Úplný úvod do thelémských nauk

Aleister Crowley a thelémité

bakalářská práce*

MASARYKOVA UNIVERZITA, FILOSOFICKÁ FAKULTA

Ústav religionistiky

VEDOUCÍ PRÁCE: PhDr. Dušan Lužný
VYPRACOVAL: Jaroslav Polák (studijní obor: filosofie-religionistika), BRNO 1999
Děkuji PhDr. Dušanu Lužnému za cennou kritiku a odbornou pomoc. Prohlašuji, že jsem na tomto pojednání pracoval samostatně s použitím literatury, uvedené na konci

OBSAH:
0.ÚVOD
I. UMÍRAJÍCÍ AEON
Agónie a vzkříšení magie v osmnáctém století
Dogma a rituál devatenáctého století
II. ZLATÝ ÚSVIT NOVÉHO AEONU
Annus mirabilis
Perdurabo
III. DĚLEJ, CO TY CHCEŠ…
Rovnodennost bohů
Outer Head of the Order?
IV. …AŤ JE CELE ZÁKON.
Kniha Zákona
Zákon Thelema
Nový Aeon
V. CESTY K BOŽSKÉMU VĚDOMÍ
Thelémská morálka
Magické myšlení
Tarot
Rituály
VI. JE „VYSOKÁ MAGIE“ NÁBOŽENSTVÍ?
VII. ŠÍŘENÍ „NOVOAEONSKÝCH“ MYŠLENEK
Crowley jako hlavní „prorok“ Nového Aeonu
Spříznění myslitelé
Thelémité na konci prvního století
VIII. ALEISTER CROWLEY A SATANISMUS
IX. ZÁVĚR
PŘÍLOHA (ukázky z thelémsky orientovaných textů)
Amado Crowley: „Tajemství Aleistera Crowleyho“ (výňatky)
Aleister Crowley: „Hymn to Pan“
Aleister Crowley: „BABALON“ (ukázka z knihy „Vize a hlas“)
San: „Napomenutí…“ (výňatky)
Paul Williams: „Das Energi“ (výňatky)
POUŽITÁ LITERATURA

motto:
„Zvědavý mnich položil Mistrovi otázku: ‚Co je cesta?‘
‚Máš ji přímo před očima,‘ řekl Mistr.
‚Proč ji tedy sám nevidím?‘
‚Protože myslíš na sebe.‘
‚A co ty – vidíš ji?‘
‚Dokud budeš vidět dvojitě a říkat ‚Já ne‘ a ‚Ty ano‘ atakdále, budeš mít
zamlžené oči,‘ řekl Mistr.
‚Když není ani Já ani Ty, lze ji spatřit?‘
‚Když není ani Já ani Ty, kdo je ten, jenž ji chce spatřit?'“

M. B. Wanguová: „Buddhismus“, str. 78

PŘEDMLUVA PRO INTERNETOVÉ VYDÁNÍ
Tato práce je mírně upravenou verzí mé bakalářské práce napsané v rámci studia religionistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Oproti originálu jsem opravil některé překlepy a několik nejasností, na které jsem byl upozorněn při obhajobě této práce. V případě, že by některý z čtenářů chtěl z tohoto textu čerpat pro svou vlastní odbornou práci a měl by zájem citovat původní vydání, najde je v knihovně Ústavu religionistiky FFMU pod pomalu se zvětšující vrstvou prachu.

ÚVOD
Cílem této práce je alespoň stručně přiblížit myšlenkový svět Aleistra Crowleyho, jakož i některé plody jeho činnosti. Crowley je u nás mezi širší veřejností (i odbornou) dosud málo známý, a pokud jeho jméno zazní, tak často jen v souvislosti se satanismem, což je nepřesné. Proto se také snažím ukázat, že cesta tohoto kontroverzního mága se od satanismu v mnoha podstatných milnících liší. Crowley měl na co navazovat – a také, jak uvidíme, navazoval, proto jsem se rozhodl rovněž přiblížit některé momenty evropského hermetismu od osmnáctého století. Zde mi nejde o soustavný výklad, nýbrž o zdůraznění osobností, směrů a proudů, na které Crowley výrazněji navazoval. Hlavní důraz ovšem kladu na osobnost a dílo samotného Crowleyho a jeho učení – thelémismus2 .
Mým záměrem je v prvé řadě nezaujatě seznámit případné zájemce o problematiku moderního okultismu s – u nás (pokud vím) dosud takto nezpracovanou – problematikou Crowleyho působení. Přestože nevěřím v možnost dokonalého odstupu a nezaujatosti, snažím se tomuto ideálu v maximální míře přiblížit.
Nemohu si klást nárok na úplnost či dokonce bezchybnost své práce. „Chceme-li nárokovat znalost nějakého náboženství, je nevyhnutelné důkladně zkoumat různé druhy náboženských textů, přičemž musí být zahrnuta i jejich souvislost s profánní literaturou a jejich dějinný vývoj. (…) Takové „dějiny náboženské literatury“ vyžadují ustavičnou četbu naprosto rozdílných textů, nadto však též nutnost zabývat se širokým historickým prostředím, z něhož tato literatura vzešla; okruhem, v němž text vznikl; náboženskými a jinými středisky, v nichž její autoři žili a působili; okruhem čtenářů, pro něž byl text určen; rolí, kterou text hrál ve společenství a pro pozdější autory, atd.“3 Přestože mnou zkoumaná oblast je poměrně mladá a oproti jiným náboženským proudům nevelká i co do počtu stoupenců, pouhé prostudování literatury s ní související nabízí perspektivu (zajímavé) práce na několik let dopředu…

2 Z řec. Thelema – „vůle“. Není tím ale myšlena chtivost, zvůle, libovůle, okamžitá pohnutka a pod. Odtud také pojmenování pro vyznavače tohoto učení: thelémité 3 Cit.: J. Waardenburg: „Bohové zblízka“, str. 42

 

