LIBER XXX AERUM
Vel Saecvli
Svb Figvra
CCCCXVIII
VIZE A HLAS
andělů vládnoucích
30 aethyrům
s komentářem
Mistra Theriona
A.·. A.·. Publikace v třídě A B
Imprimatur:
D.D.S. 7x = 4x Praemonstrator
O.S.V. 6x = 5x Imperatior
N.S.F. 5x = 6x Cancellarius
Pracovní překlad jednotlivých aethyrů
Volání 19. aethyru,
který je zván POP
Nejprve je černá síť přes celý povrch kamene. Paprsek světla ji proráží zezadu shora. Objevuje se černý kříž, sahající přes celý kámen; pak zlatý kříž, ne tak velký. A na archu, který je natažený přes kříž, je dopis psaný abecedou, jejíž písmena tvoří dýky s křížovým jílcem, různě aranžované. A dopis říká: Uctívej v těle záležitosti těla; uctívej v mysli záležitosti mysli; uctívej v duchu záležitosti ducha.
Tato svatá abeceda musí být napsána hříšníky, tedy těmi, kdož jsou nečistí.
"Nečistí" znamená ti, jejichž každá myšlenka je následována další myšlenkou, nebo kteří matou vyšší s nižším, látku se stínem. Každý aethyr je pravdivý, ačkoliv je jen stínem, neboť stín člověka není sínem opice.
(Poznámka: toto vše přichází k mně bez hlasu, bez vize, bez myšlenky).
Pozorovací kámen mi tlačí na čelo a způsobuje intenzivní bolest; jak pokračuji od aethyru k aethyru, je stále obtížnější aethyr otevřít.
Zlatý kříž se proměnil v trochu úzké dveře a starý muž podobný Poustevníku z tarotu je otevřel a vyšel ven. Žádám ho o vstup; laskavě kyne hlavou a vece: Není dáno masu a krvi, by odhalily tajemství aethyru, neboť v něm jsou ohnivé vozy, a vřava jezdců; kdo vstoupíš sem, nikdy již nepohlédneš na život stejnými očima.
Já trvám na vstupu.
Malá brána je strážena velkým zeleným drakem. A teď celá stěna náhle mizela; objeví se zář vozů a jezdců; zuří divoká bitva. Není slyšet nic jiného, než řinčení oceli a ržání (?) koní a výkřiky raněných. Tisíc padne při každém střetu a je nohama zdupáno. Přesto je aethyr stále plný; jsou tu nekonečné rezervy.
Ne; je to všechno špatně, neboť to není bitva mezi dvěma silami, ale mela, ve které každý bojovník bojuje za sebe proti všem ostatním. Nevidím jediného, který by měl jednoho spojence. A nejméně štěstí mají a nejdřív padnou ti, kdo jsou na vozech. Neboť jakmile se pustí do boje, jejich vlastní vozatajové je bodnou do zad.
A vprostřed bitevního pole je velký strom podobný platanu. Přesto má ovoce. A teď jsou všichni válečníci mrtvi, a jsou to zralé plody, které spadly - zem je jimi pokryta.
Pravým uchem slyším smích: "To je strom života."
A objeví se mocný bůh Sebek s krokodýlí hlavou. Jeho hlava je šedá jako říční bahno a jeho čelisti naplní celý air. A zhltne celý strom a půdu a všechno.
Nakonec vystupuje do popředí anděl aetyru, žena, která vypadá jako anděl ze 14. klíče Rota, s krásnými modrými křídly, modrou róbou, se sluncem na pásu jako brož a dvěma srpky měsíce, jež dávají tvar sandálům jejích nohou. Její vlasy jsou z tekoucího zlata, každá jiskra jako hvězda. Ve rukou má pochodeň Penelopinu a pohár Kikré.
Přichází a líbá mne na ústa, a říká: "Požehnaný jsi ty, kterýs viděl Sebeka, mého Pána, v jeho slávě. Mnozí jsou přeborníky života, ale jsou vyhozeni ze sedla oštěpem smrti. Mnozí jsou dětmi světla, ale jejich oči zhasí Matka Temnota. Mnoho je služebníků lásky, ale láska (která není dušena ničím, než láskou) bude uhašena, když dítě uchopí knot svíčky palcem a prsty, skrz boha, který sedí sám."
A na jejích ústech, jako chryzantéma zářivého světla, je polibek a na něm je monogram I.H.S. Písmena I.H.S. znamenat In Homini Salus a Instar Hominis Summus a Imago Hominis deuS. A existuje mnoho, mnoho dalších významů, ale všechny znamenají jediné: že nic není důležité kromě člověka; není žádná naděje ani pomoc, než v člověku.
A říká: "Sladké jsou mé polibky, ó poutníku, který toužíš po hvězdách. Sladké jsou mé polibky, ó hospodařï, kterýs znaven ve čtyřech zdech. Jsi uzavřen ve své mysli a mé kopí ji propichuje a ty jsi volný. Tvá představa pozřela vesmír, jako drak, který pozřel měsíc. A v mém kopí je toto soustředěno a spoutáno. Pohlédni, jak se všude kolem tebe shromažďují mí bojovníci, silní rytíři v pevném brnění, připravení k válce. Viz mou korunu; je vyšší hvězd. Hle, její záře a její nach! Na líci cítíš vánek, který rozhýbává pero pravdy. Ačkoli jsem andělem čtrnáctého klíče, jsem také andělem osmého klíče. A z lásky těchto dvou jsem povstala, jsem strážcem POP a služebníkem těch, kdož jej obývají. Ač všechny koruny padnou, má nepadne; protože má pera dosahují ke kolenům Toho, který sedí na svatém trůnu, a žije a vládne na věky věků, jako rovnováha spravedlnosti a pravdy. Jsem anděl měsíce. Jsem tou zahalenou, která sedí mezi pilíři pokrytými zářícím závojem, a na klíně mi spočívá otevřená Kniha mystérií nevýslovného světla. Jsem touhou po vyšším; jsem láskou neznámého. Jsem slepou neustálou bolestí v srdci člověka. Jsem vyslancem svátosti žalu. Rozhoupám kadidlo uctívání a pokropím vody očisty. Jsem dcera domu neviditelných. Jsem kněžka Stříbrné hvězdy."
A uchvátila mne k sobě, jako matka chytí své dítě, pozvedá mě levou paží a přitiskne mé rty na svou hruď. A na jejích prsou je napsáno: Rosa Mundi est Lilium Coeli uspořádáno vprostřed. Vyzařuje jasné světlo, příliš oslnivé, aby nechalo vystoupit písmena, a hlasy říkají: Non haec piscis omnium.
(Pro výklad musíme uvažovat o chi- theta- upsilon- sigma, což neznačí Iesous Christos Theon Uios Soter jak se tradičně tvrdí, ale je tajemstvím písmene Nun a Qoph, jak je znát, když je sečteme. Iota- chi- theta- upsilon- sigma je spojováno pouze s křesťanstvím, protože to byl hieroglyf syfilis, o níž Římané předpokládali, ža byla zanesena ze Sýrie; zdá se, že byla zaměněna za malomocenství, o kterém si mysleli, že je způsobeno kousnutím rybou. Důležitý význam iota- chi- theta- upsilon- sigma je odvozen od iniciál pěti egyptských božstev a pěti řeckých: v obou možnostech je ukryta magická formule obrovské moci).
Pokud jde o sám Svatý stolec, nevidím ho skrz zářivé světlo; ale je mi dáno porozumět, že se zjeví v jiném aethyru, kde bude tvořit prakticky celý obsah. A nutně musím pozorně studovat Svatý stolec, abych byl schopen se soustředit, až se zjeví.
Vyrostl jsem do výšky, takže jsem tak velký jako anděl. A stáli jsme jako bychom byli ukřižovaní, tváří v tvář, ruce, rty a prsa, kolena a nohy spojené, a její oči pronikaly do mých očí jako vířivé ocelové hřídele, takže jsem propadl skrz aethyr--- a zde zní neočekávaný a nesmírný výkřik, naprosto úžasný, chladný a brutální: Osiris byl černý bůh! A aethyr vydal tlesknutí, větší než ten tisíc mohutných hromů.
Jsem zpátky.
Bou-Sada, 30. listopadu 1909, 10 - 11.45 p.m.
Vzývání 18. aethyru,
který je zván ZEN
Před vizí se ozývá hlas: Prokleti budiž ti, kdož mají nehty, neboť jimi budou probodnuti; nebo kdož mají trny, neboť jimi budou korunováni; nebo kdož mají biče, neboť těmito biči budou ztrestáni; nebo kdož nesou víno, neboť jejich víno zhořkne; nebo mají-li kopí, neboť kopím budou probodnuti skrz srdce. A nehty jsou touhy, které jsou trojího druhu: Touha po světle, touha po životě a touha po lásce.
(A trny jsou myšlenky, a biče jsou smutky, a víno je lehkost, nebo snad vratkost, zvláště v extázi, a kopí je připoutání).
A nyní povstává scéna Ukřižování; ale Ukřižovaným je obrovský netopýr a místo dvou zlodějů jsou dvě malé děti. Je noc, a noc je plná ohyzdných věcí a vytí.
Vyjde anděl a vece: Buďte ostražití, protože když změníte-li byť jen tvar písmene, stane se svaté slovo rouháním. Ale vstupte na horu Caverns (Jeskyní? Slují?), protože toto (mnohem víc než ona Kalvárie, která se jí posmívá, jako se opice posmívá svému Thothovi) jest jen prázdnou skořápkou mystéria ZEN. Amen, pravím tobě, mnozí jsou adepti, kteří se dívali na zadek mého otce a volali "naše oči selhávají před slávou tvé tváře".
A s tím dává znamení rozhrnutí opony a skrz vizi kanou slzy. A hle! vířící sloupy ohnivého světla, sedmdesát dva. Jimi je podpírána hora z čistého křišťálu. Hora je kuželovitá, úhel vrcholu je šedesát stupňů. A uvnitř krystalu je rubínová pyramida, podobná Velké pyramidě v Gizeh.
Vstoupil jsem dovnitř dveřmi, a přišel jsem do královské komory, která připomíná kryptu adeptů, nebo spíše je vhodné říci, že krypta adeptů je tohoto nevzhlednou napodobeninou. Komora má čtyři strany, které se stropem a podlahou a komorou samotnou tvoří sedm. Stejně tak je pastos sedm, jelikož to, co je uvnitř, je jako to, co je vně. A není tam žádný nábytek a nejsou tam žádné symboly.
Světlo proudí na pastos (??) ze všech stran. Toto světlo je tak modré jako Horus, kterého známe, ale je třpytivě čisté. Neboť světlo Horovo se vždy jeví modré kvůli nedokonalosti našich očí. Ale i když na pastos proudí světlo, zůstává pastos naprosto tmavé, takže je neviditelné. Nemá žádnou podobu: pouze v určitém místě v komoře je světlo potlačeno.
Ležím pokorně na zemi před tímto tajemstvím. Jeho nádheru nelze popsat. Mohu jen říci, že jeho nádhera je tak velká, že se mé srdce zastaví s hrůzou a zázrakem a vytržením z ní. Jsem skoro šílený. Milion nepříčetných představ se žene jeden přes druhý mým mozkem... Slyším hlas (to je můj vlastní hlas - nevěděl jsem to): "Když mě poznáš, ó ty prázdný Bože, můj malý plamen zanikne v tvém velikém N.O.X."... (20 minut. O.V.) ... Nepřišla žádná odpověď.
A teď, po tak dlouhé chvíli, mě anděl zvedne a vyvede mne z místnosti a postaví do malé komnaty, kde je jiný anděl jako sličný mladík v zářivých šatech, který mě učiní účastným na svátosti; chléb, to jest práce; a oheň, to jest důvtip; a růže, to jest hřích; a víno, to je smrt. A všude kolem nás je velká společnost andělů v různobarevných róbách, růžových a jarně-zelených a nebesky modrých, bledě zlatých, stříbrných a lila, slavnostně zpívajících bez slov. Je to úžasná hudba mimo vše, co bych dokázal pomyslet.
A teď vyjdeme z komnaty; vpravo je pylon a pravá postava je Isis, a levá postava Nephthys, a ony skládají svá křídla, a podpírají Ra.
Chtěl jsem se vrátit do královské komory. Anděl mě odstrčil a řekl: Uvidíš tyto vize z dálky, ale nesmíš se na nich podílet vyjma předepsaného způsobu. Neboť kdybys změnil byť jen tvar písmene, svaté slovo se stane rouháním.
A toto je předepsáno:
Nechť je místnost připravena pro rituál průchodu Tuat. A nechť je aspirant oděn rouchem a nese insignie svého stupně. A přinejmenším musí být neofyt.
Tři dny a tři noci musí být v hrobce, bdělý a postící se, a nebude spát déle než tři hodiny najednou a bude pít čistou vodu a jíst malé sladké koláče zasvěcené měsíci, a ovoce, a vejce kachny nebo husy nebo čejky. A bude zde uzamčen, aby jej nikdo nemohl vyrušit v meditaci. Ale v posledních dvanácti hodinách nebude ani jíst ani spát.
