je vlk, a druhou havran. Symbol beránka a praporu je mnohem jasnější než ty dva další. Jas stále roste, až je jasnější než samotné kolo, a zabírá větší prostor než předtím.
A říká o sobě: Já jsem největší ze všech svůdců, díky své čistotě a nevinnosti svedu i čistotu a nevinnost, kdo však kromě mě by se měl stát středem kola. Vlk prozradí jen ty chtivé a věrolomné; havran prozradí ty, kdož propadají melancholii a hanebnostem. Ale já jsem ten, o němž je řečeno: On svede samotné vyvolené.
Proto na počátku Otec Veškerenstva povolal lživé duchy, aby prosívali pozemská stvoření přes tři síta, podle tří nečistých duší. A vybral vlka pro jeho chtivost po mase, a havrana pro jeho touhu po duchu; ale mě si vyvolil mezi všemi ostatními, abych předváděl pravé našeptávání duše. Těm, kteří se stali kořistí vlka a havrana, já neublížím; ale ty, kteří mne odvrhli, jsem přenechal hněvu havrana a vlka. A čelisti prvního je roztrhají, a zobák druhého pohltí mrtvoly. To proto mám bílý prapor, že jsem na zemi nenechal nic živého. Vystrojil jsem si hostinu z krve Svatých, ale lidé mne nemají za nepřítele, protože mám bílé a teplé rouno, a o mých zubech se nemá za to, že jsou to zuby toho, který trhá maso; a mé oči jsou vlídné, a oni mne nepovažují za vůdce lživých duchů, od nichž Otec Veškerenstva na počátku odvrátil svoji tvář.
(Jeho atributem je sůl, atributem vlka je rtuť a atributem havrana síra.)
A najednou se beránek zase zmenšuje, už opět tu není nic, jen kolo a ruka, která jej roztočila.
A já pravil: Mocným slovem, zdvojeným hlasem Mistra; slovem, kteréž jest sedm, a jedna v sedmi; a velikým a strašným slovem 210 zapřísahám tě, ó můj Pane, abys mi dovolil uzřít vizi tvé Slávy. A všechny paprsky kola se na mne vyvalily a já byl sežehnut a oslepen světlem. Byl jsem zachycen kolem. Já a to kolo jsme jedno. Jsem větší než to kolo. Stojím uprostřed myriády blesků a vidím jeho tvář. (Každou chvilku jsem divoce vrhán zpět na zem, takže se nemohu úplně soustředit.)
Všechno, co z toho člověk má, je tekutý plamen mdlého zlata. Ale síla, která z něj vyzařuje, mne stále metá zpět.
A já pravím: Slovem a vůlí, pokáním a modlitbou, dovol mi uzřít tvoji tvář. (Neumím to vysvětlit, je tady záměna osobností.) Já, který mluvím k tobě, chápu to, co ti vyprávím; ale já, který ho vidím, to nedokážu sám sobě sdělit, když k tobě mluvím.
Kdyby se tak člověk mohl upřeně dívat na polední slunce, které se jeho substanci trochu podobá. Ale tohle světlo je bez žáru. Je to vize Ut, jak se o ní píše v Upanišadách. A v této vizi mají původ všechny legendy, v nichž je zmiňován Bacchus, Krišna a Adonis. Protože dojmem, který zanechává, je mládí, které tancuje a věnuje se hudbě. Ale musíš pochopit, že on to nedělá, neboť je v klidu. Dokonce i ruka, která roztáčí kolo, není jeho rukou, ale rukou, kterou jen povzbuzuje.
A teď je tu tanec Šivy. Ležím pod jeho nohama, jeho světec, jeho oběť. Mojí podobou je, jen co do podstaty, podoba boha Ptaha, avšak mojí skutečnou podobou je podoba boha Seba. A v tom tkví důvod existence, že v tomto tanci, který jest rozkoší, se musí ztratit jak bůh, tak i adept. A samotná země je svatá; a slunce i luna na ní tančí, a s rozkoší ji mučí.
Vize není dokonalá. Jsem jen na vnějším okraji vize, protože jsem ji přijal ve službě Svatému a musí zachovat smysl a projev. Žádná zaznamenaná vize není dokonalá, z vyyších vizí, protože prorok může zachovat ve funkčním stavu buď své fyzické orgány nebo paměť. Toho není schopen nikdo. Není možnost. Člověk si může uvědomovat jen jednu věc v dané chvíli, a když se vědomí přesune k vizi blíže, ztrácí kontrolu fyzickou i mentální. I tak musí být tělo a mysl v perfektním stavu, než se do něčeho takového pustí, protože energie vize může uvrhnout tělo do křečí a mysl do šílenství. To je důvod, proč první vize přinášejí ananda, což znamená šok. Když je adept sladěný se samadhi, zůstane mysl v míru bez mráčku.
U této vize je obtížné dostat se do ní částečně proto, že on je já. A jelikož je lidské ego stále v excitovaném stavu, vypadává člověk tak často ven. Před invokací Svatého anděla strážce by měla být vykonána acentrická meditační praxe, jako např. mahāsatipaṭṭhāna; pak bude ego zcela připravené vzdát se zcela Milovanému.
Teď kolem nás fouká vítr, jako vzdechy neuspokojené lásky - nebo uspokojené. Jeho ústa se pohybují. Neumím říct První slova.
A následují slova: Zdaliž ty nepřivedeš děti lidí na dohled mé slávy? Jen tvé ticho a slova tvého uctívání mi prospějí. Neboť jak jsem posledním, jsem i dalším a v dalším mne budeš odhalovat jako mnohého. Neboj se čehokoliv; neodvracej se od čehokoliv, poutníku Nuit, apoštole Hadita, bojovníku Ra-Hoor Khu! Vzejde kvásek a chléb bude sladký; kvašení proběhne a víno bude sladké. Mými svátostmi jsou mocná jídla a božské šílenství. Přijďte ke mně, ó vy děti lidí.; přijďte ke mně, ve kterých já jsem, ve kterých vy jste, neboť jste živi jen životem, který ve světle přebývá.
Po celý tento čas jsem se ztrácel. Klesal. Závoj noci padl v mdlé modrošedé s jedním pentagramem uprostřed, vodový a mdlý. Chvíli jsem zde pobyl než jsem se vrátil na zem. (Ale zavřete mi okno, ukryjte mě před sluncem. Oh, zavřete okno!)
A teď pentagram zbledl; černé kříže vyplňující étyr se postupně zvětšují a proplétají, doked nevznikne síť.
Vše potemnělo. Ležím vyčerpán s ostrým rohem zřecího kamene zabodnutým do čela.
Bou-Saada, 30. listopadu 1909. 9:15 - 10:50 dopoledne
Poznámka 1 k názvu aethyru:
KHR = {Dee}{Air}{Gemini} = Šin-Alef-Vau = 308. (N.B. skrz Temurah, R.H.K. = Ra-Hoor-Khuit). 308 = 28 x 11. 28 = Chet-Kof = Rak-Jupiter, kdy Jupiter je povýšen v Raku.
Značí sílu.
|