UMÍRAJÍCÍ AEON
Agonie a vzkříšení magie v osmnáctém století
Osmnácté století bylo pro evropskou magii většinou obdobím stagnace. Nová vědecká koncepce světa zničila teorii makrokosmu a spolu s tím i základy, na nichž magie stála. Vztahy souladů a shod, které se mág snažil využít, se ocitly na smetišti zavržených teorií. Lidé přestávali magii věřit. Mizeli dvorní astrologové, měnily se zákony o čarodějnictví, až nakonec zcela zanikly. Podstatně se změnil i vztah k posedlosti ďáblem, pro kterou se teď hledaly přirozené příčiny (a to dokonce i v katolických řadách). Nesouhlasím ale s Cavendishem, z něhož zde jinak čerpám, v názoru, že „osvícenský racionalismus nahlodal lidové zvyky a obřady“4 . To lze přičíst na vrub spíše reformačním i protireformačním aktivitám křesťanů šestnáctého a sedmnáctého století.
Strach z ďáblů a čarodějnic, který sužoval lidi v šestnáctém a sedmnáctém století, byl v osmnáctém století nahrazen přehnaným strachem z tajných společností. Lidská (všelidská?) potřeba strachu a nepřítele nalezla svůj výraz ve strachu z organizovaného spiknutí proti společnosti a civilizaci.5
Tajné spolky ovšem skutečně existovaly a možná byly prvním vzdáleným signálem rostoucí protireakce z řad odpůrců racionalismu, materialismu, nové vědy a technologie. Středem celého hnutí bylo spekulativní svobodné zednářství, které se začalo šířit po roce 1717, kdy byla v Londýně založena Velkolóže Londýna a Westminsteru a byl zvolen její první velmistr. Naprostá většina tehdejších i pozdějších zednářů nemůže být při vší fantazii považována za mágy. Většina z nich se spokojovala s počestnou morálkou, lidumilností, řádným občanstvím a sociální solidaritou, ctnostmi plynoucími z neurčitého a tolerantního deismu. Vzestup zednářství však dokládá potřebu nadpřirozené mystiky, která se vlivem racionalismu vytrácela. Tuto potřebu se již nedařilo naplňovat církvím, a proto se hledaly nové zdroje náboženských prožitků.
Je významné, že v osmnáctém století zednáři zdůrazňovali tajnost Cechu a jeho domnělý původ v tajemné moudrosti starověkého světa. Mýtická a okultní starobylost Cechu, i když je dnes považována za pouhou legendu, plnila funkci autoritativní opory poté, co byla narušena křesťanská duchovní autorita. S tímto – ostatně dosti běžným – jevem se setkáme i u většiny pozdějších magických společností, o nichž zde bude řeč.
Skupiny se spojovaly, přeskupovaly, měnily svá spojenectví a v rozličných uspořádáních kaleidoskopicky odrážely stejné základní ideje. Důležitou ingrediencí v athanoru6 magie bylo neslábnoucí kouzlo egyptské moudrosti. V této době založil sicilský dobrodruh Giuseppe Balsamo, který si říkal hrabě Cagliostro (a kterého považoval Crowley za svou předchozí inkarnaci – viz níže), Egyptský řád Zednářstva. Cagliostro se postavil do čela řádu jako Velký Kopht, zatímco jeho půvabná manželka předsedala ženským lóžím jako královna ze Sáby. Cagliostro se narodil v Palermu v roce 1743. S velkou okázalostí cestoval po Evropě, pohyboval se ve vysokých kruzích a tvrdil, že zná alchymickou techniku na získání zlata a způsoby, jak prodloužit potenci. Byly mu připisovány zázračné léčitelské schopnosti. Pořádal také seance, během nichž vyvolával duše zemřelých a tak se stal jedním z předchůdců spiritismu. Cagliostra nakonec z Francie vypověděli, odešel tedy do Itálie, kde byl v roce 1789 uvězněn inkvizicí jako kacíř a čaroděj. Zemřel ve vězení roku 1795.
Další proslulou osobností té doby byl hrabě St-Germain, který údajně objevil „omlazující vodu“ a Kámen mudrců, jehož používal k výrobě zlata a klenotů, kterými se bohatě krášlil. Říkalo se o něm, že má více než dva tisíce let, což vedlo k domněnkám, že je buď věčným židem nebo potomkem arabské princezny a salamandra. Po určitou dobu se těšil velké přízni Ludvíka XV. a madam de Pompadour. Často se nahlas oddával vzpomínkám na svatební hostinu v Káně Galilejské, kde Ježíš proměnil vodu ve víno. Zemřel v Německu v roce 1784, avšak členové moderních rosikruciánských skupin, kteří ho považují za jednoho ze svých, to popírají. Považují ho za nesmrtelného Mistra.
Kariéra hraběte Cagliostra a hraběte St-Germain je důkazem toho, že opětovný zájem o okultismus nabýval na síle (dokazuje to rovněž obliba gotického románu, nástup romantismu obecně).
Významnou osobností v dějinách magie je Franz Mesmer (1734-1815), který působil ve Vídni a v Paříži. Stal se členem řádu Zlatého a Růžového kříže a později založil svůj vlastní řád Univerzální harmonie. Zajímal se o magnetickou terapii a domníval se, že planety ovlivňují lidi prostřednictví „fluida živočišného magnetismu“, univerzálního média, v němž jsou ponořena všechna těla.
Nezbytnost takovéto představy vyplývala z toho, že dřívější vysvětlení vlivu hvězd na člověka, zakládající se na teorii makrokosmu a mikrokosmu, již nebylo vědecky obhajitelné. Jeho četné léčebné úspěchy, kterých dosahoval ve vysoce teatrální atmosféře, závisely na sugestibilitě pacientů a působily senzaci. To, co Mesmer objevil, byla vlastně hypnóza. Jeho teorie ovlivnily Eliphase Léviho.
Další významnou událostí této doby bylo označení tarotu za pokladnici egyptské moudrosti, což učinil hrabě de Gébelin na konci osmnáctého století. Hrabě Antoine de Gébelin (1725-1784) byl protestantským pastorem, zednářem a zároveň jedním z vyléčených Mesmerových pacientů. V roce 1781 prohlásil v osmém svazku svého rozsáhlého díla Le Monde Primitif, že trumfy tarotu jsou symbolickými obrazy struktury světa. Podle jeho názorů v sobě tarot obsahuje tajné učení egyptských kněží, kteří úmyslně zahalili své tajemné znalosti do podoby obyčejné hry, a tak tarotu umožnili přežít vítězství křesťanství a pád pohanství. 7
Spojování tarotu se starověkým Egyptem je v kontextu tehdejšího romantismu pochopitelné. Romantičtí mytologové v téže době hledali v řeckých či egyptských mýtech zašifrovanou „tajnou moudrost“. Souviselo to s romantickou zálibou ve starých časech, báje byly vykládány často symbolicky, ale pro symbolický výklad ještě nebyla vypracována vědecká metoda8 . Historie dnes klade vnik tarotu do patnáctého století (našeho letopočtu) ale na magické spisy bychom měli pohlížet jako na výsledek magického způsobu myšlení. Podle mého názoru je nesmyslné a neadekvátní kritizovat například teorie o egyptském původu tarotu či Léviho Dějiny magie proto, že jsou „nevědecké“ a z vědeckého hlediska mylné. Jde svým způsobem o mýty novodobé magie a tak je třeba k nim přistupovat.
Považuji za vhodné v této souvislosti upozornit na nezanedbatelné riziko badatelské předpojatosti – to, že např. bible není věrohodným popisem historických událostí badatele nikterak nevzrušuje; „nevědecké“ hypotézy moderních okultistů (zvláště týkají-li se dějin) jsou často z tohoto důvodu snižovány, aniž by si kritik uvědomil, že jejich hodnota leží zcela jinde9 .
Magie nakonec svou krizi překonala tím, že se dokázala odpoutat od závislosti na (přírodo)vědě, našla své vlastní, odlišné paradigma, což bylo nezbytné, neboť myšlení, které zahrnovalo chemii i alchymii, astrologii i astronomii… zmizelo v nenávratnu. Společná cesta exaktní vědy a magie se nenávratně rozdělila a to i přes trvající (zvláště Léviho) pokusy dát magii nějaký vědecký základ.
Dogma a rituál devatenáctého století
Od roku 1800 rostoucí vlna zájmu o okultismus znovu oživila renesanční vyšší magii. Moderní mágové sdílejí s renesančními mnohé společné postoje. Také oni vynášeli hodnotu a potenciální velikost člověka. Také oni věřili v hlubokou pradávnou moudrost, která se skrývá v různých tradicích, zahalená před zraky obyčejných lidí. Stejně jako renesanční mágové smíchali prvky kabbaly, gnosticismu, hermetismu, alchymie, novoplatonismu a antických mysterijních náboženství, a to vše obohatili o prvky indických zdrojů. Podstatná část této směsi pronikla do devatenáctého století skrze různé tajné, zejména zednářské a rosikruciánské, skupiny, avšak mágové se rovněž vraceli přímo k zaklínacím knihám, Agrippovi, Paracelsovi, Deeovi a jejich současníkům. Postupem času se zabývali i některými antickými a středověkými zdroji, které začaly být prostřednictvím překladů a komentářů dostupnější. Posloužila i egyptologie a další rozvíjející se vědecké disciplíny.
Oblibě se opět začala těšit astrologie. Přetrvávaly snahy o uznání magických umění za vědu. Teorie okultní vědy byla v devatenáctém století částečně pokusem vrátit magii ztracenou prestiž. Z tohoto myšlení vycházejí posléze i názory, označující magickou vědu za nadřazenou, vyšší a exaktními vědci nepochopenou a tudíž odmítanou. V každém případě se magie devatenáctého století nenechávala tolik deprimovat racionalistickou kritikou. Teorie okultních věd byla i novou formulací rosikruciánského požadavku nové syntézy.
K oživení zájmu docházelo mezitím i v oblasti druidismu. Připomeňme alespoň welšského básníka Iolo Morganwga (vl. jménem Edward Williams, 1747 – 1826), který byl přesvědčen, že bardická tradice jeho rodného Glamorganu si v sobě uchovala esoterické vědění druidů. Morganwg je tvůrcem rituálu, během něhož se uprostřed magického kruhu kamenů zasouvá meč do pochvy.
Sexuální symbolika a interpretace získávala na oblibě, aby z ní později vytěžil maximum právě Crowley. Hargrave Jennings (1817-1890) napsal knihu Rosikruciáni: rituály a mystéria, která vyšla v roce 1870 a v níž se pokusil vysvětlit rosikruciánskou a zednářskou symboliku sexuální a magicko-mystickou interpretací. Jennings byl přesvědčen, že uctívání pohlavních orgánů tvoří základ všech náboženství10.
Nejvlivnější osobností v moderním obrození vyšší magie byl ovšem Alphonse Louis Constant, známější jako Eliphas Lévi (rovněž patří k osobnostem, jenž Crowley označil za svá předchozí vtělení), který se narodil jako syn chudého ševce v Paříži roku 1910. Jako dítě byl uzavřený a inteligentní chlapec a připravoval se k povolání katolického kněze v semináři, jehož ředitel byl přesvědčen, že živočišný magnetismus je silou ovládanou ďáblem. Alphonse živočišný magnetismus však spíše přitahoval, než děsil. Nakonec byl vysvěcen jako děkan, ale zamiloval se do jedné dívky a zjistil, že se necítí povolán pro kněžský stav. Na živobytí si vydělával jako učitel a levicový politický novinář a za své názory se na krátkou dobu dostal několikrát do vězení. Čím dál víc ho však pohlcovala magie.
V roce 1856 vydal své stěžejní dílo Dogma a rituál vysoké magie11 , jehož pronikavá hloubka a síla ovlivnily a vzrušovaly další generace mágů.
K jeho dalším knihám patří také Dějiny magie a Klíč k velkým tajemstvím. Lévi se živil psaním a poskytováním hodin okultismu až do své smrti roku 1875.
Lévi byl více teoretikem než praktikem a pokusy o rituální magii jsou u něj jen sporadické. Lévi spojil Mesmerovy teorie s koncepcí „astrálního těla“ a označil živočišný magnetismus jako „astrální světlo“, univerzální médium v mnoha směrech analogické se vše prostupujícím „éterem“ fyziky devatenáctého století. To mu umožnilo nově formulovat dávnou tradici, podle níž je nejvyšší skutečnost jednota skládající se z protikladů. Stejně jako magnet, také astrální světlo má své protikladné póly. Obsahuje dobro i zlo a vyzařuje světlo i tmu. Je citlivé na lidskou vůli a skládá se z něho astrální tělo. V Klíči… prohlašuje, že právě astrální světlo je tím „fluidem a živým zlatem“ alchymie a ovládat ho znamená vládnout všemu. „Vládnout magnetickými silami znamená ničit a vytvářet formy a ovlivňovat podobu či ničit těla je rovnoznačné s využíváním všemocných sil Přírody.“
Ovlivněný Mesmerem a snad i Agrippou, že lze ovládat živočišný magnetismus, Lévi prohlašoval, že cvičená mágova vůle má nesmírnou moc. „Prohlásit a chtít znamená stvořit, prohlásit a nechtít znamená zničit.“12
Všechny postupy a okázalost rituální magie slouží podle Léviho k tomu, aby mág soustředil a zaměřil svou vůli. Byly součástí systému souladů, který Lévi vrátil do magické teorie v pozměněné psychologizující podobě. Soulady byly nyní pojítky mezi vesmírem a lidskou duší, která v sobě obsahovala všechny faktory působící ve světě kolem ní.
Lévi sdílel dobové okouzlení starověkým Egyptem a věřil v egyptský původ tarotu. Na druhé straně byl přesvědčen, že karty vymysleli Židé, a jako první začlenil tarot systematicky do kabbaly (či spíše kabalu do tarotu). Přiřadil dvacet dva tarotových trumfů k dvaceti dvěma písmenům hebrejské abecedy jako aspektům Boha a Vesmíru. Od té doby okultisté považují souvislost mezi tarotem a kabbalou za samozřejmou a velmi kreativně z ní později čerpal i Crowley. Lévi nadšeně podporoval ideu syntézy obsaženou v „okultní vědě“. Magii, kterou chápal jako dědictví dávných mágů, sladil s katolicismem, neboť věřil, že dogmata hlásaná z Říma tvoří pouze vnější schránku pravého náboženství a samotná si zasluhují úctu. Tajná podstata křesťanství, prostému davu nedostupná., byla obsažena v kabbale a Ježíš ji vyjevil autorovi Knihy zjevení, která má ne náhodou dvacet dva kapitol. Koncepce „esoterického křesťanství“ byla v době Léviho populární a svou oblibu si udržela i později. Jde vlastně svým způsobem o návrat ke gnosi, zvláště v myšlence rozlišení „esoterického“ a „exoterického“ křesťanství.13
„Toto třetí zjevení může býti pouze vysvětlením a syntézou dvou prvních.
Musí usmiřovati vědu a dogma, autoritu a svobodu, rozum a víru.
Zrno jsme připravili, druzí obstarají setbu.
Pisatel těchto řádků je dalek toho považovati se za proroka. Vidí pravdu a popisuje ji.
Jeho autoritou jest zřejmost a jeho silou rozum.
Mluví k mudrcům a jest připraven na posměch a pohrdání hloupých.
Píše pro silné a nebude tudíž čten slabochy, kterým chce působiti strach.“14

V devatenáctém století rovněž došlo k nárůstu popularity spiritismu, léčitelství a mnoha dalších podobných aktivit, které se však k myšlenkovému vývoji vedoucímu ke Crowleymu přímo nevztahují, pomíjím je tedy.
Důležité ovšem je, že pro vzdělané okultisty zůstával i nadále silným magnetem rosikruciánský ideál.15
První Rosikruciánský řád v Americe založil P. B. Randolph (1825-1871). Cestoval po Evropě, údajně se setkal s Lévim, zaobíral se využitím sexu v magii. Do rosikruciánských skupin patřil i výše zmíněný Jennings a mnozí další.

4 Cit. R. Cavendish: „Dějiny magie“, str. 150
5 Možno podotknout, že druhá polovina století dvacátého oba tyto strachy či přízraky excelentně spojila ve fenoménu takzvané „ufologie“.
6 z arabského at-tanur – filosofická či hermetická pec, v níž se po dokončení přípravných prací vyhotovovalo Veliké Dílo.
7 Volně podle knihy Richarda Cavendishe: „Dějiny magie“, str. 149-160
8 Podle: Heller – Mrázek: „Nástin religionistiky“, str. 56
9 Brilantní ukázkou novodobého „magického myšlení“ tohoto typu je například Jitro kouzelníků Bergiera a Pauwelse. Pauwels v předmluvě tuto knihu (a fantastický realismus obecně) sám charakterizuje slovy: „Tato kniha není román, ač její záměr je romaneskní. Nepatří k literatuře vědecké fikce, ač se v ní dotýkáme mýtů, které vyživují tento literární žánr. Není sbírkou bizarních faktů, ačkoli andělu bizarnosti se se v ní dobře daří. Není také vědeckým přínosem, nástrojem neznámého učení, svědectvím, dokumentem nebo mravním naučením. Je líčením, někdy legendárním a někdy exaktním, první cesty do ještě sotva probádaných oblastí poznání. Jako v zápisnících renesančních plavců se v ní mísí feérie a pravda, odvážná extrapolace a přesné vidění. “ (str. 23). Domnívám se, že tato slova velmi přesně vystihují způsob myšlení, o němž je řeč.
10 Srv. M.M.M.: „Stručný nástin historie řádu Zlatého úsvitu…“, in:HORUS 1995, str. 70
11 Česky: Eliphas Lévi: „Dogma rituál vysoké magie“, TRIGON, Praha, 1996
12 Lévi: „Klíč k velkým tajemstvím“, TRIGON, Praha 1991, cit podle. Cavendishe, str. 165
13 Srov. např. Eliade: „Dějiny náboženského myšlení“ , sv.:II, str. 331-338 a pod.
14 Cit.: Lévi: „Kniha zasvěcení“, předmluva
15 Během renesance byly alchymie a hermetismus začleněny do tehdejší magické syntézy. V sedmnáctém století byly anonymně vydány původní rosikruciánské spisy: Fama Fraternitatis a Confessio Fraternitatis, které oznamovaly existenci tajného bratrstva mágů. Bratrstvo údajně založil Christian Rosenkreutz, který měl získat na svých cestách značné znalosti od mistrů tajemné moudrosti. Rosikruciánské manifesty zasazují vznik rosikruciánské filosofi do doby Adamovy, Mojžíšovy a Šalomounovy. Tvrdili, že znají tajemství praktické alchymie, čili výroby zlata, avšak zdůrazňují, že je víc zajímá její uplatnění pro duchovní život. Opět se setkáváme se starým scénářem: prvotní zjevení, jež bylo nedávno znovu objeveno, ale které je vyhrazeno pouze zasvěceným.
(Srv. Cavendish, str. 121-127 a Eliade: „Dějiny…“, sv.: III, str.249-250)