Pak nechť přeruší půst, ať jí bohaté jídlo a pije sladká vína a vína, která pění; a nechť vykáže elementy i planety i znamení i sefiroty; potom nechť vezme svatou tabulku, kterou učinil pro svůj oltář; a pak nechť započne vzývání aetyru, na němž chce být účasten, které zapsal andělskými charaktery nebo charaktery svaté abecedy, jež je odhalena v Pop, na bezvadném listu panenského pergamenu; a tím vyvolá Aethyr, zpívající vzývání. V lampě, která je zavěšena nad oltářem, zapálí vzývání, které zapsal.
Nechť následně poklekne před svatou tabulí, a tak mu bude dáno sdílet tajemství aethyru.
Ohledně inkoustu, s nímž bude zapisovat: Pro první Aetyr nechť je zlatý, pro druhý šarlatová, pro třetí fialový, pro čtvrtý smaragdový, pro pátý stříbrný, pro šestý safírový, pro sedmý oranžový, pro osmý indigový, pro devátý šedý, pro desátý černý, pro jedenáctý kaštanový, pro dvanáctý červenošedý, pro třináctý zelenošedý, pro čtrnáctý jantarový, pro patnáctý olivový, pro šestnáctý bledě modrý, pro sedmnáctý karmínový, pro osmnáctý jasně žlutý, pro devatenáctý karmínový zdobený stříbrem, pro dvacátý lila, pro dvacátý první bledě zelený, pro dvaadvacátý ostře růžový, pro dvacátý třetí kobaltově fialový, pro dvacátý čtvrtý broukově hnědá, modrohnědá barva, pro pětadvacátý studeně tmavě šedý, pro dvacátý šestý bílou tečkovanou červeně, modře a žlutě a okraje písmen budou zelené, pro dvacátý sedmý hněvivě červenohnědé mračný, pro dvacátý osmý indigo, pro dvacátý devátý modravě zelený, pro třicátý smíšené barvy.
To je zvyklost, již má užít ten, kdo chce sdílel tajemství jakéhokoliv Aethyru. A nechť nezmění byť jen tvar písmene, ať se svaté slovo nestane rouháním.
A nechť se vyvaruje, poté, co mu bude dovoleno podílet se na tomto mystériu, aby vyčkal dovršení 91. hodiny svého odloučení, předtím než otevře dveře onoho místa svého odloučení; nechť nepošpiní svou slávu nečistotou, a nechť svou slávu neobrátí ve smrt (??).
Neboť toto je svaté tajemství, a ten komu nejdříve byla zjevena abeceda, necítil ani jednu desetitisícinu třásně jeho roucha.
Odejdi! neboť oblaka se nakupila, a Aire se stává lůnem ženy při porodu. Odejdi! ať nevrhne blesky z dlaně a nevypustí psy hromu. Odejdi! Neboť hlas Aethyru je dokonán. Odejdi! Neboť pečeť Jeho milující laskavosti je zajištěna. A budiž chvála a požehnání nevýslovné tomu, kdo sedí na Svatém Trůnu, neboť svrhává milosrdenství jako marnotratník, který rozhazuje zlato. A umlčel soudnost a skrývá ji jako skrblík, který hromadí drobné mince.
To vše se děje, zatímco mě Anděl postrkuje dozadu, a nyní se změnil na zlatý kříž s růží v srdci, a je to červený kříž, v němž je uzavřen zlatý kámen.
Bou-Sada, 1. prosince 1909, 2:30 - 4:10 p.m.
Vzývání 17. aethyru,
který je zván TAN
Nejprve se v kameni objevila dračí hlava a následně anděl Madimi. Není to jen elementál, jak by se dalo předpokládat z Casaubonova popisu. Ptám se, proč má jinou podobu.
Říká: „Protože vše je Bůh, ty ve všem vidíš právě tolik Boha, kolik jej dokážeš vidět. Leč hle! Musíš proniknout hluboko do tohoto aethyru, než se objeví skutečné vize. Neboť TAN jest tím, který transformuje právo ve spravedlnost. BAL je meč a TAN je rovnováha.“
V kameni se objeví váhy o dvou miskách, a na vahadle je napsáno: Pohyb okolo bodu je hanebnost.
A na pozadí vah je pero, zářící, azurové. A v nějaké souvislosti s perem, ale nedokážu uhodnout v jaké, jsou tato slova: Dech je hanebnost. (To znamená, že jakýkoli vítr nesmí rozhýbat peří pravdy.)
Za chocholem je zářící nitka krystalu, zavěšená vertikálně od propasti do propasti. A uprostřed je okřídlený disk z nějaké extrémně křehké, průsvitné substance, na kterém je napsáno písmen "dagger": Zkroucení je hanebnost. (To znamená, že rašith ha-gilgalim (sféra Keter???) je prvním projevem zla.)
A tu se objeví anděl jako socha z černého diamantu. A vece: „Běda Druhému, kteréhož volají všickni národové Prvním. Běda Prvému, kterého všechny stupně Adeptů volají Prvním. A běda mně, neboť já jsem, tak jako oni, jej uctíval. Ale ona je tou, jejíž slova jsou galaxie, a on tím, kdo nikdy nebude znám, a v němž není pohybu. Neboť nekonečné Vně naplní vše a nepohne se, a nekonečné Uvnitř vskutku povstane; ale to není výhoda, leda by byla kosmická pravidla zmatená.“
A teď je anděl jen zářivou skvrnou temnoty vprostřed ohromné koule kapalin a vibrujícího světla, nejprve zlatého, později zeleného a nakonec čistě modrého. A vidím, že zeleň Vah je tvořena žlutí vzduchu a modrou vodou, meči a poháry, soudem a milosrdenstvím. A slovo TAN znamená milosrdenství. A peří Maat je modré, protože pravda spravedlnosti je milosrdenství. A hlas přichází, jako by byl hudbou vlnek na povrchu koule: Pravda je radost. (To znamená, že Pravda universa je radost).
Přichází další hlas; je to hlas mocného anděla, celého ve stříbře; šupiny jeho brnění a péra jeho křídel jsou jako perleť rámovaná stříbrem. A praví: „Spravedlnost je rovnováha, kterou jsi pro sebe učinil mezi pravdou a lží. Ale v Pravdě nic z toho není, protože je zde jen Pravda. Tvá lež je o málo falešnější než tvá pravda. Přece skrz svou pravdu přijdeš k Pravdě. Tvá pravda je tvou oddaností k Adonai Milovanému. A chymická svatba alchymistů začíná vážením, a ten, kdo v sobě nemá obsaženu jiskru ohně tak hustou a intenzivní, že s ní nemůže být hnuto jinak, než kdyby všechny nebeské větry proti ní s hukotem povstaly a všechny vody abyssu se proti ní vzedmuly, a všechny spousty zemských hald ji chtěly zadusit. Ne, nesmí se hnout.“
A toto je oheň, o němž je psáno: "Slyš hlas ohně!" A hlas ohně je ve druhé kapitole Knihy Zákona, která je zjevena tomu, kterýž je dvacet a deset a šedesáte a šest(??), skrze Aiwasse, který je jeho strážce, mocného anděla rozprostírajícího se od prvního do posledního, a zvěstuje skrytá mystéria. A způsob a podoba vzývání, jímž člověk dosáhne poznání a rozhovoru se svým Svatým andělem Strážcem, ti bude dán na připraveném místě, a jakmile uvidíš, že slovo je smrtelnější než blesk, medituj o něm pozorně a sám na místě, kde nevidno nižádné živé věci, jen světlo slunce. A tvá hlava ať je holá. Tak budeš připraven přijmout ono nejsvatější mystérium. A proto je to nejsvatější mystérium, protože je dalším krokem. A ta tajemství, která zůstanou skryta, ač posvátnější, nejsou pro tebe svatá, jsou jen vzdálená.“ (Zdá se, že smyslem této pasáže je, že svatost věci souvisí s jejím osobním vztahuem k určitému člověku, a člověk se nemůže rouhat neznámému bohu, protože neví, co mu říct, aby ho urazil. A to vysvětluje dokonalou neschopnost těch, kdo se pokoušejí urážet světce; nejnásilnější útoky jsou často jen neohrabanými komplimenty.)
Teď se obraz anděla roztáhl přes celý glób, orosený tenkým filmem stříbra na zářivě modré.
A silný hlas vece: „Hle, královna nebes, jež zrobila roucho své na tkalcovském stavu práva. Neboť jako přímá cesta šípu rozpolcující duhu, se stala spravedlností v té, která sedí v síni dvojité pravdy, a nakonec je povýšena na trůn Velekněžky, kněžky Stříbrné hvězdy, v niž jest manifestován také tvůj anděl. A toto jest tajemství velblouda, jenž dlí deset dnů v pouští a není žízniv, neboť má v sobě vodu, jež jest rosou destilovanou z noci Nuit. Trojitá jest stříbrná šňůra, by se nemohla rozvázat. A šedesát a deset a tři (sedmdesát tři) je číslo mého jména, neboť je zde nevyslovitelná moudrost ze sféry hvězd, která mne tvoří(??). Jsem korunován trojúhelníkem kolem oka, tudíž je mé číslo tři. A není ve mně nedokonalosti, protože skrze mne sestupuje vliv TARO. A také to je číslo Aiwasse, mocného anděla, Pána Ticha.
A tak, jak spaluje kámen vize tvé čelo nesnesitelným plamenem, tak ten, kterýž mne zná, byť jen zdáli, je označen a vybrán mezi lidmi, a nikdy se nevrátí ani neodvrátí, neboť vytvořil spojení, které nemá být rozbito, ničím, nižádným zločinem čtyř velkých princů zla světa, ani Chorozonem, mocným ďáblem, ani hněvem Božím, ani soužením a křehkostí duše.
Však nespokojte se s tímto ujištěním; neboť ačkoliv máš křídla orla, jsou zbytečná, leda by byla spojena s plecemi býka. Proto vysílám šíp světla jako žebřík z nebe na zemi, a skrz černý kříž Thémis, jenž zastírá tvé zraky, ti přísahám, že cesta bude otevřena od nynějška na věky.“
Vtom dochází ke střetu nesčetných stříbrných činelů a ticha. A pak třikrát zazní na zvon, který zní jako můj svatý tibetský zvon, vyrobený z electrum magicum.
Jsem šťastně navrácen k zemi.
Bou-Sada, 2. prosince 1909, 12:15 - 2 a.m.
Vzývání 16. aethyru,
který je zván LEA
V zamlžené krajině vidím mdlé a třepotající se výjevy, velmi nestálé. Ale hlavním obrazem je východ měsíce veprostřed noci a korunovaná panna jedoucí na býku.
A vystupují v kameni do popředí. Panna zpívá chvalozpěv: Sláva tomu, kdos vzal na sebe obraz lopoty. Neboť jeho prací je má práce dokonána.
Neboť já, jsouc ženou, prahnu po spojení se zvířetem. A toto je spása světa, že jsem vždy podvedena některým bohem a že mé dítě je strážcem labyrintu, jež má dva a sedmdesát cest.
Teď zmizela.
A nyní se tam objevili andělé, kteří se pohybují v kameni nahoru a dolů. Jsou to andělé Svaté sedminásobné tabule. Vypadá to, jako by čekali, než vystoupí anděl aetyru.
Konečně se v přítmí objeví. Je to mocný král s korunou, jablkem a žezlem. Jeho roucho je purpurové a zlaté. A skloní jablko a žezlo k zemi, strhne si korunu, hodí na zem a šlape po ní. Trhá si vlasy, jež jsou z rudého zlata zabarveného stříbrem, a škube si vousy, a volá hlasem strašlivým:
Běda mi, neboť jsem svržen ze svého místa mocí Nového aeonu. Neboť jest desatero paláců zbořeno, a desatero králů odvezeno do otroctví a připraveno bojovat jako gladiátoři v cirku toho, který vložil ruku na jedenáctku (?). Neboť prastará věž byla rozbita Pánem plamene a blesku. A ti, kdož po jeho rukou chodí, budou stavět svaté místo. Blahoslavení jsou ti, kdož obrátili oko Hoora k zenitu, protože budou naplněni rázností kozla.
Vše, co bylo uspořádané a stálé, je otřeseno. Aeon zázraků přichází. Jako kobylky se shromáždí pospolu služebníci Hvězdy a Hada, a snědí vše, co je na zemi. Proč? Protože Pán spravedlnosti v nich našel potěšení.
Proroci budou věštit monstrózní věci a kouzelníci budou předvádět monstrózní věci. Čarodějky budou žádány všemi lidmi a čaroděj bude vládnout zemi.
Požehnáno budiž jméno Šelmy, neboť uvolnila mocný pramen ohně ze svého mužství a ze svého ženství ženství pustila mocnou záplavu vody. Každá myšlenka její mysli je jako bouře, která na zemi vykořenila velké stromy a otřásla horami. A trůn jejího ducha je mocným trůnem šílenství a zpustošení, takže ti, kdo to vidí, budou plakat: Aj, ohavnost.
Z jediného rubínu bude postaven ten trůn a bude stát na vysoké hoře, a lidé ho budou z dálky vidět. Pak shromáždím své vozy, své jezdce a válečné lodě. Po moři i po zemi jej obklopí mé armády a námořníci, a kolem něj se utábořím, oblehnu jej, a budu pak pozřen jeho plamenem. Mnozí lživí duchové, které jsem poslal na svět, aby se mohl ustanovit můj aeon, ti všichni budou svrženi.
Veliká je Šelma, která se zjevuje jako lev, služebník Hvězdy a Hada. Je Věčná; je Všemohoucí. Blahoslaveni budiž ti, na něž se bude dívat s laskavostí, neboť nic neobstojí před její tváří. Prokleti jsou ti, na než bude hledět s posměchem, neboť nic neobstojí před její tváří.
A každé tajemství, které nebylo zjeveno od založení světa, zjeví svým vyvoleným. A budou mít moc nad každým duchem éteru a země a pod zemí, na suché zemi i ve vodě, ve vířícím vzduchu a ženoucím se ohni. A budou mít moc nad všemi obyvateli země, a každá pohroma Boží bude stlumena vespod jejich nohou. Andělé k nim přijdou a budou s nimi kráčet, a jejich velcí bohové nebes budou jejich hosty.
Ale já musím sedět odděleně, s prachem na hlavě, zneuctěn a opuštěn. Musím skrývat v zapomenutých koutech země. Musím pletichařit v postranních uličkách velkých měst, v mlze a v močálech morových řek. A žádná má lest mi neslouží. A všechno mé konání bude zmařeno. A všichni vyslanci Šelmy mě chytí a vytrhnou mi jazyk kleštěmi z rozžhaveného železa, a označí mé čelo slovem výsměchu, oholí mi hlavu, vytrhají vousy a budou na mne ukazovat.
A prorocký duch vstoupí na mne mně navzdory navždy a hned, jakož i na mé srdce a chřtán; a jazyk spálí silnou kyselinou těchto slov: Vim Partior (Trpím omezen). Proto musím vzdát slávu tomu, který mne nahradil, který mne svrhl do prachu. Nenáviděl jsem ho, a mé kosti jsou nenávistí zkaženy. Plivl jsem na něj, ale má slina potřísnila můj vous. Pozvedl jsem proti němu meč, ale padl jsem na něj, a mé vnitřnosti teď leží kolem mých nohou.
Kdo bude bojovat s jeho silou? Cožpak nemá on meč a kopí Válečného boha Slunce? Kdo s ním bude bojovat? Kdo se proti němu postaví? Neboť jeho řemínek jeho sandálu je víc než přilba Nejvyššího. Kdo by se k němu obrátil se žádostí, vyjma těch, které bude nosit na svých ramenou? Cožpak Bůh chce, aby byl můj jazyk vytržen z kořenů, aby byl můj chřtán proříznut a mé srdce bylo vyrváno a dáno supům, předtím než řeknu to co říct musím: Požehnání a velebení prorokovi půvabné hvězdy!
A teď padl zcela na zem, na hromádku, a na jeho hlavě je prach; a trůn, na kterém seděl, je rozbit na mnoho kusů.
A matně svítíce v tomto nevyslovitelném šeru, daleko, daleko nad, je tvář, která je tváří muže a ženy, a na čele má kruh a na prsou kruh a na dlani pravé ruky kruh. Postava je gigantická a má Uraeovu korunu, leopardí kůži a jasně oranžovou zástěru boha. A neviditelně nad ním je Nuit, v jejím srdci je Hadit a mezi jeho nohama je velký bůh Ra Hoor Khuit. A po pravé ruce má planoucí hůl a po levé knihu. Přesto mlčí; a to, co je srozuměno mezi ním a mnou, nebude zjeveno na tomto místě. A mystérium bude odhaleno každému kdo si řekne, s extází uctívání ve svém srdci, s čistou myslí a vášnivým tělem: Je to hlas boha a ne člověka.
A nyní se všechna ta sláva stáhla; a starý král leží v popředí, ubohý.
A zjeví se panna, která jela na býkovi, vedená všemi anděly Svaté sedmirohé tabule, a oni kolem ní tančí s věnci a kyticemi květin, s volnými rouchy a vlasy vlajícími ve větru. A usmála se na mě nekonečně zářivě, až se celý aethyr začervenal, a říká s jemným skrytým významem, ukazujíce dolů: Tímto.
Vzal jsem ji za ruku a políbil a říkám: Nejsem téměř očištěn od hříchu předků?
Přitom se skloní, políbí mě na ústa a řekne: „Ještě kousek a na levé paži budeš nosit chlapce-dítě, a dáš mu pít mléko ze svých prsou. Ale já jdu tančit."
A mávám rukou, a aethyr je prázdný a temný, a před ním se klaním ve znamení, které já a jen já mohu znát. A nořím se do vln temnoty, kterou připravil orel ??, dolů, dolů, dolů.
A dávám znamení, které mohu znát jen já.
A teď v kameni není nic jiného než černý kříž Themis, a na něm tato slova: Memento: Sequor. (Tato slova pravděpodobně znamenají, že za rovnodenností Horovou následuje Themisino.)
Bou-Sada, 2. prosince 1909, 4.50 až 6.05 p.m.
Vzývání 15. aethyru,
který je zván OXO
V aetyru se ihned objeví strašlivý sloup šarlatového ohně, který víří, stoupá a hlasitě naříká. A kolem něj jsou čtyři sloupce zelené a modré a zlaté a stříbrné, každý označený nápisy ve tvaru dýky (?). A mezi pilíři tančí sloup ohně. Teď se zdá, že oheň je sukně tanečnice a tanečnice že je mocný bůh. Vize je ohromující.
Jak tanečnice víří, zpívá prazvláštním, pomalým hlasem a zrychluje, seč může: „Hle! Shromažďuji každého ducha, který je čistý a vplétám jej do svého plamenného šatu. Vysaji život z lidí a jejich duše zajiskří z mých očí. Jsem mocná čarodějka, chtíč ducha, a svým tancem shromažďuji pro svou matku Nuit hlavy všech, kdož jsou pokřtěni vodami života. Jsem chtíčem ducha, který pojídá duši člověka. Připravila jsem hostinu adeptů, a ti kdo jsou jí účastni, uvidí Boha.“
Teď se ujasnilo, co utkala svým tancem; je to karmínová růže o devětačtyřiceti okvětních lístcích a pilíře jsou křížem, na kterém je zachycena. A mezi pilíři vystřelují paprsky čistě zeleného ohně; a vtom jsou pilíře zlaté. Tanečnice přestává tančit a zmenšuje se a ztrácí do středu růže. Růže se mění v prázdný amfiteátr se sedmi patry, kdy je každé rozděleno do sedmi oddílů. A ti, kteří zasedají v amfiteátru, tvoří sedm stupňů Řádu růžového kříže. Tento amfiteátr je vystavěn z růžového mramoru a jeho velikost mohu popsat jenom tak, že slunce by mohlo sloužit jako míč, se kterým hrají hráči v jeho aréně. Avšak v aréně je malý oltář ze smaragdu a na jeho vršku jsou hlavy čtyř bestií z tyrkysu a křišťálu. A podlaha arény je tvarovaná jako mřížka z lapisu lazuli. Je celá z rtuti.
Nad oltářem je zahalená postava, jejíž jméno je Pan. Ti z vnějšího patra jej uctívají jako člověka; a v dalším patře jej uctívají jako kozla; a v dalším patře jej uctívají jako berana; a v dalším patře jej uctívají jako kraba; a v dalším patře jej uctívají jako ibise; a v dalším patře jej uctívají jako zlatého sokola; a v dalším patře jej neuctívají.
A teď vytrysklo z oltáře světlo, vyzařované skrz chodidla toho, který je nad ním. Je to Svatá dvanáctinásobná tabule OIT.
Hlas toho, který jest nad oltářem je ticho, ale jeho ozvěna se vrací ze zdí cirku, a je řečí. A tato jest řeč: „Tři a čtyři jsou dny čtvrti měsíce, a sedmý den je sabat, ale třikrát čtyři je sabat Adeptů, jehož podoba je odhalena v aethyru ZID, který je osmým airem. A mystérium tabulky nebude zcela zjeveno, ani zde nebude odhaleno. Budeš shromažďovat v potu svého čela kaluž čisté vody, v níž bude zjeveno. A z oleje, který spálíš o půlnoci, se spojí třinácte řek požehnání; a z oleje a vody připravím víno, které opájí mladé muže a panny.“
Teď se tabulka změnila v Universum; každá hvězda je písmenem knihy Henochovy. A Henochova kniha je zde vylíčena jako neproniknutelné tajemství, které je známo je andělům a Svaté sedminásobné tabuli. Zatímco tabuli pozoruji, vyšli adepti, po jednom jeden z každé úrovně s výjimkou té nejvnitřnější.
A ten první vrazil do mého srdce dýku, ochutnal krev a řekl: χαθαροσ χαθαροσ χαθαροσ χαθαροσ χαθαροσ χαθαροσ.
A druhý adept ozkoušel svaly mé pravé paže a pravil: Fortis, fortis, fortis, fortis.
A třetí adept prověřil kůži a ochutnal pot mé levé paže a děl: TAN, TAN, TAN, TAN.
A čtvrtý adept prozkoumal mou šíji a zdá se, že souhlasí, když nic neříká; a otevřel levou půli mé lbi a udělal jakousi zkoušku a řekl: samajh, samajh, samajh.
A pátý adept prověřil pravou půli lbi, pak na protest zvedá ruku a říká: PLA… (Neporozumím výroku, ale význam je: v husté temnotě sémě očekává jaro.)
A pak se zase zahloubám do kontemplace o universu písmen, které jsou hvězdami.
Slovo ORLO, IRLO, TULE a tři další tajná jména boží. Jsou to magická jména, každé má výklad stejného druhu, jako je výklad I.N.R.I., a jména OIT, RLU, LRL, OOE a další jména boží, která obsahují magickou formuli, v prvé řadě invokují Oheň, ve druhé vodu, ve třetí vzduch a jakou čtvrtou zemi.
Je-li tabulka čtena diagonálně, pak každé písmeno a každá kombinace písmen, je jménem démona. A odsud mohou být odvozeny formule zlé magick. Ale tabuli dominuje svaté písmeno I nad triádou LLL, jež zachovává mír v Universu.
A sedm talismanů okolo středu tabule obsahuje mystéria vyobrazení písmen. A písmena na obvodu vyhlašují slávu Nuit, která začala v Beranu.
všechno toto se děje, zatímco adepti musí zpívat, jakoby skladba byla oratorium pro sedm nástrojů. Tomuto oratoriu vévodí téma vytržení. Přesto jej lze aplikovat na každý detail universa stejně jako na celek. A tím je zcela zničen Choronzon, protože celé toto dílo jde proti jeho vůli nejen v celku, ale i v každé jeho části, jako moucha, která chodí po berylovém krystalu.
A tabulka září stále jasněji, dokud záře nenaplní celý air. A hle! je tu bůh a písmena hvězd v jeho koruně, Orion, a Plejády, a Aldebaran, a Alfa Cetauri, A Cor Leonis, a Spica, a Polárka, a Herkules, a Regulus, a Aquila, a Oko Berana.
A nad mapou hvězd ty nakreslíš sigilum toho jména; a protože jsou si některá písmenka podobná, musíš vědět, že hvězdy jsou také kmeny a národy. Písmeno hvězdy je jeho totemem. A písmeno reprezentuje nikoliv celou přirozenost hvězdy, ale každá hvězda musí být poznána o sobě v moudrosti toho, kdo drží na uzdě psohlavce (cynocephala).
A co se týká stupně Magus - ten je za tebou. (Toto vše není sděleno hlasem ani napsáno; v kameni není žádná podoba, jen oslnivost Tabule. A teď jsem z toho všeho odtažen, jen růžový kříž se čtyřicíti devíti okvětními lístky je stále vztyčen na vrcholu pyramidy, a vše je kvůli nesmírnému světlu v pozadí temné.
A přichází hlas: „Volá moucha na vola: Vari! Vzmuž se. Stůj pevně nohama na zemi, protože se ti chci posadit na šíji a nechci ti přitom ublížit. A podobně ti, kdo přeji vše dobré Mistrům pyramidy.
A včela řekla květině: Dej mi svého medu, a květina ji bohatě podarovala; A včela, ač to netušila, nesla semínko květiny do mnoha slunných polí. A podobně ti, kdož si chtějí udělat z Mistrů pyramidy své služebníky.“
Nesmírné světlo na pozadí pyramidy a růžový kříž na jejím vrcholu teď naplnily celý air. Černá pyramida je zadní stranou černého diamantu. Růžový kříž se ztrácí a okvětní lístky růže prozařují odstíny východu a západu slunce; kříž je zlatým světlem poledním a v srdci růže je tajné světlo, které lidé nazývají půlnocí.
A hlas: "Sláva Bohu a poděkování Bohu, a není Boha kromě Boha. A on je povýšen; on je velký; a v sedminásobné tabuli jest skryto jeho jméno."
A pyramida vrhá svůj vlastní stín na nebe, a stín se rozprostírá po celém kameni. A anděl oblečený v modré a šarlatové, se zlatými křídly a chocholy purpurového ohně, přichází a vrhá disky zelené a zlaté, jež naplňují celý air. A stávají se rychle vířícími koly a spolu zpívají.