 

ZLATÝ ÚSVIT NOVÉHO AEONU
Annus mirabilis
V roce 1875 došlo k několika velmi důležitým událostem. Zemřel Eliphas Lévi, v New Yorku byla Helenou Petrovnou Blavatskou (1831-1891) založena Teosofická společnost, a narodili se C. G. Jung a Aleister Crowley…
Teosofické společnosti vévodila svou osobností a schopnostmi H. P. Blavatská, která se narodila v Rusku a bývala spiritistickým médiem. Cílem Teosofické společnosti bylo v podstatě naplnit rosikruciánský program ze sedmnáctého století. Most mezi vědou a náboženstvím měl vzniknout zkoumáním sil dřímajících v člověku. Nejvyšší odborníci teosofické teorie, nadpřirození Mistři, kteří z Tibetu řídí osud lidstva, mají mnoho společného s „Neviditelnými“ a „Neznámými nadřízenými“ rosikruciánské tradice. Mezi záměry společnosti patřilo rovněž sladění východní a západní okultní tradice. Madam Blavatská a její nejbližší spolupracovníci se hluboce pohroužili do studia hinduismu a buddhismu.
V této době se rozvíjí mnoho dalších magických skupin, působí známé i méně známé osobnosti (de Guaita, Wirth, Péladan, Papus) a vzniká Ordo Templi Orientis (dále jen O.T.O.). Extrémně komplikovaná historie tohoto řádu je historií jeho protagonistů. a začíná postavami Carla Kellnera a Theodora Reusse. Reuss (1855-1923), angloněmecký zednář, je historiky i svobodnými zednáři považován za podvodníka. Osobou, která se od roku 1895 zaobírala myšlenkou na O.T.O. jakožto privátní skupiny, zabývající se sexuální magií včetně tantrických nauk, byl rakouský průmyslník Carl Kellner (1851-1905). Reuss se té myšlenky chytl a propojil svůj už dříve založený řád s O.T.O. Po Kellnerově smrti převzal vedení řádu a rozdělil strukturu O.T.O. do deseti stupňů, přičemž v VIII° a IX° se, v protikladu k zednářským regulím, praktikovala sexuální magie. X° představoval administrativního vůdce v zemi. Další vývoj řádu (po roce 1910) je spojen s vlivem Aleistera Crowleyho a bude probrán později.
Do povědomí (a to i neodborného) se však asi nejvíce (a plným právem) zapsal Hermetický řád Zlatého úsvitu. Byl založen v Londýně roku 1888. 16
Tajný hermetický řád Zlatého úsvitu (The Secret Hermetic Order of the Golden Dawn) vzešel z anglické společnosti rosikruciánů, ke které mezi jinými patřil i Hargrave Jennings (viz výše). Členstvo ve Zlatém úsvitu se rekrutovalo ze všech kruhů a bylo reprezentováno důstojnými povoláními stejně jako tam patřili obyčejní muži a ženy, skromní a neznámí.
Svobodozednářská lóže Quatuor Coronati, skupina, jež stojí na počátku Zlatého úsvitu, se skládala ze tří mužů – byli jimi dr. William Wynn-Westcott, starožitník, učenec a londýnský ohledávač mrtvol; reverend dr. A. F. A. Woodford, v té době již starší člověk, dobře známý v zednářských kruzích – členem Rosikruciánské společnosti však nebyl; a dr. William Robert Woodman, který patřil na britských ostrovech mezi slavné zednáře, a v té době byl již lékařem na penzi. Někdo z nich za podivných okolností zakoupil v Londýně na Farrington Road starou knihu. Stalo se to roku 1884 nebo 1885. Našli v ní asi šedesát volných listů psaných šifrou, nebo přesněji – nově pro tento účel vytvořenou abecedou. Rukopis byl napsán na starém papíře s vodoznakem roku 1809. Vybledlý hnědý inkoust měl budit dojem stáří. Text obsahoval instrukce pro založení tajné společnosti, která měla prostřednictvím rituálů zprostředkovat zasvěcení. Šifrovaný rukopis byl však sotva napsán před rokem 1870. V rukopisech byly popsány rituály, jimiž bylo možno dosáhnout tajemství zasvěcení; dále jméno (včetně německé adresy) Anny Sprengelové, žijící v Norimberku, o níž se zmiňoval jako o původní autoritě a rosikruciánské adeptce. Dr. Wynn-Westcott jí napsal a s jejím dovolením založil řád Zlatého úsvitu podle stejnojmenného německého řádu. Existují však oprávněné pochybnosti o existenci německého řádu. Je pravděpodobné, že dr. Wynn-Westcott zfalšoval listiny vztahující se k německé tradici. Dopisy, které údajně zaslala Sprengelová obsahují četné anglicismy a jejich autor uměl německy pramálo.
Pochybnosti o jejich pravosti se objevily záhy, ale nikdo se tímto problémem příliš nezabýval. (Kdo by ostatně chtěl podrývat autoritu organizace jímž je členem a která funguje k jeho spokojenosti. A bez ohledu na to, že byl Zlatý úsvit zřejmě založen na mystifikaci, fungoval v té době dobře. „Objevení“ fiktivních dokumentů má navíc velmi starobylou tradici – srovnej např. „skryté“ a později „objevované“ knihy „staré školy“ – Ňingmapy – v Tibetu 11. – 14. století.17 )
V březnu 1888 napsal dr. Wynn-Westcott svoji takzvanou Historickou lekci pro Neofyty, podivný dokument, který byl předkládán novým členům řádu. Zde se znovu vynořovala zmínka o tom, že Zlatý úsvit v Anglii se přímo odvozuje od prastarého řádu s dlouhou tradicí. Jmenoval v něm pak jeho členy, z nichž někteří zemřeli jen velmi nedávno a nemohli proto své členství potvrdit…
Podobně, jako členové Teosofické společnosti a mnohých jiných, věřili členové Zlatého úsvitu v existenci Tajných vůdců řádu. Génius, kterému se podařilo uskutečnit spojení s nimi, se jmenoval Samuel Liddel Mathers. Mathers spolu s dr. Woodmanem a dr. Westcottem patřil k vrcholným kruhům Societas Rosicruciana a ostatních zednářských společností.
Nejvýznamnější období řádu nastalo od jara 1892 do konce roku 1896. Začaly se však již objevovat první příznaky úpadku. Schylovalo se k nevyhnutelnému střetu temperamentů. Po Woodmanově náhlé smrti v roce 1891 se stal Nejvyšším mágem dr. Wynn-Westcott, Mathersovi byl přidělen úřad Mladšího mága.
„Mathers byl panovačný excentrik, vždy trochu mimo, ale s mimořádnými vlohami, i když se se svými vlohami sotva mohl uplatnit někde jako vládní úředník. Bylo naprosto vyloučené, aby si našel nějaké zaměstnání – byl ideální osobou určenou k tomu, aby byl hlavou magického řádu…“18
Prohlásil, že bude řádu vládnout a také tomu tak bylo. To přirozeně vyvolávalo nespokojenost dalších vysoce postavených členů a to i přesto, že Mathers prohlásil, že je ve styku s „Tajnými vůdci řádu“, o nichž napsal: „Neznám dokonce ani jejich pozemská jména. Znám pouze jejich jisté tajné přezdívky… Co se mne týče, věřím, že jsou to lidé a že žijí na této zemi, mají však v moci nadlidské síly.“19 Svá rozhodnutí označoval za jejich instrukce. V březnu odešel z řádu dr. Wynn-Westcott. Tehdy se Mathers obratným manévrem zmocnil faktického vedení řádu, stal se jeho velmistrem a vyhlásil, že jej Tajní vůdci pověřili, aby pokračoval v díle řádu jako jeho jediný vůdce. I přesto, že Mathers nepřišel s ničím, co by překračovalo rámec informací, dostupných například v Britském muzeu, zasloužil se o úspěch řádu „vytvořením logického magického systému, který zahrnoval kabalu, tarot, alchymii, astrologii, numerologii, věštění, zednářské symboly, vizionářské prožitky a rituální magii. Vlákna západní magické tradice vetkal do logického a důsledného celku. Fyl to pozoruhodný intelektuální výkon a byl příčinou dominantního vlivu Zlatého úsvitu na pozdější okultní skupiny.“20
18. listopadu 1898 byl zasvěcen a přijat do řádu jako Neofyt Aleister Crowley…

Perdurabo
Aleister Crowley21 (vlastním jménem Edward Alexander Crowley) se narodil 12. října 1875 v Anglii v lázeňském městečku Leamington v hrabství Warwikshire.
Crowleyho otec Edward, zemřel roku 1887, a jeho matka Emily Bertha byli členy fundamentalistické protestantské sekty „Plymouthští bratři“, takže Crowley vyrůstal v přísně puritánském prostředí. Je pravděpodobné, že právě bigotní atmosféra, v níž prožil dětská léta, vedla k protestní akci, která se projevovala v jeho okázalém pohrdání křesťanstvím, morálkou (vyjma thelémské) a konvencemi všeho druhu. Crowley sám své dětství nepokládal za příliš šťastné.
Studoval na internátních školách a roku 1895 imatrikuloval na Trinity College v Cambridge. Studoval filosofii, psychologii a ekonomii, ale později přestoupil na obor klasická filologie. Jistá homosexuální aféra mu už tehdy zajistila velmi špatnou pověst. Po spontánním mystickém zážitku se roku 1897 rozhodl, že se bude věnovat okultním vědám. V té době ale také psal básně a byl vynikajícím šachistou.
V srpnu roku 1898 se Crowley, při náhodném setkání v hotelové restauraci, seznámil s chemikem, metalurgem a alchymistou Julianem Bakerem. Jeho prostřednictvím se pak seznámil s okultistou G. C. Jonesem, který jej představil Samuelu Lidellovi „MacGregor“ Mathersovi, velmistrovi Zlatého úsvitu.
Crowley byl do Vnějšího řádu vysvěcen 18. listopadu 1898 a byl mu udělen titul Neofyt . Přijal řádové jméno fráter Perdurabo (Vytrvám až do konce). Crowley, plně zaujat novou cestou k poznání, která se mu takto otevřela, opustil bez ukončení studia univerzitu.
Ještě v prosinci toho roku byl bratru Perdurabo udělen titul Zeleator22 a započaly Crowleyho práce s ceremoniální magií.
V lednu 1899 potkává Allana Bennetta, známého inženýra a zasvěcence téhož řádu, který se nastěhoval Crowleymu do bytu a stal se jeho Mistrem. Důvodem toho, alespoň zpočátku, zřejmě nebyla Bennettova záliba v Crowleym, neboť za tu krátkou dobu se Crowleymu podařilo vytvořit si špatnou pověst i mezi zasvěcenci řádu. Crowley měl štěstí, že se jeho ochráncem stali George C. Jones a také sám Mathers.
Bennett Crowleyho zasvětil do kabbaly, jógy a prováděl s ním mnohé magické evokace a experimenty s psychedelickými drogami. V únoru 1899 získal Crowley titul Practicus a v květnu Philosophus, v prosinci 1899 byl přijat do vnitřního kruhu Zlatého úsvitu. V lednu 1900 mu udělil Mathers v Paříži v chrámu Ahathoor hodnost Adeptus Minor, proti čemuž se však postavila londýnská část řádu v chrámu Isis-Urania. Od té doby se datují roztržky, které postupně vedly až k rozpadu řádu Zlatého úsvitu. Mezi adepty, kteří se snažili Matherse svrhnout, byl i G. C. Jones.
Bennett v té době trpěl astmatem, stejně jako později i Crowley, a špatně snášel anglické klima. Po magické evokaci démona Buera, který léčí všechny choroby, získal Bennett darem od jedné dámy větší sumu peněz, která mu umožnila odjet na Cejlon. V tamějším podnebí se uzdravil. Později pak vstoupil do kláštera a stal se zřejmě jako vůbec první Evropan buddhistickým mnichem.
Crowley začal cestovat (Mexiko, Barma, Himaláje) a kromě magie se věnoval rovněž svému oblíbenému horolezectví. Koncem roku 1902 přijel do Paříže, pohyboval se v uměleckých kruzích a byl pokládán za bohéma.
V roce 1903 zahájil velmi náročnou operaci s rituálem dle Abramelinovy magie (Knihu Abrahama ben Simeona Svatá magie mága Abramelina přeložil Mathers z francouzského překladu hebrejského originálu), která mu měla umožnit, psychologicky vzato, navázat kontakt s nejhlubšími vrstvami kolektivního nevědomí. Operaci však přerušil, aby se mohl oženit s Rosou Kellyovou.
V lednu 1904 odjeli novomanželé na svatební cestu na Cejlon. Duben strávili v Káhiře. A právě tam se odehrály události, které změnily Crowleyho život. Začal Nový Aeon…