A anděl volá: "Shromáždi kol sebe roucha svá, ó ty, kterýž jsi vstoupil do kruhu sabatu; neboť v pohřebních svých šatech budeš zřít vzkříšení. Maso na tobě visí jako cáry na žebrákovi, který jest poutníkem ke schráně Nejvyššího. Nicméně nosí je statečně a raduje se z jejich krásy, neboť společnost je společností potěšující, která si nedělá starost, a s písní a tancem a vínem a bezúhonnými ženami se veselí. Každá noclehárna je jejich místem, a každá služka jejich královnou. Shromáždi kol sebe roucha svá, říkám, neboť hlas aethyru, který jest hlasem aeonu, je u konce, a ty budeš pohlcen poslední nocí, a uvězněn ve světelné síti tvé matky ve slově ABRAHADABRA."
A teď je odděleno pět a šest a já jsem zpět ve svém těle.
Bou-Sada, 3. prosince 1909, 9.15 až 11.10 a.m.
Vzývání 14. aethyru,
který je zván UTI
Do kamene vstupuje bílý kozel, zelený drak a žlutohnědý býk. Ale hned zmizí. Aethyr je pokryt takovým závojem temnoty, že se mi zdá nemožné jím proniknout. Ale hlas říká: Hle, Velký Noci Času se pohnul a ocasem rozčeřil sliz a z jeho pěny vytvoří hvězdy. A v boji pythona a sfingy bude sláva patřit sfinze, ale vítězství pythonovi.
Teď je závoj temnoty utvořen z nesčetného množství velice jemných černých závojů. Vždy po nějaké chvíli se jeden roztrhne. A hlas vece: V Království Hrobu, do kterého vstupuješ, není světla ani poznání ani krásy ani stability. A červ je korunován. A to co jsi byl, bude pozřeno, a to co jsi, je pastvou zítřka. A vše, čím budeš, není nic. Ty, kdo cheš vstoupit do panství Velkého Noci Času, musíš přijmout tuto zátěž. Hluboko, ne na povrchu. (???)
Ale já stále trhám závoj, abych mohl spatřit vizi UTI a slyšet jeho hlas. A hlas praví: Nakreslil černé fazole.A další hlas mu odpovídá: Neboť jinak by nemohl zasadit růže. A první hlas: Opil se vodami smrti. A odpověď: Neboť jinak by nemohl zavlažit růži. A první hlas: Spálil se plameny života. A v odpověď: Neboť jinak by nemohl dát růži slunce. A první hlas už je tak slabý, že jej neslyším. Ale odpověď zní: Neboť jinak by nemohl vytrhnout růži.
A já pořád pokračuji a bojuji s černí. Najednou dojde k zemětřesení. Závoj je rozthán na tisíce kousků, které odnáší vanoucí vítr. A přede mnou je přenádherný anděl, stojící na znamení Apofise a Tyfóna. Na čele má hvězdu, ale všude okolo něj je temnota a řev bestií. V temnotě se pohybují lampy.
A anděl říká: Odejdi! Neboť mne můžeš vzývat toliko v temnotě. Tehdy se objevím a odhalím ti tajemství UTI. Neboť toto tajemství je veliké a strašlivé. A nemůže být sděleno před tváří slunce.
Pročež jsem toho nechal.
Na toto místo došla vize na Da´leh Addin, hoře v poušti poblíž Bou-Sada.
3. prosince 2.50 - 3.15 odpoledne.
Čerň kolem houstne, tak hustá, ulpívající, pronikající, tísnivá, až se jakákoliv tma, kterou jsem si kdy uměl představit, zdá vedle ní jako jasné světlo.
Hlas anděla šeptá: Ó ty, který jsi mistrem padesáti bran Moudrosti, což není má matka černá žena? Ó ty, který jsi mistrem pentagramu, což není vejce ducha vejcem černým? Tady přebývá hrůza a slepá bolest Duše, a hle! rovněž já, který sám jsem světlo, zanikám jako jiskra, stojím-li na znamení Apofise a Tyfóna.
Já jsem had, který pohlcuje člověka touhou po světle. Jsem slepá bouře noci, která obkličuje celý svět zkázou. Mé jméno je Chaos, a hustá tma. Věz, že temnota země je brunátná a temnota vzduchu je šedá, ale temnota duše je úplná čerň.
Vejce ducha je vejcem baziliščím, a bran porozumění je padesáte, což je znamení Štíra. Pilíře kolem neofyta jsou korunovány plamenem, a krypta Adeptů je ozářena růží. A v propasti je oko sokolí. Ale na velkém moři nenajde Mistr Chrámu ani hvězdu, ani měsíc.
Chtěl jsem odpovědět: Světlo je ve mně. Ale než jsem sestavil slova, odpověděl mi velkým slovem, které je klíčem k Abyssu. Řekl: Vstoupil jsi do noci; cožpak ještě toužíš po dni? Mé jméno je Žal, a soužení. Jsem obklopen trýzní. Zde navěky visí Ukřižovaný a Matka pláče nad dětmi, které nepoodila. Neplodnost je mé jméno a zpustošení. Nesnesitelná je tvá bolest a nevyléčitelná je tvá rána. Řekl jsem: Nechť mne pokryje temnota; a hle!, jsem obestřen černí, která nemá jméno. Ó ty, kterýž jsi srazil světlo do země, musel jsi tak učinit provždy. A světlo slunce na tebe nezasvitne, a luna ti nepropůjčí svůj třpyt, a hvězdy budou skyrty, protože tys odešel mimo tyto věci, mimo potřebu těchto věcí, mimo touhu po těchto věcech.
Na mysl mi přišly tvary skal, spíše pociťované než zřené, a teď vystupující, aby halily Mistry, sedící úplně klidně a tiše. Nelze rozeznat jednoho od druhého.
A anděl řekl: Hle, kam tě tvůj anděl zavedl! Žádal jsi slávu, sílu a radost, zdraví a bohatství a lásku, a moc a délku dní. Držel ses života osmi chapadly jako chobotnice. Hledal jsi čtyři síly, sedm rozkoší a dvanáct svobod a dva a dvacet výsad a devět a čtyřcet manifestací, a běda!, staneš se jedním z nich. Shrbeny jsou jejich hřbety, na nichž spočívá vesmír! Zahaleny jsou tváře, které ozřely slávu nevyslovitelnou!
Tito adepti vypadají jako Pyramidy - jejich kápě a šat jsou jaky Pyramidy.
A anděl řekl: Vpravdě je pyramida Chrámem Zasvěcení. Vpravdě je také hrobkou. Myslíš, že jsou živi Mistři chrámu, skryti kápěmi, utábořeni nad mořem? Vpravdě živi nejsou.
Jejich sandály byly ryzím světlem, a oni je vzali ze svých chodidel a vrhli je napříč Abyssem, protože tento aethyr je svatá země.
V něm nevystupují žádné tvary, ani vize Boha tváří v tvář, která se přeměňuje v athanoru nazývaném Rozpuštění, nebo je vtloukaná do člověka ve výhni meditace, je na tomto místě jen rouháním a posměchem. A není více žádné oblažující vize, ani slávy nejvyšší víc není. Není víc žádného poznání. Není víc žádné blaženosti. Není víc žádné síly. Není víc žádné krásy. Neboť toto jest Palác Moudrosti; neboť ty jsi jednou z Prvotních věcí.
Vpijte se v myrhu mých slov, která je rozmělněna se žlučí ptáka Noha (??), a rozpuštěna v inkoustu ze sépie, a ovoněna smrtícím blínem.
Toť jest tvé víno, ty, kterýs byl opilý vínem Iacchovým. A ke chlebu budeš jísti sůl, ó ty, na zrnu Ceresině bude hojnost tuku. Neboť jako je ryzí bytí ryzí nicotou, je i ryzí moudrost... (Crowley poznamenává: Předpokládám, že toto slovo může slyšet jen Mág. Zdá se, že je to "netečnost" nebo něco podobného. Je to opak tří kvalit Binah, jež jsou tím vyrovnány: řeč, a pohyb, a světlo) a také ryzím porozuměním mlčení, tichu a temnotě. Oko je nazýváno sedmdesát a trojitý alef, skrze nějž ty to vnímáš, rozděluje v čísla strašlivé slovo, které je Klíčem Abyssu.
Já jsem Hermes, kterýž jsem byl vyslán Otcem, abych uvážlivě vyložil všechny věci v těchto posledních slovech, kteráž uslyšíš dříve, než zaujmeš své místo mezi těmi, jejichž oči jsou zapečetěny, a jejichž uši jsou zacpány, a jejichž ústa jsou sevřena, kteří jsou uzavřeni do sebe, jejichž životní šťáva vyschla, takže nezůstalo nic, než malá pyramidka prachu.
A toto je jasné světlo útěchy, a tento pronikající meč pravdy, a všechna tato moc i krása, kterou oni sami vytvořili, je jim vzdálena, jak je psáno: "Viděl jsem Satana, jako blesk spadl z Nebe". A jako planoucí meč pronikl skrz Abyss, kde čtyři zvířata stojí na stráži a hlídají. A on se zjevuje na nebesích Jupiterových jako jitřní hvězda nebo jako večernice. A toto světlo září klidně na zem a přináší naději a pomoc těm, kteří dlí v temnotách mysli, a pijí jed života. Padesáte je bran moudrosti, a sto a šest kroků k nim. A jméno každého kroku je smrt.
A zatímco mluvil, se postava anděla zmenšovala a blikala a teď je pryč. A já se vracím do těla, běžím jako plamen ve velkém větru. A kámen zření se zahřál a je v něm jeho vlastní světlo.
Bou-Saada, 3. prosince 1909, 9.50 - 11.15 p.m.
Vzývání 13. aethyru,
který je zván ZIM
Do kamene vstupuje obraz zářících vod, třpytících se na slunci. Nepochopitelná je jejich krása, protože jsou průzračné a zem je ze zlata. Přece je význam tohoto neplodný.
A zjevil se anděl čistě bledě zlatý, kráčející po vodě. Nad hlavou má duhu a voda mu pění pod nohama. A řekl: Před tvář toho jsem přišel, který měl třicet tři hromů počátku (??) v ruce. Ze zlaté vody budeš shromažďovat zrno.
Celý air za ním je zlatý, ale rozevírá se jako závoj. Ve smrtelné zášti tu zápasí dva hroziví černí obři. A na keři sedí malý pták, a ten mávne křídly. Vtom se síla obrů zlomí a oni se složí na hromadu, jako by jim někdo přelámal kosti.
A teď se aetyrem valí vlny světla, jako by si hrály. Nicméně jsem najednou v zahradě na terase velkého hradu, jež stojí na skalnatém vrchu. V zahradě jsou fontány a mnoho květin. Také jsou v zahradě dívky, vysoké, štíhlé, jemné a bledé. A teď vidím, že květiny jsou dívkami, protože se mění z jednoho na druhé; tak pestrá a zářná a harmonická je celá tato zahrada, že se jeví jako velký opál.
Ozve se hlas: Tato voda, kterou vidíš, se zve vodou smrti. Ale NEMO jí naplnil naše prameny.
A já jsem řekl: Kdo je NEMO?
A hlas odpověděl: Delfíní zub a beraní roh a ruka oběšence a falos kozla. (Skrze to chápu, že nun je vysvětlen šinem a he rešem a mem yodem a ayin skrz tau. NEMO se proto nazývá 165 = 11 x 15; a je sám o sobě 910 = 91 Amen x 10; a 13 x 70 = Jediné oko, Achad Ayin.)
A teď přichází do zahrady anděl, ale nemá žádné z atributů předchozích andělů, protože je to mladý člověk oblečený v bílé lněné róbě.
A řekl: Žádný člověk neviděl tvář mého otce. Proto ten, kdo ji uzřel, je zván NEMO. A věz, že každý, kdo se jmenuje NEMO, má zahradu, o niž se stará. A každá zahrada, která tu je a vzkvétá, byla stvořena z pouště NEMO, a zalévaná vodami, jež zovou vody smrti.
Pravím k němu: K čemu je zahrada přichystána?
A on řekl: Nejprve pro krásu a rozkoš; a dále proto, že je psáno: „A Tetragrammaton Elohim osadil zahradu na východ Edenu.“ A konečně, protože každá květina přináší dívku, je tu ještě jedna květina, která přinese chlapce. A jméno jeho bude NEMO, až pohlédne na tvář mého Otce. A ten, kdo pečuje o zahradu, neusiluje trhat květ, který bude NEMO. Nedělá nic, než se stará o zahradu.
A já jsem řekl: Vskutku pěkná je tato zahrada a snadná je práce s péčí o ni a velká je odměna.
A řekl: Pomni, že NEMO zřel tvář mého Otce. Je v něm jen mír.
A já jsem řekl: Jsou všechny zahrady jako tato zahrada?
A mávl rukou a v airu skrz celé údolí se objevil ostrov korálů, růžových, se zelenými palmami a ovocnými stromy uprostřed nejmodřejších moří.
A mávl znovu rukou, a tu se objevilo údolí obklíčené mohutnými zasněženými horami, a příjemnými prameny vody, tekoucími dolů, a široké řeky, a jezera pokrytá liliemi.
A mávl znovu rukou, a byla tu vize, jako bychom byli v oáze na poušti.
A zase mávl rukou, a byla tu kalná země se šedými kameny a vřesem, hlodášem a kapradím.
A ještě jednou mávl rukou a byl tu park a malý domek obklopený tisy. Tentokrát se dům otevře a já v něm vidím starého muže, sedícího u stolu. Je slepý. Přesto neustále píše do velké knihy. Vidím, co píše: „Slova knihy jsou jako listy květů v zahradě. Mnohé z mých básní se skutečně staly dívkami, ale je mezi nimi jedna, kterou neznám, a ta se stane chlapcem, jehož jméno bude NEMO, až spatří tvář Otce, a oslepne."
(Celá tato vize je nezvykle příjemná a plná míru, zcela bez síly, extáze nebo jakékoliv pozitivní kvality, ale stejně tak prostá pratikladů kterékoliv z těchto vlastností). Zdá se, jakoby mladý muž četl moje myšlenky, totiž že bych rád v zahradě zůstal a nedělal nic na věky; neboť mi řekl: Pojď se mnou, a hleď, jak NEMO dbá o svou zahradu.
Vstoupíme tedy na zem, ke je zahalená postava v úplné tmě. Přesto je na ni perfektně vidět, takže nám neuniknou žádné detaily. A na kořen jedné květiny nalévá kyselinu, takže se kořen svíjí jako v mukách. A jiný uřízne a výkřik je jako zaječení mandragory, vytržené z kořenů. A další pálí ohněm a ještě další maže olejem.
Řekl jsem: Těžká je práce, ale vpravdě velká je odměna.
A mladý muž odpoví: On nevidí odměnu, on se stará o zahradu.
A řekl jsem: Co se s ním stane? (??)
A on řekl: To ty nemůžeš vědět, ani to není odhaleno písmeny, které jsou totemy hvězd, ale jen hvězdami.
A říká mi zcela bez souvislosti: Člověk země je následovník. Milenec dává svůj život dílu vprostřed lidí. Poustevník jde osaměle a dává lidem pouze své světlo.
Zeptal jsem se ho: Kdy mi to budeš moci říci?
A on praví: Já ti to neřeknu. Odpověz si sám, neboť jsi nad tím přemítal po mnoho dnů a nenašel světlo. A teď, když jsi zván NEMO, bude odpověď na každou hádanku, na kterou jsi nepřišel, nežádaně tryskat ze tvé mysli. Kdo může říci, ve který den bylina vykvete?
A dáš svou moudrost světu, a to bude zahrada tvá. A co se týče času a smrti, neměl jsi s těmito věcmi nic společného. Neboť ačkoliv je drahý kámen ukryt v písku pouště, nebude si všímat pouštního větru, jelikož je to jen písek. Neboť to jen dělník pracuje na díle (??); a protože je čistý, je neviditelný; a protože je těžký, nehne se.
Všechna tato slova jsou těžká pro toho, kdo je zván NEMO. A tím se blíží porozumění. (??) A musí porozumět ctnosti vod smrti, a musí porozumět ctnosti slunce a větru, a červa, který převrací zemi, a hvězd, které dělají zahradě střechu. a musí porozumět odlišné povaze a vlastnostem každé z květin, neboť jak jinak by mohl dbát o svou zahradu?
A řekl jsem mu: Co se týče Vize a Hlasu, věděl bych, zda jsou tyto skutečnosti spojeny s esencí aethyru nebo s esencí proroka.
A on odpovídá: Je to jeho esence, která se nazývá NEMO, spojená s esencí aetyru, protože od prvního do patnáctého aetyru není žádná vize a žádný hlas, vyjma toho, který se zove NEMO. A ten, kdo tu hledá vizi a hlas, je sváděn démony se psími tvářemi, které nejeví žádné znaky pravdy, svádí ze Svatých tajemství, pokud jeho jméno není NEMO.
A kdybys nebyl připraven, byl bys také sveden, protože před branou 15. aethyru je toto psáno: Pošle jim silný klam, aby uvěřili lži. A také je psáno: Pán zatvrdil faraonovo srdce. A také je psáno, že bůh pokoušel člověka. A ty máš slovo a máš znamení a máš autoritu svého staršího (míněno v lóži), a jsi oprávněn. A dobře jsi udělal, že ses neodvážil, a že se odvážíš. Neboť smělost není předpoklad.
A dál řekl: Dobře děláš, že mlčíš, neboť vnímám mnohé otázky, jež ti povstávají v mysli; přece už jsi poznal, že odpovědi, stejně, jako otázky, jsou zbytečné. Protože NEMO má vše v sobě. Přišel tam, kde není světlo ani poznání, protože je nepotřebuje.
A pak se tiše pokloníme, dávajíce jisté znamení, zvané Radostná Isis. On pak zůstává, aby hlídal aethyr, a já se vracím na písečný břeh, naplavený řekou blízko pouště.
Koryto řeky blízko Bou-Sada
4. prosince 1909, 2.10 - 3.45 p.m.
Vzývání 12. aethyru,
který je zván LOE
V kameni se zjeví dva ohnivé pilíře, vprostřed nich je chariot z bílého ohně. Zdá se, že je to Vůz ze sedmého tarotového klíče. Je však vyobrazen se čtyřmi sfingami, každou jinou, jako by to byly sfingy na dveřích síně adeptů, pozměněné v dílčích částech.
Samotný vůz je ubývajícím lunárním půlměsícem. Vrchlík vozu je podepřen osmi jantarovými sloupy. Ty jsou vzpřímené, a přece vrchlík, který je jimi podepřen, je celou noční nebeskou klenbou.
Vozataj je muž ve zlatém brnění posetém safíry, přičemž má přes ramena bílou róbu a přes ni červenou róbu. Na zlaté přilbě nese svůj znak, kraba. Ruce má sepjaté okolo poháru, z nějž vyzařuje rudá záře stále sílící, takže je všechno zastřeno jeho slávou a celý air je jí naplněn.
A air je prodchnut vůní, podobnou jako vůně Ra Hoor Khuita, ale zjemněnou, jako by byla spálena kvintesence parfému. Neboť má bohatost a smyslnost a lidskost krve, a sílu a čerstvost jídla, a sladkost medu, a čistotu olivového oleje, a svatost oleje, kterýž jest vyroben z myrhy a skořice a galangalu.
Vozataj vece hlubokým, povzneseným hlasem, který vzbuzuje svatou bázeň a podobá se obrovskému a vzdálenému zvonu: Nechť se na pohár dívá ten, jehož krev se v něm smísila, neboť toto víno poháru je krví svatých. Nejvyšší pocta Šarlatové ženě, Babylon Matce Ohavností, která jede na Bestii, neboť prolila jejich krev v každém koutě světa, a ejhle! smísila ji v poháru svého smilství.
Dechem svých polibků ji přiměla ke kvasu, a tak se stala vínem Svátosti, vínem sabbatu; a v obecenství svatých ho nalévala svým uctívatelům, a oni se opili, takže tváří v tvář zřeli mého Otce. Jsou tedy hodni stát se účastníky mystéria této posvátné nádoby, neboť krev je život. A tak trůní od věků do věků, a spravedliví se nikdy neunaví jejími polibky, a svými vraždami a smilstvím svádí svět. Tím je zjevena sláva mého Otce, který jest Pravdou. (Toto víno je takové povahy, že jeho síla vyzařuje z poháru ven a já se potácím pod jeho opojným účinkem. A každá myšlenka je jím zničena. Zůstává opuštěno a náleží mu jméno Slitování. ‘Slitováním’ rozumím svátost utrpení, jíž se účastní praví uctívatelé Nejvyššího. A je to extáze, v níž není stopy bolesti. Její pasivita [=utrpení] se podobá odevzdání jáství milovanému.)
Hlas pokračuje: »Toto je mystérium Babylon, Matky Ohavností, a tohle je mystérium jejího cizoložství, (nauka zde vyložená je totožná s naukou o celém mystériu Dokonalosti, jež lze pochopit jen prostřednictvím zkušenosti o každé možné Nedokonalosti, jak jsme to vysvětlovali už na jiném místě tohoto eseje) neboť se vydala všemu, co žije, a stala se účastníkem tohoto mystéria. A protože se sama stala služebnicí všech, stane se tedy i vládkyní všech. Posud však její slávu nepojmeš.
Překrásná jsi, ó Babylon, a žádoucí, neboť ses oddala všemu, co žije, a tvá slabost předčila jejich sílu. Proto jsi v tomto spojení poznal. Proto tě nazývají Porozumění, ó Babylon, Paní Noci!
A to je to, o čem jest psáno: ‘Ó můj Bože, v posledním vytržení nechť dosáhnu spojení se všemi!’ Neboť ona je Láskou, a její láska je jediná; a ona rozdělila tuto jedinou lásku do nekonečně mnoha lásek, a každá láska je jediná, a rovnocenná té Jediné, a proto upustila ‘od shromáždění a zákona a osvícení, a přešla k anarchii samoty a temnot. Navždy se proto musí zahalovat nádherou svého jáství’.
Ó Babylon, Babylon, ty mocná Matko, která sis osedlala korunovanou bestii, opij mne vínem svého smilství; ať ve mně tvé polibky probudí chlípnost, která mě dovede až ke smrti, abych dokonce i já, tvůj šenk, směl poznat. A teď, přes rudý žár poháru, vidím strašně vzdálenou a nekonečně obrovskou vizi Babylon. A Bestie, na níž jede, je Pánem Města Pyramid, jež jsem uzřel ve čtrnáctém Aethyru.
A pak to zasáhl žár poháru, a anděl vece: Posud nemůžeš pochopit mystérium Bestie, protože nepřináleží k mystériu tohoto éteru, a jen málo těch, kteří se znovuzrodili pro Porozumění, je toho schopno.
Pohár žhne stále jasněji a ohnivěji. Všechny mé smysly jsou nejisté, ohromeny extází.
A anděl vece: Požehnaní jsou svatí, že se jejich krev smísila v poháru, a už nikdy nemůže být rozdružena.
Proto Babylon Překrásná, Matka ohavností, přísahala při své posvátné kteis, jejíž každý bod je bolest, že od svého cizoložství neupustí, dokud krev všeho, co žije, nebude shromážděna v poháru, a dokud toto víno nevyzraje a neuleží se, a dokud nebude posvěceno, a tak hodno potěšit srdce mého Otce. Neboť můj Otec je unaven vahou svého stáří, a nedojde k jejímu loži. A tak ať je toto dokonalé víno kvintesencí a elixírem; a jediným douškem se mu navrátí jeho mládí; a tak ať je to věčně, a po věky věkův světy zanikají a mění se, a samotné universum se rozvíjí jako Růže, a zavírá se jako Kříž, který se zakřivuje do krychle.
A toto je komedie Pana, která se odehrává v noci v hustém lese. A je to mystérium Dionýsa Zagreia, které je celebrováno na posvátné hoře Kithairon. A toto je tajemství bratrstva Růžového Kříže; a toto je ústřední bod rituálu, jenž se dokonává v hrobce adeptů, která se skrývá v Hoře jeskyní, a dokonce i ve svaté hoře Abiegnus.
A tohle je význam velikonočních hodů; prolití Beránkovy krve je rituálem Temného bratrstva, proto zapečetili veřeje krví, aby tam anděl smrti nemohl vstoupit. Tím se však sami vyloučili ze společenství svatých. Takto se sami vyhýbají slitování a porozumění. Jsou prokleti, neboť uzavřeli krev ve svém srdci.
Sami se vyhýbají polibkům mé Matky Babylon, a ve svých osamělých pevnostech se klaní falešné luně. A sami se společně zavázali přísahou, a velikou kletbou. A jejich zášť je spikla dohromady, a mají moc, a panují, a ve velikých kotlech vaří trpké víno klamu, smíchané s jedem jejich sobectví«. Proto válčí se Svatým, šíří svůj klam mezi lidmi, a obluzují vše, co žije. Takže jejich falešné slitování se nazývá slitováním, a jejich falešné porozumění se nazývá porozuměním, a to je jejich nejmocnější kouzlo.
Otráví se však svým vlastním jedem, a ve svých osamělých pevnostech je pozře Čas, který je ošálil, aby mu sloužili, a pozře je mocný démon Choronzon, jejich pán, jehož jméno jest Druhá smrt, neboť krev, kterou pokropili své veřeje, ta je andělu smrti závorou, a je to i klíč, který mu umožňuje vstoupit.
Anděl vece: A toto je slovo dvojí moci v hlase Mistra, v němž pět prostupuje zkrz šest. Toto je jeho tajný výklad, který nemusí být pochopen, kromě těch, kdož rozumějí. A proto je klíčem pylonu moci, protože neexistuje žádná síla, která by mohla vzdorovat, kromě síly, která sestupuje v tomto mém voze z Babylonu, města padesáti bran, brány boha On (hebrejsky) BABALON. Navíc je On klíčem síně, který čítá 120 (pozn. překl. ON= 70+50). A tak zapříčiňuje, že Vznešenost a Krása jsou odvozeny od Nejvyšší Moudrosti.