16 I zde jsem vycházel z informací publikovaných Cavendishem (str. 161-173) s přihlédnutím ke studiím publikovaným v Revui HORUS. Historii řádu O.T.O. jsem čerpal z článku Petera-Roberta Königa: „Fenomén O.T.O.“, Revue HORUS 1994, s.h., str. 47-60. Následující text vychází ze studie: M.M.M.: „Stručný nástin historie řádu Zlatého úsvitu a dalších, s ním spojených tajných společností“, který vyšel v Revui HORUS 1995 (str. 69-111).
17 Viz např. Eliade: „Dějiny…“, sv. III, str. 263
18 Cit. M.M.M.: „Stručný nástin…“, in:HORUS 1995, str. 75
19 Cit. podle: M.M.M.: „Stručný nástin…“, in:HORUS 1995, str. 77
20 Cit. Cavendish, str. 174. Záměrně většinou vynechávám zajímavé, ale pro účely této práce zbytečné popisy intrik, které v řádu probíhaly. Ze stejného důvodu vypouštím problematiku magických jmen a přezdívek, pokud se přímo nevztahují k tématu. Zájemce odkazuji na výše zmíněný článek M.M.M.: „Stručný nástin…“
21 Životopis A. Crowleyho čerpám jednak z výše zmíněného článku v Revui HORUS 95 a dále z článku T.O.H. – „Pionýr Nové doby“ v revui EQUINOX No. I (1997).
22 V řádu Zlatý úsvit mají iniciační stupně následující názvy: Probationer, Neofyt, Zelator, Practicus, Philosophus; vyšší stupně jsou: Adeptus Minor, Adeptus Major, Adeptus Exemptus. Poslední tři stupně jsou: Magister Templi, Magus, Ipsissimus. Řád se skládá z 11 stupňů a 3 skupin.

 

DĚLEJ, CO TY CHCEŠ….
Rovnodennost bohů
V Káhiře chtěl Crowley své manželce ukázat sylfy. Rosa sice žádné sylfy neviděla, ale upadla do transu, v němž se jí zjevil bůh Horus, a Rosa trvala na tom, že jej Crowley musí invokovat. Ten byl zpočátku velice nedůvěřivý a vyzval Rosu, aby Hóra popsala; Rosa tak učinila a sdělila mu i postup, jak má Hóra volat. Při jedné návštěvě muzea objevili stélu s méně obvyklým vyobrazením Hóra, které však přesně odpovídalo popisu. Vystavený exponát nesl číslo 666.
Crowley invokaci provedl a bylo mu sděleno, že nadchází Rovnodennost bohů. Prostřednictvím Rosy dostal pokyn, aby byl od 8. do 10. dubna 1904 přesně v poledne připraven s perem v ruce.
Během těchto tří dnů mu entita jménem Aiwass diktovala poselství Tajných vůdců, uveřejněné jako Liber AL vel Legis.
Crowleyho Aiwassovo volání a zjev velice zasáhly a vylíčil je takto:
„Aiwassův hlas přicházel zcela zřetelně z nejvzdálenějšího koutu místnosti. (…) Hlas se linul velice zaníceně, jako kdyby si Aiwass dával bedlivý pozor na časovou hranici. (…) Měl jsem silný pocit, že se Mluvčí skutečně nacházel v tom rohu, kam jsem ho podle jeho hlasu umisťoval; v těle z „jemné matérie,“ průsvitný jak závoj mlhy či oblak kadidelního dýmu. Zdál se být vysoký, černý muž ve svých třiceti, dobře stavěný, aktivní a silný, s tváří divošského krále, oči zahalené, jakoby mohl zničit cokoli na co jeho oči patří. Oblečením nebyl Arab; spíš připomínal Asyřana či Peršana, ale to je velmi nepřesné…“23
Mystický motiv objevení se „svaté knihy“ (v níž se skrývá tajné učení) prostřednictvím nadpřirozené bytosti je doložen z období Egypta, Mezopotámie, Etrusků až po středověkou Indii a Tibet.24
Nezanedbatelnou podobností je i zjevení, kterého se dostalo Muhammadovi a zážitky s tím spojené: vidění doprovázené sluchovými zjeveními.25
Psychiatr by tento jev popsal svými termíny. Kniha Fantastické a magické z hlediska psychiatrie řadí takové zážitky do oblasti takzvaných psychických halucinací. „Tyto halucinace jsou typické, nejtypičtější pro vysvětlení víry v působení nadpřirozených vlivů, vnuknutí, zvláštní milosti, posedlosti, vedení a ochraňování vyšší bytostí.“ Kniha uvádí příklad schizofrenika, jemuž byl takto nadiktován šestnáctisvazkový spis o dvaceti tisíci stranách. „Při bohoslužbách v Husově sboru uslyšel v sobě šeptat hlas, který mu rozkázal: „Napíšeš knihu pro lidské děti.“ Za několik dnů ho probudil ze spánku hlas: „Vstaň, učedníku, vezmi rychle pero, inkoust a papír a piš, co ti budeme diktovat.“ Byl vystrašen, ale uposlechl, co mu velitelský hlas diktoval. Od té doby se budil každý den ve 3 hodiny ráno a nemocný psal, než odešel do práce.“26
I když přijmeme toto vysvětlení fenoménu nadiktování posvátné knihy, nemá to podle mého názoru žádnou souvislost s její kvalitou a hodnotou. „Blázni“ bývali posvátní, „vyšinutí“ (z našeho pohledu) jsou mnozí šamani. Jen naše civilizace, jak píše Foucault, provedla radikální řez mezi rozumem a ne-rozumem a zřejmě se o leccos ochudila.27
A pak, jak píše Dostojevský v Deníku spisovatele: „Tím, že druhého strčíš do blázince, svůj rozum nedokážeš.“28
Jádrem Liber AL vel Legis bylo sdělení, že nastává nová duchovní epocha ve vývoji lidstva, Nový Aeon, jehož heslem jsou slova:
Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.
Láska je zákon, láska pod vůlí.
Crowley nejprve nevěděl, co si má s textem počít a dokonce jej někam založil. Tato kniha však měla v jeho dalším životě sehrát klíčovou roli. Crowleyho novoaeónskou filosofii budeme podrobněji probírat níže.
23 orig. Aleister Crowley: „The Equinox of the Gods“, London O.T.O. 1936, str. 117-118. Cit. z Revue Equinox, str. civ; O tom, že nadpřirozené autorství této knihy berou Crowleyho následovníci vskutku vážně, svědčí mimo jiné i fakt, že je to jediná autorskými právy nechráněná Crowleyho kniha.

24 Srv. Eliade: „Dějiny….“, sv. II, str. 120
25 Srv. Eliade: „Dějiny…“, sv. III, str. 72. Srovnej také starozákonní proroky a pod.
26 Cit. „Fantastické…“, str. 46-47
27 M. Foucault: „Dějiny šílenství“, str. 5
28 Cit. podle Foucaulta, str. 5

 

Outer Head of the Order ?
Mezi oběma tvrdohlavými osobnostmi, jakými Crowley a Mathers byli, nakonec došlo zcela pochopitelně ke sporu. Crowley prohlásil o Mathersovi, že je posednut démony abramelinské magie nebo zlými osobnostmi, a že ho (Crowleyho) Tajní vůdci (Superiores Incogniti) neviditelného řádu jmenovali na post hlavy vnější viditelné organizace. Následovala magická bitva s Mathersem, kterou oba přežili.
Crowley založil řád A?A?, což znamená Argenteum Astrum – Stříbrná hvězda, čímž významově prohloubil řádovou práci i obřadní rituály.
V roce 1906 putoval se svojí ženou a malou dcerkou pouštními oblastmi jižní Číny. Během cesty dokončil Abramelinovu operaci a dosáhl stavu samádhi. V té době psal své encyklopedické kabbalistické dílo Liber 777, započaté Allanem Bennettem, a George C. Jones, který v té době byl právě velmistrem větve Zlatého úsvitu nezávislé na Mathersovi, mu udělil titul Mistr.
Vydal knihu Konx Om Pax a začal sepisovat inspirované Holy Books of Thelema, kterých napsal celkem čtrnáct a postupně je zveřejnil v časopise Equinox, který od roku 1909 do roku 1913 vycházel půlročně (v březnu a v září) jako oficiální periodikum řádu A?A?29
Roku 1909 se rozvedl s Rosou Kellyovou. Vydává tiskem Liber 777. Cestuje severní Afrikou. Zabýval se také enochiánskou magií, což je velice komplikovaný a nákladný magický systém, který v letech 1581 až 1607 vypracoval anglický okultista John Dee. Svoje zkušenosti s touto magií zaznamenal Crowley ve své studii Liber 418: The Vision and the Voice (Vize a hlas). V prosinci 1909 dosáhl Crowley hodnosti Magister Templi za pomoci evokace démona Chronozona, kterou provedl spolu s Neuburgem v saharské poušti. Dee o Chronozonovi píše jako o „mocném ďáblovi“.
Rok 1910 byl poznamenán profanací Zlatého úsvitu a jeho nežádoucí publicitou. Crowley chystal k vydání třetí sborník Equinoxu, sestavený tak, že obsahoval obřad stupně Adeptus Minor, nejdůležitější jako i nejkrásnější z řádových rituálů. Mathers se o tom doslechl. Kdyby Mathers celou záležitost ignoroval, jen málo lidí by se dozvědělo o hermetickém řádu Zlatý úsvit. Namísto toho se s Crowleym začal ohledně šíření rituálů, které napsal, soudit, což vyvolalo vlnu „senzačních článků“ ve většině deníků.
V roce 1911 se Crowley seznámil s Mary d’Este Sturges, kterou, stejně jako před tím Rosu, začal používat jako médium. 21. listopadu se jí zjevila entita jménem Abduliz a Crowley od ní dostal pokyn, aby odjel do Neapole a sepsal knihu o magii Book 4.
V roce 1912 vyšly první dva díly Knihy 4. V téže době vyhledal Crowleyho Theodor Reuss, velmistr německé okultní společnosti O.T.O. Důvodem bylo, že Crowley ve svém časopise Equinox zveřejnil některá řádová tajemství O.T.O. týkající se sexuální magie a Reuss se chtěl dozvědět, kdo je vyzradil. S překvapením však zjistil, že Crowley tato tajemství objevil vlastním studiem, a jmenoval jej šéfem anglické pobočky O.T.O. nesoucí název Mysteria Mystica Maxima. Kontroverzní úloha Aleistera Crowleyho v O.T.O. jevila přinejmenším jeden významný rys, podle něhož lze různé skupiny O.T.O. klasifikovat.: zakomponováním „Zákona Thelema“ do rituálů. Jednou z hlavních nezodpovězených otázek fenoménu O.T.O. zůstává to, které z mnohých tehdejších skupin O.T.O. lze považovat za pravé. Iniciační rituály O.T.O., které Crowley v letech 1917 a 1919 přepsal, Theodor Reuss nikdy nepoužil. Všechny ostatní lóže si v té době vypracovávaly své vlastní rituály.