Ale to je tajemství zcela mimo tvé porozumění. Neboť moudrost je muž a porozumění žena, a dokud dokonale neporozumíš, nemůžeš být moudrý. Ale zjevuji ti tajemství aethyrů, které nejenže jsou spojeny se sefirotami, ale také s cestami (mezi nimi). Teď pláň aethyrů proniká a obklopuje vesmír, ve kterém jsou ustaveny sefirot, a proto vládne pořádek aethyrů, nikoli pořádek Stromu života. A pouze na několika místech se shodují. Ale poznání aethyrů je hlubší než poznání sefirot, protože v aetyrech je znalost Aeonů a (řecky) THELEMA. A každému bude dáno podle jeho schopností. (Vyslovil některé tajné skutečnosti z nevědomé mysli proroka, jež jsou osobní povahy).
Teď přišel hlas zvenčí: A hle! Viděl jsem tě až do konce.
Začal zvonit velký zvon. Z podlážky vozu se vynoří šest malých dětí, jež mají v rukou závoj tak jemný a průhledný, že je stěží viditelný. A když jej položí na pohár, anděl skloní s úctou hlavu a světlo poháru úplně zhasne. A jak světlo poháru mizí, působí to jako rychlý západ slunce v celém airu, neboť air byl osvětlen právě zářícím světlem poháru.
A teď z kamene všechno světlo zmizelo, a já jsem zcela prochladlý.
Bou-Sada, 4. - 5. prosince 1909, 11.30 - 1.20 p.m.
částečně přeložil San - pozn. red.
Vzývání 11. aethyru,
který je zván IKH
V kameni se ihned objeví magický čtverec Měsíce. Zavine se; a za ním se zjeví veliký zástup andělů. Jsou ke mně zády, přesto vidím, jak mohutné mají paže, ve kterých svírají meče a kopí. Helmy a podrážky mají okřídlené: jsou v plné zbroji a jejich meče jakoby nesly strašlivou bouři blesků. Jejich kopí jsou jako velký vodotrysk. Na štítech nesou oči Tetragramatonu ověnčené plamenem - bílým, červeným, černým, žlutým a modrým. Po boku jim jdou nesmírná stáda slonů a za nimi větrná artilerie. Ti, kteří jedou na slonech, jsou ozbrojeni hromem Diovým.
Teď se v zástupu nic nehýbe. Přece v jejich rukou není klid, ale napětí a ostražitost. Mezi nimi a mnou je bůh Šu, kterého jsem předtím neviděl, ačkoliv jeho síla zaplňuje celý aethyr. A opravdu není ve své podobě viditelný, k Proroku nepřichází skrze smysly; je spíše pochopen než vyjádřen. Uvědomuji si, že celá tato armáda hájí pevnosti, devět mocných železných věží na hranici aethyru. Každá z věží je plná válečníků ve stříbrné zbroji. Je nemožné popsat pocit napětí; jsou jako veslaři, čekající na výstřel. Uvědomím si, že mi po každém boku stojí anděl; nikoliv, jsem vprostřed skupiny ozbrojených andělů a jejich kapitán stojí přede mnou. I on je oděn ve stříbrném brnění; o kolem něj, těsně ovíjejíc jeho tělo, je vířící vítr, tak rychlý, že jakýkoliv úder vedený proti by byl zlomen.
Řekl mi tato slova:
Hle, mocný ochránce proti hrůze věcí, proti rychlosti Nejvyššího, proti legionům věčně bdících; toto jsou oni, kteří drží stráž a hlídkují dnem i nocí skrze aeony. V nich je síla Mocného, a přece se nehne ani peříčko v křídlech jejich přileb. Hle, základ Svatého města, věže a jejich bastiony! Pohleď na armády světla, které jsou postaveny proti nejzevnějšímu Abyssu, proti hrůze prázdnoty a zlobě Choronzonově. Hle jak vážená jest moudrost mistra, který vložil svou stálost do stále se pohybujícího vzduchu a proměnlivého Měsíce. Purpurovými záblesky světla napsal slovo Věčnost a do křídel vlaštovky ustanovil klid. Skrze tři a tři a tři ustanovil pevný základ proti zemětřesení, které jest tři. Protože v čísle devět je proměnlivost čísel zlomena. Protože ať použiješ jakékoli číslo, zůstane bez proměny. (Pozn. Např. 9 x 7 = 63. 6 + 3 = 9. 9 x 127 = 1143. 1 + 1 + 4 + 3 = 9).
Tyto věci jsou řečeny tomu, který porozuměl, co je prsním plátem slonům, nebo brněním andělům nebo schody železným věžím; a přece jsou tyto mocné zástupy postaveny k obraně, a tomu, kdo projde za jejich linie, nemohou pomoci.
Leč ten, kdo chápe, musí postoupit dál do nejzevnějšího Abyssu a tam rozmlouvat s tím, kdo vládne nad čtyřnásobnou (čtyřrohou?) hrůzou, princem zla, ba i s Choronzonem, mocným ďáblem, který obývá nejzevnější Abyss. A nikdo s ním nemůže mluvit nebo mu rozumět, než služebníci Babylon, kteří rozumějí, a ti, kdož jsou bez porozumění, jeho služebníci.
Pohleď! Nevstoupí do srdce ani do mysli člověka tato představa; neboť nemocí těla je smrt, nemocí srdce je zoufalství a nemocí mysli je šílenství. Ale v nejzevnějším Abyssu je nemocí touhy a nemocí vůle a nemocí esence všeho, a není zde jiné slovo, než myšlenka odrážející obraz jeho obrazu.
A kdo prošel do nejzevnějšího Abyssu, pokud nepatří mezi ty, kdož chápou, nastaví ruce a ohne krk do řetězů Choronzonových. A jako nesmrtelný ďábel chodil po zemi a trhal květy země, a kazil čerstvý vzduch a otravoval vodu; a oheň, který je přítelem člověka a zárukou jeho touhy, když viděl, že vystupuje stále vzhůru jako pyramida, a když viděl, že jej člověk ukradl v duté trubici z nebe, tak i ten oheň obrátil v ničení a šílenství a horečku a zničení. A ty, který jsi hromadou prachu ve městě pyramid, musíš těmto věcem porozumět.
A teď se stane něco, co je naneštěstí naprostý nesmysl; neboť aetyr, který je základem vesmíru, byl napaden nejzevnějším Abyssem a jediný způsob, jak to mohu vyjádřit, je říci, že vesmír byl otřesen. Ale vesmír nebyl otřesen. A to je přesná pravda; takže racionální mysl, interpretující tyto duchovní věci, je dotčena; ale, jsouc vyškolena podrobit se, je nastavena čemu nemá rozumět. Protože racionální mysl vskutku zdůvodňuje, ale porozumění nikdy nedosáhne; ale Prorok je z těch, kdož rozumějí.
A anděl říká: Pohleď, On ustavil své milosrdenství a svou moc, a jeho mocí je dosaženo vítězství, a jeho milosrdenstvím se přidán jas.
A všechny tyto věci uspořádal v kráse, a postavil je pevně na věčnou skálu, a proto pověsil své království jako perlu, která je zasazena v klenotu šedesáti perel a dvanácti. A ozdobil ji čtyřmi svatými živými stvořeními coby strážci, a vytesal zde pečeť spravedlnosti, a vyleštil ohněm svého anděla, a prodchnul ruměncem líbeznosti, a s půvabem a důvtipem rozradostnil její srdce a její jádro je tajemstvím jeho bytí a tam je i jméno jeho pokolení. A jeho jednota má číslo osmdesát, protože její hodnotou je válka.
Proto vari, ó ty, kterýž jsi určen, abys porozuměl tajemství nejzevnějšího Abyssu, protože v každé propasti musíš přijmout masku a podobu jejího anděla. Kdybys měl jméno, nenávratně bys ho ztratil. Proto hledej, zda existuje byť jediná kapka krve, která není shromážděna v poháru Babylon Nádherné, protože kdyby v té malé hromádce prachu byla jedna kapka krve, zcela by ji zkazila; plodila by škorpióny a zmije a slimáky.
A řekl jsem andělu: Tam není žádný strážce?
A pravil: Eloi, Eloi, lama sabachtani.
Ta extatická muka mě drásají, že to nelze říci, přesto poznám utrpení jako v Getsemane. A to je poslední slovo Aetyru. Meze jsou překonány, než Prorok překoná nejzevnější Abyss.
Vrátil jsem se.
Bou-Sada, 5 prosince 1909, 10.10 - 11.65 p.m.
In nomine Babalon Amen
Omezení Choronzona
Desátý aethyr je zván ZAX
Tento Aethyr je zlořečen a Prorok byl proto varován, aby přijal pro písaře tato opatření:
Za prvé nechť písař sedí ve středu kruhu v pouštním písku a nechť je kruh posílen svatými jmény Božími - Tetragrammaton a Shaddai El Chai a Ararita.
A nechť je démon vyvolán v trojúhelníku, ve kterém je vepsáno jméno Choronzon, a kolem nějž je napsáno ANAPHAXETON - ANAPHANETON - PRIMEUMATON, a v úhlech MI-CA-EL: a v každém úhlu ať Prorok zabije holubici, a až to udělá, ať odejde na skryté místo, kde nebude ani viděn ani slyšen, a sedě v černé róbě nechť tajně vzývá Aetyr. Ať písař vykoná vymítací rituály pentagramu a hexagramu, a ať volá Boží jména a řekne exorcismus Honoriův, a ať prosí o ochranu a pomoc Nejvyššího.
A ať je opatřen magickou dýkou, a ať nebojácně udělůí ránu všemu, o čem by se domníval, že se pokouší prorazit kruh, i kdyby to bylo něco v pdobě samotného Proroka. A pokud démon zmizí z trojúhelníku, ať mu hrozí dýkou a přikáže mu, aby se vrátil. A ať se má na pozoru, aby se nevyklonil mimo kruh. A protože ctí osobu Proroka jako svého učitele, ať jej Prorok spoutá velikou přísahou, aby vše udělal.
Pak Prorok vstoupil do trojúhelníku
Teď, když se Věštec dostal do trojúhelníku, ať vezme oběti a prořízne jejich hrdla a vlije jejich krev do trojúhelníku, a je opatrný, aby ani jedna kapka nepadla mimo něj; neboť pak by byl Choronzon schopen manifestovat se v Universu.
A když písek vsaje krev obětí, ať recituje Vzývání Aetyru, odděleně a tajně, jak bylo uvedeno. Pak bude Vize zjevena a Hlas bude slyšen.
Přísaha
Já, Omnia Viracam, Probationer A.A., tímto vážně slibuji při mé magické cti, a přísahám Adonaiovi, andělu, který mě chrání, že budu hájit tento magický kruh umění myšlenkami, slovy i skutky. Slibuji, že pohrozím dýkou a poručím vrátit se zpět do trojúhelníku duchu nečistému, pokud by se z něj snažil uniknout; a udeřit dýkou cokoli, co by se mohlo pokusit vstoupit do tohoto kruhu, i kdyby to vypadalo jako tělo samotného Proroka. A budu nesmírně opatrný, vyzbrojený proti síle a budu vynalézavý; za nedotknutelnost tohoto kruhu položím svůj život, Amen.
A volám svého Svatého Anděla strážce, aby byl svědkem této mé přísahy, kterou když poruším, mohu zahynout, jsa jím opuštěn. Amen a Amen.
Vzývání 10. aethyru,
který je zván ZAX
V nejzevnějším abyssu neexistuje žádná bytost, z jeho nicoty však vycházejí trvalé formy.
Tu ďábel aethyru, mocný démon Choronzon, zvolal nahlas Zazas, Zazas, Nasatanada Zazas.
Jsem pánem formy a všechno ze mne pochází.
Já jsem já. Uzavřel jsem se marnotratníkům, mé zlato je ukryto v pokladnici, ze všeho živého dělám svou děvku, a nikdo se jich nemůže dotknout, jen já. Jsem v chladném větru, a přece mě spaluje. On mě nenávidí a trýzní. Ukradl mě mé vlastní já, ale já jsme se uzavřel a vysmívám se mu i všemu jeho soužení. Sesílám malomocenství a neštovice, mor a rakovinu a choleru a padoucnici. Ah! Dosáhnu až ke kolenům Nejvyššího a roztrhnu mu falus svými zuby, a jeho varlata rozdrtím v hmoždíři a udělám z nich jed, abych zabil syny lidí.
(Duch zde napodobil hlas Fratera P...., a zdálo se, že vychází od něj, ne z trojúhelníku.)
Nemyslím, že mohu získat ještě víc; myslím, že je to vše.
(Frater seděl na tajném místě kompletně zakrytý černou róbou, v pozici zvané "Hrom". Ani se nehnul, ani nepromluvil po celou ceremonii.)
Potom písař halucinoval a věřil, že před ním je krásná kurtizána, se kterou se předtím miloval v Paříži. Vábila jej něžnými slovy i pohledy, ale on věděl, že jsou to jen klamy ďáblovy a neopustil kruh.
Démon se pak divoce a hlasitě zasmál.
(Když mu písař pohrozil, démon po chvilce otálení pokračoval.)