Existuje důvod věřit, že dokonce ani Reuss nepovažoval svůj O.T.O. za nástroj pro Thelema. Bez ohledu na to si 27. listopadu 1921 Crowley do svého diáře poznamenal: „Prohlásil jsem se O.H.O.“ (Outer Head of the Order – Zevní vůdce řádu)30 .
Je sporné, koho vlastně, jak ve Zlatém úsvitu, tak i v O.T.O. Crowley vedl. O jakékoli jednotě nemůže být ani řeči.
Roku 1913 navštívil Crowley Moskvu a napsal svoji slavnou báseň Hymn to Pan. V témže roce vyšlo první nekomentované vydání Knihy Lží.
Od ledna do února 1914 provedl Crowley s Neuburgem v Paříži rozsáhlou sexuálně magickou operaci, na podzim začal psát svůj magický deník, 24. října odcestoval do Ameriky. Tam se roku 1915 seznámil s Jeanne Fosterovou. Byla to láska na první pohled. Sepsal také knihu o astrologii. Živil se psaním proněmecké propagandy, která měla zabránit vstupu USA do války (To jistě nebylo příliš vlastenecké. A zřejmě to zavdalo to příčinu k pomluvě, že Crowley spolupracoval s nacisty, což je prokazatelný nesmysl). 12. října dosáhl hodnosti Magus a přijal titul To Mega Therion (Velké Zvíře). Definitivně přijal úlohu proroka Nového Aeonu.
V roce 1918 dokončil knihu Liber Alef – The Book of Wisdom or Folly31 , která byla vydána tiskem až roku 1961. Prostřednictvím další své milenky Roddie Minorové navázal kontakt s „neinkarnovanou bytostí“ Amalantrah. Získal magický zrak, který mu umožnil spatřit své dřívější inkarnace (mj. Lao-c‘, Cagliostro a Eliphas Lévi). Přeložil Tao-te-ťing (po magické „konzultaci“ s výše zmíněnou bytostí Amalantrah a s využitím poznatků získaných v Číně32 ) a seznámil se s Leah Hirsigovou. V témže roce zemřel Samuel Liddell Mathers.
Roku 1919 se vrátil spolu s Leah do Anglie, aby převzal dědictví po matce. V té době začal užívat heroin (kvůli astmatu).
2. dubna 1920 přesídlil do Cefalu na Sicílii, kde založil Thelémské opatství, společnost, pracující v intencích Nového Aeonu. Přijal titul Bestie 666. Intenzívně se zabýval sexuální magií.
V roce 1921 dosáhl hodnosti Ipsissimus.
Roku 1922 proti němu začala v Anglii štvavá kampaň, která nabyla mezinárodního charakteru, když 16. února 1923 zemřel v Cefalu jeden z Crowleyho žáků na blíže neurčenou břišní chorobu. Svým dílem přispěli i pověrčiví sicilští venkované, kteří Crowleyho pokládali za černého mága zatímco Mussolini v něm viděl svobodného zednáře…
1. května 1923 byl Crowley vyhoštěn z Itálie a odjel do Tunisu. Při tomto spěšném odjezdu se ztratily některé Crowleyho osobní spisy.
Zatímco Crowleyho thelémské společenství se rozpadalo a zůstalo jen několik věrných, založil v roce 1928 německý okultista Gregor A. Gregorius (Eugen Grosche) okultní společnost Fraternitas Saturni, hlásící se ke Crowleyho učení. Tato společnost má rovněž zajímavou a spletitou historii, nemáme však dost prostoru k jejímu přiblížení.
V květnu 1928 byl Crowley i se svou milenkou Marií Theresou de Miramar vypovězen z Francie a vrátil se do Anglie. S Marií se později oženil.
V roce 1930 vyšlo v Paříži a v Londýně Crowleyho mistrovské dílo Magick33 in Theory and Practise a první dva díly jeho „autohagiografie“ The Confessions.
V tomto roce také odjel i s manželkou do Německa, kde se seznámil s Hanni Jaegerovou, s níž odcestoval do Portugalska a inscenoval tak mystifikaci svého „zmizení“. Když se zase objevil, věnoval se hlavně malířství. Poté, co jeho manželka skončila na nervové klinice, se roku 1931 vrátil zpět do Anglie.
V letech 1936-38 se pohyboval po Německu. Roku 1937 zakázal Himmler všechny okultní organizace34 . Po vypuknutí války se vrátil do Anglie, kde navrhl ministru zahraničních věcí (W. Churchill) symbolické znamení „V“ pro pozdvižení morálky vojska. V roce zveřejnil patriotickou báseň Thumbs Up! a znovu začal užívat proti svým astmatickým záchvatům heroin, který nebral od roku 1925.
Obyvatelé Londýna potkávali na ulicích důstojného starce, který při spatření líbajících se milenců smekal cylindr a když uviděl duchovního, žehnal se řeckou formulí Apó pantós kakodaimónos (Ochraňuj nás před zlými duchy).
Roku 1944 vydal další ze svých mistrovských prací vztahujících se k tarotu – Knihu Thothovu. Podle jeho návrhů namalovala lady Frieda Harrisová karty proslulého Thothova tarotu.
V roce 1945 napsal poslední ze svých vynikajících děl, knihu Magick Without Tears, což je rozsáhlá série iniciačních dopisů.
Crowley zemřel 1. prosince 1947 na selhání srdeční činnosti a chronické astma. Jeho pohřeb se konal 5. prosince v krematoriu v Brightonu a při obřadu byly předčítány výňatky z Knihy Zákona a Hymnu Panovi, což vyvolalo velké pobouření místních úřadů (schopnost pobuřovat tedy Crowleyho přežila a žije dodnes). Popel byl převezen do Spojených států. Zlatý úsvit žádného významnějšího nástupce po Crowleym už neměl, a tak s velkým mágem fakticky zanikl.
29 Mezi těmito řády existovala tak těsná souvislost, že historii obou řádů vlastně nelze rozdělit. G?D? (Řád Zlatého úsvitu) je názvem Vnějšího řádu (The Outer Order). O.T.O. znamená Ordo Templi Orientis – Řád východního chrámu nebo Řád východních templářů, a je Druhým řádem. Na stejné úrovni je Předběžný řád R.R. et A.C. – Rubínové Růže & Zlatého Kříže, který je svým založením vnější manifestací Třetího řádu A?A???pravým řádem Mistrů a vlastně vyšším, výběrovým stupněm O.T.O. Všechny patří do struktury a systému Velikého Bílého Bratrstva.

30 Informace o O.T.O. ze článku Petera-Roberta Königa: „Fenomén O.T.O.“, Revue HORUS 1994, s.h., str. 47-60
31 Liber Alef – Kniha moudrosti aneb bláznovství
32 Viz „The Tao Teh King“ (předmluva), str. 2-6
33 Crowley užíval staroanglického slova „Magick“, aby odlišil vědu Nového Aeonu a její důstojné předchůdce od „pokleslých“ napodobenin. Dobavené „k“ navíc zastupuje řecké slovo kteis, značící ženské přirození. Poprvé tohoto způsobu psaní užil při práci na „Book 4“ roku 1911.
Podle „Liber Agape“ str. 206
34 Dle lidí uvažujících v intencích Bergierovského fantastického realismu tak nacisté učinili (a to i v případě okultních skupin s jejich ideologií sympatizujících) proto, aby mágům, astrologům a věštcům v nacistických službách nikdo nepovolaný „neviděl do karet“. Za úvahu, resp. seriózní prozkoumání tato myšlenka nepochybně stojí.

 

….AŤ JE CELE ZÁKON.
Kniha Zákona
Okolnosti vzniku Liber Legis jsme popsali výše, nyní se budeme blíže zabývat jejím obsahem, či, chcete-li, poselstvím.
Aiwass prohlásil, že je poslem sil, které v současné době vládnou světu. „Mohl by nějak dokázat, že je vskutku bytostí druhu, jenž je lidské rase nadřazen, a proto má právo mluvit s takovou autoritou?“ píše se v předmluvě knihy, „Zřejmě musel předat poznání a moc takové úrovně, že není známo, že by se jí kdy nějaký člověk vůbec přiblížil. (…) Dokazoval toto poznání hlavně tím, že v určitých oddílech užíval šifer nebo kryptogramů, aby rozvedl skutečnosti týkající se vzdálené budoucnosti (…); proto se důkaz pravosti toho, co hlásá, nachází v samotném rukopisu. A ten není závislý na svědectví ze světa lidí.
Studium těchto částí, má-li dojít k jejich výkladu, vyžaduje nepochybně vrcholné lidské vědění – a mnoho let soustředěné pozornosti.“35
Tato kniha vysvětluje universum. Jeho elementy jsou Nuit – prostor – což jest souhrn možností všeho druhu – a Hadit, kterýkoliv bod, jenž tyto zkušenosti zakouší. (Tato idea je symbolizována egyptskou bohyní Nuit (Nút), zaklánějící se ženou, představující klenbu noční oblohy. Hadit má za symbol okřídlený glóbus v srdci Nuit.)
Každá událost je sjednocením nějaké určité monády s jednou ze zkušeností, která jí odpovídá. „Každý muž a každá žena je hvězda“ (AL, I:3), tedy agregátem takových zkušeností, které se s každou novou událostí neustále mění a které muže či ženu, ať už vědomě či nevědomě, ovlivňují.
Každý z nás má tedy své vlastní universum, ovšem jakmile obsáhne všechny možné zkušenosti, stane se pro všechny jediným universem. To vyžaduje rozšíření vědomí v takové míře, že pojme všechna ostatní vědomí.
Objekt, který vidíte v tuto chvíli, není nikdy jeden a týž, který vidím já; docházíme k závěru, že jde o ten samý proto, že se tyto dvě zkušenosti shodují v tolika bodech, že momentální rozdíly jsou zanedbatelné. Každý člověk je seskupením takových spojení a zkušeností, které se neustále proměňuje s každou novou událostí, jež se jej nebo jí, vědomě či nevědomě dotkne.
Hadit představuje vědomí, které může možné jevy zakoušet aby je pozvedával z možného k právě živému. Ra-Hoor-Khuit, který „zaujal své místo na východě za Rovnodennosti bohů“ (AL, I:49), symbolizuje vnější objektivní universum.
„Nuit je kruh, Hadit bod, Ra-Hoor-Khuit spojení obou. (Šiva (Hadit) a Šakti (Nuit) ustavičnou kopulací stvořují Universum (Ra-Hoor-Khuit))“36
Ve spise „O přirozenosti bohů“, obsaženém v knize „Liber Agape“ Crowley píše, že v makrokosmu je jen jediný Bůh – Slunce, a o kousek dál pak doslova že: „Hvězdy jsou myriádami bratří Slunce, moudrému stejně úctyhodné jako ono samo.“37
Každý člověk je tedy (potenciálně) Bohem.38
„Stav mnohosti ať je spoután a mějte jej v ohavnosti. A tak se vším, co se tě týká; ty nemáš jiného práva, než konat svoji vůli.
To dělej a žádný na to neřekne ne.
Neboť ryzí vůle, nezkalená úmyslem, osvobozená od chtivosti výsledku, je každým způsobem dokonalá39 .
Dokonalost a dokonalost je jediná dokonalost a nikoli dvě; ne, není žádné!
Nic je tajným klíčem tohoto zákona.“ (AL, I: 42-46)
Za mnohdy těžko srozumitelnými výroky se skrývá názor, že universum se skládá z protikladů, které se mohou vzájemně vynulovat. A tak i člověk, jako mikrokosmos. „Láska pod vůlí“ protiklady spojuje do původní nicoty. Podobný názor zastával i Ladislav Klíma40 . Praktickým odrazem těchto myšlenek je pak Zákon Thelema.