Říkali mi Bůh smíchu a já se směju, když chci zabít. A mysleli, že se neumím usmát, ale usmívám se na toho, koho bych chtěl svést. Ó nedotknutelný, který nemůžeš být pokoušen. Můžeš-li přikazovat mocí Nejvyššího, věz, že jsem tě skutečně pokoušel, a kaji se. Pokorně se klaním před velkými a strašlivými jmény, kterými jsi mě zaklínal a spoutal. Ale tvé jméno je milosrdenství, a já žádám o milost. Nechej mne přiblížit se a sklonit hlavu k tvým nohám, abych ti mohl sloužit. Neboť když mne donutíš k poslušnosti Svatými jmény, nemohu se od nich odchýlit, protože jejich jediné zašeptání je silnější hluku všech mých pokušení. Pozvi mě tedy, abych se k tobě přiblížil po rukou a kolenou, ať tě mohu uctívat a sdílet odpuštění. Cožpak není tvé milosrdenství nekonečné?
(Zde se Choronzon pokouší svést písaře, dovolávajíc se jeho pýchy. Ale písař odolal pokušení a přikázal démonovi, aby pokračoval s Aethyrem. Zase došlo ke krátkému zpoždění.)
Choronzon nemá žádnou formu; on sám je tvůrcem forem; a tak se rychle mění z jedné na druhou, podle toho, co pokládá za nejlepší, aby svedl ty, které nenávidí, služebníky Nejvyššího. A tak může nabýt podobu krásné ženy nebo moudrého a svatého muže nebo hada, který se svíjí na zemi a je připraven uštknout. A protože je sám sebou, nemá žádné já; hrůza temnoty, slepota noci a hluchota zmije, chuť zatuchlé a stojaté vody, černý oheň nenávisti a vemeno oslizlé kočky; ne jedna věc, ale mnoho věcí. Přes to všechno je jeho trýznění věčné. Slunce pálí, když se nahý svíjí na pekelných píscích pekla, a vítr ho hořce řeže na kost, tvrdý suchý vítr, takže je bolestivý. Dej mi, prosím, jedinou kapku vody z čirých rajských pramenů, ať uhasím svou žízeň.
(Písař odmítl).
Pokrop mi hlavu vodou, nemohu dál.
To bylo to poslední, co řekl z trojúhelníku přirozeným hlasem Fratera, jehož Choronzon znovu napodoboval. Ale nepodařilo se mu získat fraterovu podobu - což bylo absurdní!
Písař odolal apelům na svůj soucit a zaklínal démona, aby postupoval podle jmen Nejvyššího. Choronzon se také pokusil pokoušet věrnost písaře. Následovala dlouhá výměna názorů. Písař ho proklel svatými jmény Božími a silou Pentagramu.
Živím se jmény Nejvyššího. Drtím je čelistmi a vyměšuji z řiti. Moci pentagramu se nebojím, protože jsem pánem trojúhelníku. Moje jméno je 333 , což je třikrát jedna. Buď si jist, že tě obelstím. Buď proto bdělý, neboť tě varuji, že se tě chystám oklamat. Řeknu slova, která budeš považovat za křik aetyru, a zapíšeš je mysle si, že jsou to velká tajemství magické moci, a budou to jen mé žerty s tebou.
(Zde Písař invokoval anděly a svatého strážného anděla bratra P.... Démon mu na to řekl: Znám jméno anděla tvého i tvého bratra P.... a všechna obcování s ním jsou jen zástěrkou pro tvé oplzlé čarodějnictví.
(Zde se písař ujitil, že ví víc než démon, přestal se ho bát, a nařídil démonovi, aby pokračoval.)
Nemůžeš mi říct nic, co bych nevěděl, ve mně je všechno poznání. Poznání je moje jméno. Cožpak se hlava velkého hada nepozvedá k Poznání?
(Tady písař znovu přikázal Choronzonovi pokračovat v rozhovoru.)
Věz, že v desátém Aetyru není žádné volání (Cry), jako volají ty ostatní, protože Choronzon je rozptýlen a neumí myslet na jednu věc po delší dobu. Můžeš jej překonat v argumentech, ó povídavý; což už nevíš, že jsi požadoval rozhovor s Choronzonem? On se snažil nevstupovat do kruhu ani neopouštět trojúhelník, přesto jsi ty byl pyšný na toto vše.
(Zde Písař vyhrožoval démonu hněvem, bolestí a peklem. Démon odpověděl: Což myslíš, ó blázne, že je nějaký hněv a bolest, které by nebyly ve mně, nebo že je peklo, které by nemělo mého ducha? Představy, představy, představy, vše bez kontroly, vše bez důvodu. Choronzonova zloba není zlobou bytosti; je to podstata zloby, neboť ten, kdo se chlubí „Já jsem“, nemá ve skutečnosti žádné já; a jsou to ti, kteří spadají pod mou moc, otroci Slepého, kteří se chlubili tím, že jsou Osvícenými. Neexistuje žádný střed, ne, nic než rozptýlení.
Běda, běda, třikrát běda tomu, který je zaváděn řečí, ó povídavý.
Ó ty, kterýs napsal dvaatřicet knih moudrosti, a přesto jsi hloupější než sova: tvé vlastní tlachání unaví tvou bdělost a má umná řeč z tebe udělá blázna a oklame tě, tebe, který říkáš, že vytrváš. Víš, jak blízko jsi byl ke zkáze? Neboť ty, který jsi písař, nechápeš, co můžeš sám využít proti Choronzonovi. A kdybys nebyl chráněn svatými jmény Božími a kruhem, vrhnul bych se na tebe a rozsápal tě. Kdybys byl za mnou přišel, když jsem na sebe vzal podobu ženy, zprácnivěl bych tvoje tělo neštovicemi a tvoje játra rakovinou a roztrhl bych tvá varlata zuby. Kdybych tě nachytal na pýchu a ty mi dovolil vstoupit do kruhu, rozšlapal bych tě a po víc jak tisíc let bys nebyl ničím jiným než hlístem ve mně. A kdybych tě nachytal na milosrdenství a ty bys mně dal vodu, spálil bych tě plamenem. Ale nedokázal jsem proti tobě zvítězit.
Jak krásné jsou stíny vlnícího se písku!
Dej Bůh, ať jsem mrtvý.
Neboť vím, že jsem hrdý a pomstychtivý a lascivní, a žvaním jako ty. Neboť když jsem chodil mezi Syny Božími, slyšel jsem je říkat, že P.... by mohl chtít a vědět a mohl by dlouho učit odvaze, ale mlčet se nikdy nenaučí. Ó ty, kterýs tak připraven mluvit, tak pomalý na to, abys uhlídal, jsi za to vydán mé moci. A jediné slovo bych teď potřeboval, ale nemohl jsem mluvit. Hle, zřím krásu země v jejím zpustošení a tím je mi vzdálenější, čím víc usilovala být mým nahým já. Víš, že v mé duši je krajní strach? A taková je má síla a má prohnanost, že jsem stokrát byl připraven vyskočit, a kvůli strachu pochybil. A tisíckrát jsem byl odmítnut těmi z Města Pyramid, že mi to spoutalo nohy. (???) Mám víc poznání než Nejvyšší, ale má vůle je zlomena, moji prudkost proniká strach a já musím mluvit, mluvit, mluvit, milióny šílených hlasů uvnitř mne.
Srdce plné divokých fantazií, v nichž jsem velitelem s planoucím kopím a na vzdušném koni putují k divočině.
Ideou bylo zaměstnat Písaře psaním, proto na něj tak chrlil. A zatímco písař rozmlouval, Choronozon hodil písek do kruhu a celý jej naplnil. Ale Choronzon nemyslí rychle a souvisle, a tak se uchýlil k triku a začal citovat.
Písař napsal dvě nebo tři slova „Tom o´Bedlam“, když Choronzon vyskočil ke kruhu (tu část obvodu, která mu byla nejblíže, plnil celou dobu pískem) a skočil na písaře a hodil ho na zem. Ke konfliktu došlo v kruhu. Písař vzýval Tetragrammaton a podařilo se mu přimět Choronzona, aby se vrátil do svého trojúhelníku. Hněvem a vyhrožováním magickou holí toho dosáhl. Poté opravil kruh. Poražený démon pak pokračoval:
Vše je rozptýleno. Takové jsou vlastnosti věcí.
Desátý Aetyr je svět přídavných jmen a není v něm žádná podstata.
(Nyní se vrací znovu jako krásná žena, která předtím pokoušela písaře. Zase neuspěla.)
Obávám se západu slunce, protože Tum je hroznější než Ra a brouk Khephra je větší než lev Mau. Je mi zima.
(Choronzon chtěl zase opustit trojúhelník, aby zakryl svou nahotu. Pisatel žádost odmítl a vyhrožoval démonovi. Po chvíli démon pokračoval):
Jsem ovládán, nevím proč, tím kdo mluví. Kdybys to byl ty, ty malý blázne, roztrhal bych tě úd od údu. Ukousl bych ti uši a nos, než bych si s tebou začal. Tvá střeva bych napnul na housle, hrající na Černém sabatu.
Tam v kruhu jsi výborně bojoval; jsi dobrý válečník!
(Pak se démon hlasitě zasmál. Písař řekl: Nemůžeš ublížit jedinému vlásku mé hlavy.)
Vyrvu každý vlas tvé hlavy, Každý vlas tvého těla, každý vlas tvé duše, jeden po druhém. (Pak řekl písař: Nemáš žádnou moc.)
Bať, pravdaže mám nad tebou moc, poněvadž jsi přijal přísahu, a jsi svázán s Bílým bratrstvem, a proto mám moc tě mučit, dokud budeš.
(Tehdy mu řekl písař: Lžeš.
Zeptej se svého bratra P...., a on ti řekne, jestli lžu!
(Toto písař odmítl vykonat, řka, že se to démona netýká).
Vzdoroval jsem říši Otce a potřísnil jsem jeho vous vzdoroval jsem říši Syna a utrhl jeho falus; ale proti království svatého Ducha budu bojovat a nezvítězím. Tři zabité holubice jsou mým trojnásobným rouháním proti nim; ale jejich krev učiní písek úrodným, a já se svíjím v temnotě a hrůze nenávisti a nezvítězím.
(Pak se démon pokusil přimět písaře, aby se vysmál magick, a přesvědčit jej, že vše je nesmysl, že může popřít Boží jména invokovaná k ochraně; kdyby pochyboval, byť jen na okamžik, skočil by na něj a rozežral by mu páteř až do krku.
Choronzon ve svém návrhu neuspěl.)
V tomto aetyru nic nezačíná ani nekončí, vše je smícháno, nebo pochází ze zkažené země a prokletého z pekel. A dokud bude smícháno, málo záleží, co může být napsáno písařem, nezkaženým mořsou zelení. ???
Jeho hrůza bude dána v jiném místě a čase a skrze jiného zřece, a ten zřec bude zabit v důsledku zjevení. Ale současný zřec, který není P...., nevidí hrůzu, protože je umlčen a nemá jméno.
(Pak došlo k dalšímu jednání mezi démonem a písařem ohledně odchodu a zápisu slova, písař si není jist, zda došlo k dohodě, že by měl démon odejít.
Potom vzal zřec Svatý prsten a napsal jméno BABALON, což je vítězství nad Choronzonem, a on už se víc neprojevil).
Toto vzývání bylo provedeno 6. prosince 1909, mezi 2 a 4:15 hod., v osamělém údolí s jemným pískem, v poušti poblíž Bou-Sada.
Aetyr byl editován a revidován následující den.
Aby bylo místo očištěno, byl po skončení ceremonie rozdělán velký oheň. Kruh a trojúhelník byly zničeny.
Poznámka písaře
Téměř od začátku ceremonie byl písař v mrákotách ??? a mluvil jak by navzdory sobě samému. A potom si vzpomněl na slova svých projevů, z nichž některé byly dlouhé a zdánlivě výmluvné.
Po celou dobu měl pocit, že je chráněn před Choronzonem, a tento pocit bezpečí bránil jeho vědomému strachu.
Několikrát hrozil písař démonu kletbou; vždy když vyslovil slova kletby, démon jej poslechl. A přesto sám nezná slova kletby.
Rovněž budiž na tomto místě zaznamenáno, že písař několikrát zapískal magickým způsobem, o který se nikdy předtím nepokusil, a pro démona byl zjevně značně nepohodlný.
Nyní písař ví, že se mýlil, když se udržoval rozmluvu s démonem; neboť Choronzon, ve zmatení a chaosu svých myšlenek, je zcela zděšen tichem. A mlčením může být přiveden k poslušnosti.
Když úskočně mluvil o mnoha věcech, přecházel od předmětu k předmětu, tím klamal obezřetnost v protiargumetaci. A ačkoli Choronzona může být snadno poražen ve slovním souboji, přesto tím, že narušil pozornost toho, kdo by jej mohl ovládnout, získal vítězství.
Choronzon se bojí všeho soustředění a mlčení: proto by ten, kdo mu chce vládnout, měl mlčet, a tak jej přinutit podrobit se.
To písař ví díky tomu, že dosáhl prokletého desátého Aetyru a hovořil s Choronzonem. A nečekaně získal informace, které hledal, když dlouho odmítal odpovídat na démonovy projevy.