35 „Liber Legis“ – „Úvod“, str. 9-10. Tuto knihu budu (kromě „Úvodu“) citovat podle zavedené zvyklosti, tedy jako AL, oddíl (I-III):verš. (např. AL, I:40 a pod.) a to přímo v textu.
36 Cit. z článku H. R. Z. :“Úvod k Zákonu Nového Aeonu“, HORUS – říjen 1990
37 Cit.: Liber Agape, str. 13
38 Volná kompilace podle Úvodu k Liber Legis a podle Liber Agape – str. 11-14 a str. 203-204
39 Viz srovnání s myšlením Bhagavadgíty na str. 38 této práce.
40 „Z correlace příjemnosti a nepříjemnosti následuje, že SUMMA OBÉHO JE STEJNA, – že aktiva a passiva světa se ruší, že SVĚT JE BEZ HODNOTY. „
(cit.: Klíma: „Svět jako vědomí a nic“, str. 35)

 

Zákon Thelema
Liber Legis formuluje jednoduchý morální kodex:
„Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.“41 (AL, I:40)
„Láska je Zákon, láska pod vůlí.“ (AL, I:57)
To znamená, že každý z lidí, hvězd, se má pohybovat po svém správném orbitu, jak to naznačuje povaha lidského postavení, zákon růstu, impuls vycházející z předešlých zkušeností. Všechny události teoreticky mají pro každého stejnou právoplatnost – a každá je z dlouhodobého hlediska stejně důležitá; ale v praxi je v nějakou danou chvíli pro individuum právoplatný pouze jeden jediný čin. Každý čin nebo pohyb je aktem lásky, sjednocením s jednou nebo druhou částí „Nuit“; každý takový akt musí být „pod vůlí“ a musí být zvolen tak, aby naplnil a nikoli zmařil pravou podstatu bytosti, jíž se týká. 42
„Dělej, co ty chceš“ neznamená „jednej, jak se ti zrovna zlíbí“, je to příkaz ke hledání pravé vůle člověka, božského vědomí. Pravá vůle vyznačuje vědomím daný cíl, smysl individuálního života. Cíl, který je třeba hledat. Jakmile člověk dosáhne této své pravé vůle (tedy – pozná ji), božského vědomí, neřadí svá jednání za sebou jak právě přicházejí, libovolně a bez reflexí, neklátí se jako třtina ve větru událostí, nýbrž jedná vědomě jako celistvý člověk. Vše je v neustálé proměně. A vše, co se pokouší tomuto zákonu uniknout, co setrvává díky své síle a tuhosti, se rozlomí. Vše, co chce způsobit stagnaci, je smeteno nezadržitelnou vůlí času. Neexistuje tedy „trvalá“ Věčná pravda. Proto „Dělej, co ty chceš“ znamená dynamickou formuli symbolizující nekonečný pohyb vědomí. Vůle je naplněna teprve, až prodělala všechny zkušenosti.
Druhou částí magické formule Nového Aeonu a jeho Zákona, jejíž prvou částí je Vůle, je princip lásky. Láska pod kontrolou Vůle je sjednocením, Spojením, Syntézou. Formule „láska pod vůlí“ vyžaduje spojení dualit – protikladů. Na jedné straně odstranění rozporu těla a ducha, na druhé straně odstranění rozporu muž-žena. Ta formule vyžaduje, aby jednání bylo uvedeno do souladu s formulí Vesmíru – uvést vlastní vědomí pod primát vědomí božského.
Tato forma probuzení, zasvěcení, znovuzrození uvolňuje v člověku sílu, které nemůže nic vzdorovat. Aby však tato síla nepůsobila destruktivně a sebedestruktivně (což je v novoaeonních intencích totéž) musí být uvedena pod primát Pravé Vůle.
Člověk, který toto aktualizuje, je odhaleným Bohem. Překonal stav oddělenosti od světa (výlučnost, individuaci, já/ne-já), stav bezsmyslnosti a tím rozervanosti v sobě samém. Vše je jeho částí a on je částí všeho. Proto se mu nic nemůže protivit.
Cesta, kterou Liber Legis učí, odmítá všechny tradované zákony a mravní představy. Není však nemorální, nýbrž amorální, mimo morálku, neboť odmítá dualitu. Každá dualita je klam a každý zákon či morální představa spočívá na dualitách. Fikce individuálního já spočívá na odloučení individua od světa. Překoná-li člověk tuto fikci a vzdá-li se své ješitnosti, nalezne svůj střed – své božské vědomí.
Nacvičené individuální Já se skládá z naučených předpisů chování a morálky. Tyto musí být zničeny, aby dualistické já bylo překonáno a mohlo být provedeno ztotožnění Já s vlastním božským vědomím.
Rituál Nového Aeonu postrádá možnost přenesení zodpovědnosti. Každý člověk zodpovídá sám za sebe. Není zpovědi, odpouštějícího „Otce“ a Boha. Není viny ani milosti. Není v každém jedinci jiný Hadit, ale týž, jenže v každém individuální. Jeho znát znamená postřehování identity se vším.43
Jak vidno, „thelémská cesta“ je více mystickým náboženstvím než magií v klasickém, tj. zprofanovaném smyslu toho slova. Magie je užívána jako prostředek k sebezdokonalení, jakékoli odbočky vedoucí ke „světskému prospěchu“ jsou tu více, tu méně odmítány. Morálka, kterou Kniha Zákona hlásá, je božská morálka, stojící mimo lidské kategorie dobra a zla. Není v tomto pojetí nijak radikálně nová. V Mahábháratě se dočteme: „Ctnost i hřích existují, ó Králi, pouze mezi lidmi“44 .
V důrazu na nezadatelnou a nezbavitelnou odpovědnost člověka lze nalézt buddhistickou inspiraci. „Místo horlení nad nemorálností lidskou a místo hlásání zákazů a přikázání, Buddha pouze odhaluje – a to velice detailně – zákonitost přirozeného zřetězení příčiny a následku. (…) Ve skutečnosti teprve na této úrovni, kdy žádné jednání není apriori zakazováno nebo přikazováno, vytváří se prostor pro opravdovou etiku. Člověk je volán k svému rozumu a není mu vtloukána nějaká ‚cirkusová drezúra'“45
V (alespoň původním) buddhismu není místo pro „spásu“ shůry. Crowley ale na rozdíl od Buddhy odmítá jakákoli omezení a zákon příčiny a následku nechápe v rovině etické, nýbrž pouze jako následek odporování vlastní „Pravé Vůli“. Tím je narozdíl od buddhismu jeho systém spíše protispolečenský a elitářský – ne nepodobný například gnostickým skupinám. S tím koresponduje i Crowleyho pojetí karmy. Ze zákona skutkové odplaty zcela vyjímá jakýkoli etický podklad. Odplata je pro něj trestem za chybné (nikoli za nemorální) činy; t.j. za činy, které jsou v rozporu s &Pravou Vůlí.
„Stejně jako ršijové, sannjásinové a jogíni se gnostik cítí být osvobozen od zákonů, které vládnou společnosti. Sebe klade mimo dobro a zlo. (…) Sexuálním technikám a orgiastickým obřadům tantrických škol „levé ruky“ odpovídají orgie nevázaných gnostických sekt.“46
Neopomenutelné paralely nacházíme také v tibetském buddhismu (ovlivněném Nágárdžunovou myšlenkou prázdnoty a dvou druhů pravdy – konvenční a absolutní). „Někteří mniši dosud sdílí hledisko konvenční pravdy. Jiní, kteří si zvolili rychlou metodu osvícení, se snaží dosáhnout ztotožnění relativního a absolutního, samsáry a nirvány, experimentálně se dobrat poslední skutečnosti, prázdnoty. A ještě jiní svým výstředním, ba zvráceným chováním naznačují, že překonali klamnou „dualitu“ konvenční pravdy.“47
Egon Bondy takový myšlenkový vývoj ostatně pokládá za logický důsledek přeexponování mystického učení: „Zmystizování (a zmagizování) celého učení vede k tomu, že za své béře ve většině případů etika (alespoň pro zasvěcence – neboť je to úraz vší přeexponované mystiky: že vše je jedno, není dobro a zlo atd.) a rozbujuje se náboženský (a magický) kult. Filosoficky vládne úplný iluzionismus. V ničem z toho nevykazuje vadžrajána nic nového. V magii pronikají silně démonické prvky.“48 Stejná slova by Bondy patrně užil i o učení thelémském. Crowley byl ostatně ovlivněn i vadžrajánou a tantrismem, který je na užívání technik, jejichž cílem je nastolit coincidentia oppositorum, přímo založen.
Ve vadžrajánovém buddhismu (který se rozšířil zejména v Tibetu) mystické poznání „přesahuje všechny limitující dichotomické kategorie. Všechny jevy jsou ve skutečnosti odrazem mysli a nemají hmotnou (ani žádnou jinou – vsuvka autora) podstatu.“49
„Pro vadžrajánové buddhisty je vadžra symbolem zrušení jakékoli dvojnosti.“50 Typická je „neoddělenost cyklické existence (samsáry) a nirvány.“51 Překonání dichotomie mezi samsárou a nirvánou, jež je podkladem (nejen) vadžrajánového buddhismu formuloval už kolem r. 200 n.l. indický filosof Nágardžuna52 .
Pro většinu předchozích mystických proudů byl však amoralismus spíše důsledkem „vyššího poznání“, než metodou k jeho dosažení (zřejmě ale s výjimkou některých tantrických škol). Zdá se tedy, že Nový Aeon má velmi staré myšlenkové předchůdce. V odstranění duality je ale Crowley důslednější, než všichni jeho evropští předchůdci. Crowleyho synkretické náboženství spojuje v pozoruhodně konzistentní celek mnoho zdánlivě neslučitelných náboženských a mystických zdrojů (egyptskou mytologii, gnosi, kabalu, tantrismus a pod.).
Není ostatně žádným tajemstvím, že toto vše Crowley důkladně studoval (jak sám ochotně připouští např. v úvodu ke svému překladu Tao te ťing53 ).
Dalším neopominutelným zdrojem Crowleyho myšlení byla relativizace morálky, o což se v 19. století zasloužil zejména Nietzche (k němuž se Crowley ostatně hlásí: „Nietzche může být považován za jednoho z našich proroků“54 ). Na Crowleyho zapůsobil zřejmě nejen svou radikální protikřesťanskostí, ale i vyhlášením smrti boha, která mohla Crowleyho přivést k myšlence výměny bohů na počátku Nového Aeonu (viz níže) a k rozvinutí myšlenky egodeismu na základě Nietzcheova nadčlověka.
„Jsou mrtvi všichni bozi: teď chceme, aby živ byl nadčlověk – to bude jednou o velikém poledni naše poslední vůle -„55
Na Nietzcheho bychom mohli právem pohlížet „jako na připravovatele a hlasatele konce novověku, totiž zániku ‚moderních ideálů‘ (…) Právě jeho úvahy ‚Mimo dobro a zlo‘ činí z Nietzcheho předchůdce myšlenkových a duchovních proudů naší současnosti.“56
Přirovnáme-li náboženství (spolu s Waardenburgem) k „jedinečnému druhu znakové řeči“ či k jazykům, „které je potřeba se naučit“57 , pak je thelémské náboženství, podobně jako většina okultních systémů, jakýmsi náboženským „esperantem“, což mu přirozeně nikterak neubírá na hodnotě (stejně jako helénistickým synkretickým systémům), zvláště pro nepopiratelný osobní vklad samotného Crowleyho, bezesporu založený na hlubokých prožitcích.