Choronzon je rozptýlení; a jeho strach ze soustředění, že bude raději poslouchat, než by mu byl vystaven, nebo rovněž jej spatřil v jiném.
Popis dalšího jednání Choronzona se písařem je uveden v záznamu Omnia Vincam.
Vzývání 9. aethyru,
který je zván ZIP
(Strašlivá kletba Vzývání třiceti aethyrů zní jako píseň extáze a triumfu; každá její fráze má tajný význam požehnání.)
Zřecí kámen je jemně zářivě bílý, na kterémžto pozadí se Růžový kříž jeví jako oslnivá, a přece bezbarvá studna světla.
A teď se závoj kamene trhá jako úderem hromu a já kráčím po břitu světla zavěšeném nad propastí a přede mnou a nade mnou se pohybují strašlivé armády Nejvyššího, podobné těm v 11. aethyru, ale je tu kdosi, kdo mi po hřebeni kráčí vstříc, vztahuje ke mně ruce a říká:
(verš I.) Kdo to jest, který vychází z Abyssu z místa dočasného šatu, jehož příbytkem je jen jméno? Kdo to jest, kterýž kráčí po paprsku jasné večerní hvězdy?
Refrén: Sláva tomu, kterýž je skryt, a sláva té, která nese pohár, a sláva tomu, které je dítětem a otcem jejich lásky. Sláva hvězdě a sláva hadu a sláva bojovníku se slunečním mečem. A uctívání a požehnání skrz celý aeon pro jméno Bestie, čtyřrohé, mystické, zázračné!
(verš II.) Kdo to jest, kterýž cestuje mezi zástupy, kterýž se drží na hranici aetyru na křídlech Maut? Kdo to jest, kdo hledá Dům Panny?
Refrén...
(verš III.) Kdo to jest, kterýž se vzdal svého jména. Kdo to jest, jehož krev byla shromážděna do poháru Babalon. Kdo to jest, jehož místo, jakožto malé hromady suchého prachu, je ve Městě pyramid.
Refrén...
(verš IV.) Dokud světlo Otce všehomíra nevzplane jako smrt. Dokud se dech nedotkne suchého prachu. Dokud nebude Ibis odhalen jako krab a šestinásobná Hvězda se nestane zářivým trojúhelníkem.
Refrén...
(verš V.) Požehnaný nejsem já, ani ty, ani on, požehnaný je bez jména a počtu, který uchopil azurovou noc a krystalizoval ji do čistého safírového kamene, který vzal zlato slunce a gravíroval je do nekonečného prstenu, a vložil do něj safír a nasadil jej na prst.
Refrén...
(verš VI.) Otevři doširoka své brány, ó Město Boží, protože s sebou nepřivedu nikoho. Sklopte meče a kopí na pozdrav, protože mými společníky jsou Matka a Dítě. Připravte hostinu v paláci královské dcery. Rozsviťte světla; cožpak nejsme dětmi světla?
Refrén...
(verš VII.) Neboť toto je úhelný kámen paláce královské dcery. Toto je Kámen filosofů. Toto je Kámen, který je ukryt ve zdech hradeb. Mír, mír, mír tomu, který zde má trůn!
Refrén...
Teď, když jsme prošli liniemi armády, se dostáváme do paláce, jehož každý kámen je sám o sobě drahokamem, posetým miliony měsíců.
A tento palác není nic jiného než ženské tělo; patří pyšné, smyslné, něžné a nepředstavitelně krásné ženě. Vypadá jako dvanáctileté dítě. Má veliká oční víčka a dlouhé řasy. Oči má zavřené nebo přimhouřené. Není možné o ní cokoliv říci. Je nahá; celé tělo má pokryté jemnými zlatými chloupky, které jsou elektrickými jiskrami, což jsou oštěpy mocných a hrozných andělů, jejichž náprsní krunýře jsou lupínky kůže její pleti. A vlas její hlavy, který jí splývá až k nohám, je samotným světlem Božím. Žádná z těch nádher, které prorok v aethyrech spatřil, není hodna srovnání ani s nejmenším jejím nehtíkem. A třebaže nesmí vstoupit do tohoto aethyru bez ceremoniálních příprav, přesto se spatření tohoto aethyru byť jen z dálky rovná účasti na všech dřívějších aethyrech.
Prorok je pohroužen do zázraku, jímž jest mír.
A pás obzoru nad ní je společenstvím velebných archandělů se sepjatýma rukama, kteří stojí a zpívají: Toto je dcera Babalon nádherné, kterou porodila Otci všehomíra. A pro všechny ji porodila.
Toto je Dcera Krále. Je to Panna Věčnosti. Je to ta, kterou Svatý vyrval olbřímímu času, a odměna těch, kteří přemohli prostor. Je to ta, která dosedla na trůn Porozumění. Svaté, Svaté, Svaté je její jméno, a lidé ho nesmí vyslovit. Proto ji nazvali Koré, a Malkah, a Betulah, a Persefoné.
A básníci o ní pěli písně, a proroci vedli pusté řeči, a mladí muži snili marné sny: ona to však je, ta neposkvrněná, jméno jejího jména nesmí být vysloveno. Myšlenka nemůže proniknout Slávu, která ji obestírá, neboť myšlenka je její přítomností zahubena. Paměť je pustá jak nepopsaný list, a ani nejstarší knihy o magii neskrývají jedinou zmínku o tom, jak ji vzývat, ani adorace k jejímu velebení. Vůle se ohýbá jako třtina v bouřích, které bičují hranice jejího království, a ani imaginace nedokáže nabídnout obraz jediného okvětního lístku lilií, na nichž stojí v jezeře krystalů, v moři skla. Toto je ta, která si vlas zkrášlila sedmi hvězdami, sedmerým dechem Božím, který hýbe a zachvívá jeho znamenitostí. A její vlas je česán sedmi hřebeny, na nichž je napsáno sedm tajných jmen Božích, která neznají dokonce ani andělé, ba ani archandělé, nebo Vojevůdce šiků Páně.
Svatý, Svatý, Svatý jsi ty, a požehnáno budiž tvé jméno navěky věkův; pro něj jsou aeony jen pulsováním tvé krve.
Jsem slepý a hluchý. Vyčerpal jsem zrak a sluch.
Poznávám jen hmatem. A uvnitř se třesu.
Představy se stále tvoří jako mraky nebo závoje, obrazy nádherné čínské slonoviny a porcelánu a mnoha dalších věcí veliké a jemné krásy; neboť takové věci jsou vytvářeny Jejím duchem, protože jsou z ní vyvrženy do světa qlifoth, nebo skořápek smrti, to jest Země. Neboť každý svět je skořápkou nebo exkrementem světa, který je nad ním.
Nemohu vydržet vizi.
Přichází hlas, nevím odkud: Požehnaný jsi ty, který jsi viděl, a přesto jsi nevěřil. Neboť tobě je dáno tobě ochutnávat, a čichat, a cítit, a slyšet, a poznávat vnitřním smyslem a v nejhlubším smyslu, takže sedminásobné je tvé vytržení.
(Můj mozek je tak vyčerpaný, že se objevují obrazy z únavy, čistě fyzickým reflexem; vůbec to nejsou astrální věci.
A teď jsem únavu přemohl vůlí. A tím, že si kámen položím na čelo, vysílá mi do mozku chladné elektrické vzrušení, což jej osvěží a je schopen dalšího vytržení.
A teď ji znovu vidím.)
A přichází anděl, a za ním víří černá svastika tvořená jemnými propletenými vlákny světla, a anděl mě bere stranou do malé komory v jedné z devíti věží. Tato komora je vybavena mapami mnoha mystických měst. Je tu stůl a podivná lampa, z níž světlo vyvěrá ve čtyřech sloupcích vířivých prstenců zářícího kouře. A anděl ukazuje na mapu aetyrů, které jsou uspořádány do tvaru planoucího meče, takže třicet aetyrů směřuje do deseti sefirot. A prvních devět aethyrů je nekonečně svatých. A anděl říká: V knize Zákona je napsáno: „Když piješ, pij dle osmadevadesáti pravidel umění:“ A to pro tebe značí, že se musíš podvolit velké disciplíně; jinak bude vize ztracena nebo zvrácena. Neboť tato tajemství nenáleží tvému stupni. Proto musíš vzývat Nejvyššího, dřív než odhalíš jeho svatyně.
A toto bude tvůj předpis: Tisíc a jedenkrát potvrdíš jednotu a tisíc a jedenkrát se ukloníš. A třikrát recituješ vzývání aethyru. A celý den a celou noc, vzhůru nebo ve spánku, bude se tvé srdce obracet ke světlu jako lotosový květ. A tvé tělo bude chrámem Růžového kříže. Tak bude tvá mysl otevřena vyššímu; a pak budeš schopen zvítězit nad vyčerpáním a mohou být nalezena slova - protože kdo hleděl na Jeho tvář a zůstal živ?
Arci, třeseš se, ale uvnitř; to kvůli svatému duchu, který sestoupil do tvého srdce a třese tebou jako osikou ve větru.
I ti se třesou, kdož zůstali vně; a zvenčí jimi zalomcuje zemětřesení jeho rozsudků. Své zalíbení upřeli k zemi, a dupali na ní a křičeli: Nehýbe se! Proto se zem mohutným hnutím otevřela jako moře, a polkla je. Arci, otevřela lůno těm, kteří po ní toužili, a nad nimi se zavřela. Teď tam zůstali ležet v mukách, dokud se jejími otřesy zem nerozbije jako křehké sklo a nerozpustí se jako sůl ve vodách jeho milosrdenství, a oni budou vrženi do proudícího vzduchu, jako semena, která zakoření v zemi; a pak obrátí svou náklonnost ke slunci. Ale ty buď dychtivý a bdělý a přesně dodržuj předpis. Není napsáno: „Nepozměň tvar ani jediného písmene“?
Odejdi teď, protože vize hlasu devátého aethyru, který se nazývá ZIP, je předána.
Potom jsem se svou vůlí vrhl zpět do svého těla.
Bou-Sada.
7. prosince 1909, 9:30-11:10 p.m.
Pozn překl.:
Přidávám zaklínadlo, tedy evokační formuli "Vzývání 30 aethyrů" v plném znění. Potíž může být jako obvykle v tom, že existuje bezpočet výslovností.
Madariatza das perifa (název aetyru, např. LIL) cahisa micaolazoda saanire caosago od fifisa balzodizodarasa Iaida. Nonuca gohulime: Micama odoianu MADA faoda beliorebe, soba ooaona cahisa luciftias peripesol, das aberaasasa nonucafe netaaibe caosaji od tilabe adapehaheta damepelozoda, tooata nonucafe jimicalazodoma larasada tofejilo marebe yaribe od torezodulape yaodafe gohola, Caosaga, tabaoreda saanire, od caharisateosa yorepoila tiobela busadire, tilabe noalanu paida oresaba, od dodaremeni zodayolana. Elazodape tilaba paremeji peripesatza, od ta qurelesata booapisa. Lanibame oucaho sayomepe, od caharisateosa ajitoltorenu, mireca qo tiobela Iela. Tonu paomebeda dizodalamo asa pianu, od caharisateosa aji-latore-torenu paracahe a sayomepe. Coredazodizoda dodapala od fifalazoda, lasa manada, od faregita bamesa omaoasa. Conisabera od auauotza tonuji oresa; catabela noasami tabejesa leuitahemonuji. Vanucahi omepetilabe oresa! Bagile? Moooabe OL coredazodizoda. El capimao itzomatzipe, od cacocasabe gosaa. Bajilenu pii tianuta a babalanuda, od faoregita teloca uo uime. Madariiatza, torezodu !!! Oadariatza orocaha aboaperi! Tabaori periazoda aretabasa! Adarepanu coresata dobitza! Yolacame periazodi arecoazodiore, od quasabe qotinuji! Ripire paaotzata sagacore! Umela od perdazodare cacareji Aoiveae coremepeta! Torezodu! Zodacare od Zodameranu, asapeta sibesi butamona das surezodasa Tia balatanu. Odo cicale Qaa, od Ozodazodame pelapeli IADANAMADA! od faoregita teloca uo uime. Madariiatza, torezodu !!! Oadariatza orocaha aboaperi! Tabaori periazoda aretabasa! Adarepanu coresata dobitza! Yolacame periazodi arecoazodiore, od quasabe qotinuji! Ripire paaotzata sagacore! Umela od perdazodare cacareji Aoiveae coremepeta! Torezodu! Zodacare od Zodameranu, asapeta sibesi butamona das surezodasa Tia balatanu. Odo cicale Qaa, od Ozodazodame pelapeli IADANAMADA! od faoregita teloca uo uime. Madariiatza, torezodu !!! Oadariatza orocaha aboaperi! Tabaori periazoda aretabasa! Adarepanu coresata dobitza! Yolacame periazodi arecoazodiore, od quasabe qotinuji! Ripire paaotzata sagacore! Umela od perdazodare cacareji Aoiveae coremepeta! Torezodu! Zodacare od Zodameranu, asapeta sibesi butamona das surezodasa Tia balatanu. Odo cicale Qaa, od Ozodazodame pelapeli IADANAMADA!
|