41 orig. „Do what thou wilt shall be the whole of the Law.“
42 „Liber Legis“ – „Úvod“, str. 13
43 Podle článku H. R. Z. :“Úvod k Zákonu Nového Aeonu“, HORUS – říjen 1990
44 XII, 238, 28, cit. podle: Eliade :“Dějiny… „II, str.213
45 Cit. Fišer: „Buddha“, str. 108
46 Cit. Eliade: „Dějiny…“, II. , str. 330-331
47 Cit. Eliade: „Dějiny…“, III., str. 265.
48 Cit. Bondy: „Indická filosofie“, str. 189
49 Cit. M. Slobodník: „Tibet…“, str.:33
50 Cit. „Lexikon východní moudrosti“, str. 500
51 Cit. M. Slobodník: „Tibet…“, str.:33
52 Podle Bondy: „Indická filosofie“, str. 131; srv. též např. „Lexikon…“, str. 299-300
53 „The Tao…“ (předmluva), str. 2-14
54 Cit. „MORÁLKA LIBER AL“, in: HORUS s.h. 1993, str. 20
55 Cit. Nietzche: „Tak pravil Zarathustra“, str. 64
56 Cit. Zd. Neubauer: „Nietzchova ontologická biologie“ in: F. Nietzche: „Mimo dobro a zlo“, str. 209
57 Cit. Waardenburg, str. 21

 

Nový Aeon
Třetí kapitola Knihy Zákona líčí charakteristické vlastnosti údobí, do něhož lidstvo vstupuje. „Vysvětluje, že jisté obrovské „hvězdy“ (neboli agregáty zkušeností) lze chápat jakožto Bohy.“58 Jeden z nich je odpovědný za osudy této planety v období příštích dvou tisíc let. (Chvíle přechodu z jednoho období do druhého se nazývá Rovnodennost bohů.) Historie tohoto světa zná podle Crowleyho tři takové bohy: Isis, matku, dobu, kdy bylo universum chápáno jako prostý pokrm, který přichází přímo od ní; toto období se vymezuje matriarchátem. Dalším byl Osiris, a to pro období, které se datuje od 500 let př. n. l., odpovídající patriarchátu, vedoucí ke zkvalitnění zkušenosti, ale i vzdálení se světu. Nyní přichází Horus, dítě, jehož prostřednictvím docházíme k pochopení událostí, abychom nebyli přemoženi okolnostmi. Isidinu Aeonu odpovídal též vztah Boha a Člověka jako pastýře a stáda, Osiridovu pak otce a syna. Nový Aeon překonává tento vztah a zvěstuje identitu Boha a člověka. S příchodem Nového Aeonu však přichází nejprve dlouhé přechodné období, v němž nakonec zvítězí nový, „thelémský“ Zákon.59
Pojetí příchodu nového věku v Liber Legis je spjato s nestabilitou, válkami a utrpením, které však nejsou předzvěstmi této dějinné změny, ale její nutnou součástí, jakýmisi „porodními bolestmi“. Obdobu můžeme nalézt v pojetí příchodu „zlatého věku“ u Vergilia, který (v souvislosti s příchodem Augustovy vlády a nastolením pax aeterna) považoval vleklé a zkázonosné občanské války za vlastní známku přechodu od železného věku ke zlatému. Jsou zde i další paralely s Vergiliovým pojetím: Zrod nového cyklu začíná pro Vergilia stoletím Apollóna, hovoří o zlatém pokolení, jehož je Apollón pánem, a dokonce spojuje známky, příznačné pro příchod zlatého věku s narozením dítěte, které ovšem chápe zřejmě méně mysticky.
Nutno také připomenout, že Vergiliovy myšlenky se zrodily v době optimismu a nových nadějí, což u Liber Legis sice není zdaleka tak jednoznačné, ale přesto byl přelom století dobou poměrně velkých očekávání.
Rozdíly jsou ovšem rovněž důležité: Liber Legis naznačuje delší období „zmatků“ a Nový Aeon není návratem nějakého zašlého věku, nýbrž dalším předělem v posloupnosti a Liber Legis příchod chaosu umísťuje do současnosti a blízké budoucnosti, zatímco pro Vergilia byly minulostí.60
Kniha Zákona chápe tok aeonů jako lineární proces. I současný aeon zestárne a „Přijde jiný prorok a z nebes přinese nové zapálení; jiná žena vzbudí chtíč a bude uctívat hada; jiná duše Boží a bestie smísí se v knězi glóbu; jiná oběť náhrobek potřísní; jiný král bude kralovat; a požehnání mystickému pánu s hlavou sokolí již udíleno nebude!“ (AL. III:34)
„Kniha AL vel Legis je iniciační text nového věku, který započal v roce 1904.
Nový AEON není stav, ale proces, v němž se univerzální vědomí dosavadního stupně (křesťanský) rozrušuje, aby se mohl stvořit nový – vyšší. Proti formuli Umírajícího Boha, sebeobětujícího se Ježíše Krista – staví AL vel Legis formuli Skrytého Boha, totiž Člověka.
AL vel Legis učí cestě, jak realizovat tohoto Skrytého Boha v sobě samém, stát se sám Bohem.“61

58 Cit. „Liber Legis“ – „Úvod“, str. 14
59 Podle „Úvodu“ k „Liber Legis“, str. 14 – 15 a podle článku H.R. Z. : „Úvod k Zákonu Nového Aeonu“, HORUS – říjen 1990, str. 24-28
60 Viz. Eliade: „Dějiny…“, II, str. 320-322
61 Cit. z H. R. Z. : „Úvod k Zákonu Nového Aeonu“, HORUS – říjen 1990, str. 27

 

CESTY K BOŽSKÉMU VĚDOMÍ
Thelémská morálka
„Není jiného boha než člověka.

1. Člověk má právo žít podle svého vlastního zákona –
žít takovým způsobem, jaká jest jeho vůle:
pracovat tak, jaká jest jeho vůle:
hrát si tak, jaká jest jeho vůle:
spočinout tak, jaká jest jeho vůle:
zemřít kdy a jak chce.

2. Člověk má právo jíst to, co jest jeho vůle:
pít podle své vůle:
přebývat tam, kde chce:
křížem krážem cestovat, jak chce.

3. Člověk má právo myslet si, co chce:
mluvit to, co jeho vůle jest:
psát to, co jeho vůle jest:
kreslit, malovat, rýt, leptat, modelovat, stavět to, co chce:
oblékat se, jak chce.

4. Člověk má právo milovat to, co chce:
„syťte se dle libosti a vůle láskou tak, jak chcete, kdy, kde a s kým chcete!“ – AL, I:51.

5. Člověk má právo zabít ty, kdož by chtěli těmto právům odporovat.
„otroci budou sloužit“. – AL, II:58
„Láska je zákon, láska pod vůlí“. – AL, I:57″“62

62 Cit.: „LIBER LXXVII“ tak, jak bylo uveřejněno v Revue Horus z r.1995, str. 10-11

Thelémská morálka je založena na výše zmíněných principech Knihy Zákona, jež byly přiblíženy výše. Je vlastně jejich praktickým uplatněním. Bohužel nemám žádné věrohodné informace o životě thelémitů; zprávy o omezování osobní svobody, znásilňování atp. v thelémských řádech, šířené zvláště některými antikultovními televizními „dokumenty“ (jeden z nich byl vysílán na ČT) nelze – vzhledem k jejich propagandistickému ražení – brát příliš vážně. Na druhou stranu je možné, že jsou členové řádu vedeni v rámci „překonávání duality“ k činnostem jim odporným (plyne to z logiky Liber Legis), respektive k naplnění slov z Liber Legis: „Nesvazujte nic! Vy sami nečiňte žádného rozdílu mezi jednou věcí & těmi ostatními; vždyť tudy kráčí bolest.“ (AL, I:22). Nakolik to mohlo/může hraničit s nezákonností – nevím. Jediný věrohodný doklad možného omezování osobní svobody jsem našel ve výše zmíněném článku „Stručný nástin historie Řádu Zlatého úsvitu…“, kde autor, při dotazu na podmínky členství v „Society O.T.O. International“ zjistil, že požadují notářsky ověřené písemné prohlášení, v němž se praví:“ Prohlašuji zde, že ze své vlastní svobodné vůle se podřizuji nebezpečím a nepohodlí ordálií I° O.T.O. a nebudu činit O.T.O. odpovědný za nehody nebo újmy, které z toho mohou vyplynout.“ Neméně zajímavým a pikantním postřehem je skutečnost, že po nových adeptech vyžadují fotografie zepředu a z profilu, nejlépe bez oděvu, přičemž na zadní straně má být otisk palce. Na druhou stranu je výše zmíněná organizace malou odštěpenou částí O.T.O., která m.j. zjevně prohrála spor o autorská práva s oficiální americkou větví O.T.O.63
O tom, co v rámci thelémské morálky vyžadoval sám Crowley mi není nic známo.

63 zdroj (vč. citace) – HORUS 1995, str. 108-110

Magické myšlení
Jak již bylo naznačeno, magie v Crowleyho pojetí (a v pojetí většiny okultních řádů) je tzv. Vysokou magií, tedy mystickým postupem k sebezdokonalení. Je známo, že Crowley odmítal spojitost své osoby se „satanismem“. Přitom v některých zjednodušujících příručkách o „sektách“ bývá řazen mezi zakladatele satanismu, což je výsledek velmi povrchního (a mechanicky přebíraného) pohledu na některé stránky vnějšího zdání. Crowley ne(zne)užíval magii pro uspokojování okamžitých potřeb (nebylo-li to nutné pro další růst).
Velmi srozumitelně shrnul své názory na toto téma v pojednání „Co je Magie“ obsaženém v knize Magick in Theory and Practise, z něhož budu nyní citovat.

„I. DEFINICE
Magie je Věda a Umění způsobit změnu, aby nastala ve shodě s Vůlí.
(Objasnění: Je to moje Vůle formovat svět určitých skutečností za mého vědomí. Beru proto „magické zbraně“ – pero, inkoust a papír; píši „zaklínání“ – to jsou tyto věty – v „magickém jazyce“, to jest to, co pochopí lidé, které si přeji poučit. Evokuji „duchy“ tiskařů, vydavatelů a knihkupců atd., a nutím je, aby sdělili mé poselství lidem. Kompozice a distribuce této knihy je tak aktem – MAGIE – kterou způsobuji změny zaujmutím místa ve shodě s mojí Vůlí.)

II. POSTULÁT
Každá požadovaná změna může být uskutečněna aplikací správného druhu a stupně Síly patřičným způsobem prostřednictvím správného média na vhodný objekt.
(Objasnění: (…) Každá Změna má své vlastní podmínky.
V současném stavu našeho poznání a našich schopností nejsou některé změny v praxi možné; (…) Ale je teoreticky možné způsobit v každém objektu jakoukoliv změnu, kterou je tento objekt nadán od přirozenosti; a podmínky jsou ve výše uvedeném postulátu.)

III. THEORÉMY
1. Každý úmyslný akt je Magický Akt.
2. Každý úspěšný akt se přizpůsobil postulátu.
3. Každé opomenutí se projeví jedním nebo více požadavky postulátu, který nebyl naplněn.
(Objasnění: Opomenutím může být chápán tento případ; jestliže doktor stanoví špatnou diagnosu a jeho zákrok ublíží pacientovi. Může se opomenout použít správný druh síly, jako když se venkovan pokoušel sfouknout elektrické světlo. Může se opomenout použít správný stupeň síly, (…). Může se opomenout použít síly správným způsobem (…) Může se opomenout použít patřičné médium (…). Síla může být aplikována na nevhodný objekt, jako když se někdo pokouší rozbít kámen pěstí mysle, že je to ořech.)
4. Prvním požadavkem pro způsobení nějaké změny je dokonalé kvalitativní a kvantitativní pochopení podmínek.
(Objasnění: Nejobecnějším případem opomenutí v životě je ignorace vlastní Pravé Vůle, nebo prostředků, jimiž se má tato vůle naplnit. Člověk si dovede sám sebe představit jako malíře a promarnit svůj život pokusy stát se jím; nebo skutečně být malířem a přesto ještě mylně chápat a zvážit obtíže, jež jsou vlastní této kariéře.)
5. Druhým požadavkem pro způsobení nějaké změny je praktická schopnost uvést správně do pohybu nezbytné síly. (…)
8. Člověk, jehož vědomá vůle je v rozporu s jeho Pravou Vůlí, mrhá svojí silou. A nemůže doufat v to, že by účinně ovlivnil své prostředí.
(Objasnění: Když v národě zuří občanská válka, není to stav, v němž by bylo možné odrazit invazi z jiných zemí. (…) )
9. Člověk, který koná svoji Pravou Vůli, má setrvačnost Universa ku své pomoci. (…)

14. Člověk je schopný být a používat všechno to, co vnímá; neboť všechno, co vnímá, je v určitém smyslu částí jeho bytí. Může si tedy podrobit celé Universum, jehož si je vědom vzhledem ke své individuální Vůli. (…)
23. Magie je Vědou chápání sebe a svých podmínek. Je to Umění uplatňování tohoto chápání v praxi. (…)
24. Každý člověk má nezadatelné právo být tím, čím je. (…)
28. Každý člověk má právo naplnit svoji Vůli, aniž by se obával, že ji může rušit u ostatních; neboť jestliže je na správném místě, je to chyba těch druhých, pokud mu překážejí.““64

Magie tedy v tomto pojetí rozhodně neschvaluje pokusy „plivat proti větru“. Tím, že zdůrazňuje magičnost jakéhokoli úmyslného (tedy uvědomovaného) aktu se blíží pojetí některých buddhistických proudů (zvláště zenu) a myšlenka konání v intencích „Pravé Vůle“ má svou paralelu v Mahábháratě (a zvláště v Bhagavadgítě). Bhagavadgíta se snaží „spasit“ všechny lidské skutky, „Ospravedlnit“ každou profánní činnost, neboť pokud člověk nepožívá jejich „plodů“, proměňuje automaticky všechny své činy v obětiny. Důležité je, aby člověk porozuměl své roli ve světě. Tak mohou být obhájeny i „nemorální“ činy, je-li nutné je učinit, vzhledem k „roli“ konajícího a pokud se vzdá „plodů svých skutků“65 . Na rozdíl od staré Indie však musí v dnešním světě hledat svou roli člověk sám, není mu předepsána společenským postavením. Proto klade Crowley tak velký důraz na porozumění Pravé Vůli. Magie a thelémská morálka jsou podle Crowleyho účinnou metodou k dosažení božského vědomí.

64 Cit. z úryvku „Magick in Theory and Practise“ A. Crowleyho, uveřejněném v článku: „Co je Magie“, in: HORUS, červen 1990, str. 20-28. Orig.: str. XI
65 Podle Eliade: „Dějiny…“, II., str. 216-217

 

Tarot
Píšeme-li o Crowleym, nelze se alespoň stručně nezmínit o Thothovu tarotu. „TAROT je balíček sedmdesáti osmi karet. Jsou v něm čtyři barvy, tak jako v moderních hrách, které jsou z něj odvozeny. Ale karty s figurou máme čtyři namísto tří. Navíc je tu dvaadvacet karet, jež se nazývají »trumfy«, každý z nich je symbolickým obrazem s příslušným názvem.“66 Není přirozeně možné na tak malé ploše podrobněji popsat, jakým způsobem Crowley začlenil tarot do svého systému. Už Eliphas Lévi, jak bylo řečeno výše, spojil starší myšlenku o egyptském původu tarotu s myšlenkou o kabbalistických souvislostech. Tuto ideu Crowley přebírá a zdokonaluje ve vskutku pozoruhodnou konstrukci, čerpající nejen z egyptské mytologie a kabbaly, ale i z astrologie, učení o živlech a ze symboliky velkého množství náboženství. Jím navržené karty ostatně symboly přímo překypují takovým způsobem, že i člověk, který neví o okultismu téměř nic, dokáže, je-li alespoň trochu vnímavý, pochopit smysl a význam jednotlivých karet.
„Pro náš účel je tradice a autorita bezvýznamná. Einsteinova teorie relativity se nespoléhala na tento fakt; když byla jeho teorie podrobena zkoušce, potvrdila se. Jedinou teorií, vyplývající z důsledného zájmu o tarot, je to, že je podivuhodným symbolickým obrazem universa, který se zakládá na údajích svaté kabbaly.“67 tvrdí Crowley v Knize Thothově, zcela ve shodě s předchozí okultní tradicí. Myšlenku tarotu jako mikrokosmu však dovádí mnohem dále, než kdokoli před ním. Současně také navrhl několik významných změn v celé tradiční struktuře tarotu, které však (pokud vím) kromě thelémitů nikdo další nepřejal.

66 Cit. A. Crowley: „Kniha Thothova“, str. 14
67 Cit. A. Crowley: „Kniha Thothova“, str. 14

 

Rituály
Thelémská morálka je, coby metoda k dosažení božského vědomí, uplatněna v magických rituálech. Přestože Crowley hodně čerpal ze starších zdrojů, vnesl do nich svůj vlastní osobitý přístup. Nejpodstatnějším spisem ke studiu Crowleyho magické praxe je kniha Magick in Theory and Practise. Tu mám k dispozici v originále, nicméně jsem dosud neměl dost času k jejímu důkladnému prostudování (jde o více než 500 stran náročného textu), nechci tedy zatím přicházet s unáhlenými závěry. Zajímavým zdrojem je i publikace „Liber Agape“, jež se zabývá především sexuální magií, ale vyvozovat podobu Crowleyho rituální magie jen z ní by bylo jistě zjednodušením. Publikované rituály jsou velice emotivní, nabité starobylou symbolikou, často sexuální.
Tak, jako v makrokosmu je jediným Bohem Slunce, „v mikrokosmu, jímž je člověk, jest místokrálem Slunce a jediným dárcem života falus.“68
Z pojetí tradiční nauky o makrokosmu a mikrokosmu vytvořil Crowley pozoruhodný sexuálně magický systém, v níž užívá sexuality jako plnohodnotného magického nástroje. Neměli bychom zapomínat, že i askeze a odpírání je svého druhu sexuální magií, ale Crowley dává přednost „orgiím“, ovšem nikoli bezúčelným. Na druhou stranu varuje před zneužitím moci „svatého falu“: „Člověku pozemskému škodí pramálo, utrpí-li poluci nebo otročí-li chtíči. Pro tebe, který jsi adeptem, jest to naprostou ruinou.
Arciže všechna síla uniknuvší tvému dohledu, vyjma byla-li směrována a tvojí vůlí posílena, aby jak oddaný voják věrná zůstávala až k smrti, jest jak vydaná artilerie, nepřítelem vzatá a proti tobě namířená.“69
Značnou roli hraje sugesce, autosugesce, drama a pod. Zajímavý a poutavý je například publikovaný „Rituál sebezasvěcení, založený na formuli Neofyta“, v němž najdeme iniciační sestup do podsvětí, smrt, vzkříšení sebeposvěcení a zbožštění.70
Stručně řečeno mají thelémské obřady za cíl překonání protikladů, zrušení předsudků a osvobození člověka (dosažení božského vědomí).

68 Cit.: „Liber Agape“, str. 14
69 Cit.: „Liber Agape“, str. 48
70 „Liber Agape“, str. 103-118

 

JE VYSOKÁ MAGIE“ NÁBOŽENSTVÍ? (pokus o definici)
„Řekli jsme již, že je zapotřebí dvou věcí, abychom dosáhli magické moci: zbavit vůli veškeré služebnosti a vycvičit ji vládě.“72 tvrdí Lévi ve své knize Dogma a rituál.
„(Kouzelník) nenaléhá prosbami na žádnou vyšší moc; nedožaduje se přízně nějaké nestálé a vrtošivé bytosti. Nepokořuje se před žádným hrozným božstvem. Jeho moc, třebaže je v jeho očích veliká, není libovolná a neomezená. Může jí užívat jen tak dlouho, dokud se řádně podřizuje pravidlům svého umění anebo tomu, co můžeme nazývat přírodními zákony, jak on je chápe. Zanedbat tato pravidla, porušit tyto zákony třeba jen v maličkosti znamená přivolat na svou hlavu neúspěch, a nešikovný praktik dokonce sám sebe vystavuje nejvyššímu nebezpečí. Jestliže si kouzelník dělá nárok na moc nad přírodou, pak je to moc předem konstituovaná, dosahem přísně vymezená a vykonávaná v souladu s přísnými zvyklostmi. Vidíme, že mezi magickou a vědeckou koncepcí světa je těsná analogie.“73 uvádí Frazer ve Zlaté ratolesti.
Na to by patrně Lévi odpověděl: „Avšak na dně magie se skrývá věda, stejně jako na dně křesťanství láska.“74
„Otázka: Činíte zázraky nebo vyučujete prostředkům, jimiž se provádějí?
Odpověď: Rozumíte-li zázraky díla protipřirozená nebo účinky nespočívající na právoplatných příčinách, potom ne, nečiním a ani neučím takovýmto zázrakům. Sám Bůh to nemůže činit.“75
Crowley pak celou problematiku více subjektivizuje – ve své teorii „Pravé Vůle“, nicméně ji v podstatě beze zbytku přijímá (viz jeho výše uvedené pojednání).
Podle Frazera je ovšem magie na scestí a žádná skutečná věda se v ní neskrývá. To ale není v těchto souvislostech tak důležité, jako otázka, zda je či není „Vysoká Magie“ náboženstvím. Otázka, nakolik je tzv. „Vysoká Magie“ (nejen v „thelémském“ pojetí) náboženstvím, se ale dotýká samotného chápání pojmu náboženství. Frazer na tuto otázku uspokojivě odpovědět rozhodně nemůže. Magii chápe jako činnost zaměřenou k manipulování vnějšího světa ve prospěch kouzelníka a jiný možný cíl ani nezmiňuje. Vzhledem k tomu, že nepostřehl mystickou dimenzi magie, mohl pak zdůrazňovat rozdíl mezi ní a náboženstvím.
„Frazer při studiu relace vědy k magii došel k názoru, že je jí blíže než náboženství v jakékoli formě.“76 Podle Friedricha Heilera se náboženství a magie zakládají na respektování existence božstev či nadpřirozených sil. Přesto je však podle něj nutné rozlišit oba fenomény. Náboženství je vztah člověka k bohu, magie vztah k mimonáboženským magickým silám nebo specializovaným božstvům. Náboženství se opírá o modlitbu, magie o jednání…
Podle Freuda je to vůle, která staví magii do opozice vůči náboženství a charakterizuje magického člověka. Roli vůle zdůrazňují i mnozí další antropologové (např. Lévy-Bruhl)77 .
Pro většinu antropologů byla magie symptomem afekty zatíženého, inferiórního myšlení, ignorujícího kauzální vztahy mezi jevy tohoto světa. „Teprve E. Spranger na konci svého života si položil otázku o smyslu této magie a její zodpovězení předznamenalo konec této antropologické iluze. Podle Sprangera musí čarující primitiv dospět k názoru, že jeho magické praktiky jsou neúčinné, když nepotvrzují jeho očekávání, ale nevzdává se jich. Účel magie tedy musí ležet někde jinde než ve vnějším úspěchu – podle Sprangera magie působí na duši, nikoli navenek.“78 I to je pochopitelně jednostranný pohled, ale poukazuje na možný výklad Vysoké Magie.
Ve „Vysoká Magii“ jde o mystickou cestu směřující k transformaci člověka a nikoli (primárně) o transformaci či manipulaci světa či nadpřirozena. To je poněkud zjednodušující, ale pokud je „posvátno“ Vysokou Magií manipulováno, pak za výše uvedeným záměrem. Důrazem na individuální cestu bez pomoci shůry se Vysoká Magie podobá např. buddhismu.
Je však „Vysoká Magie“ religio ve smyslu „svázanosti člověka s bohem“79 (či „posvátnem“) podle etymologie Lactantiovy ? O svázání, jhu lze u (zvláště novodobé) „Vysoké Magie“ hovořit jen ztěží, neboť jejím cílem je naopak zpřetrhání, rozvázání pout.
„Pánem pout“80 se stává sám člověk. V tom se ale „Vysoká Magie“ podobá mnoha jiným, zvláště mystickým, náboženským směrům (nelidový buddhismus, tantrismus, mystika všeho druhu, některé gnostické směry a pod.). V tomto významu „Vysoká Magie“ není religio. Troufám si říci, že v tomto významu není religio žádný náboženský proud, založený na požadavku sebe-osvobození individua.
Citujeme-li Sri Aurobindu. „Náboženství je cesta k Bohu. Cesta není dům.“81 , blížíme se ke Crowleyho „dynamické formuli univerza“ (nahradíme-li Boha člověkem). „Vysoká Magie“ je v prvé řadě cestou k sebepoznání, v čemž má blízko ke gnosi (srovnej gnostické „Poznej sám sebe.“).
„Vysoká Magie“ je bezpochyby „orientačním systémem“82 , nikoli však proto, že by vycházela z nějaké absolutní závislosti na „věčné pravdě“. Hovoří-li se o náboženství v souvislosti se „závislostí“83 , je to u „Vysoké Magie“ dosti sporné. „Vysoká Magie“ je vztahem člověka k něčemu, co jej přesahuje, nikoli však vztahem pasivním, nýbrž už ze své podstaty aktivním. V interpretaci S. Daňka je magie lidský pokus ovládnout božské síly, dostat je do moci, manipulovat Boha či bohy. Je tedy protikladem takového postoje, který se orientuje na boží jednání. Magie znamená podle něj vposledku lidský útok na boží svrchovanost84 . Takovým útokem „Vysoká Magie“ do jisté míry skutečně je. Optimální by mohlo být zařazení „Vysoké Magie“ pod kategorii „okultní mystiky“85 .
Tak jako neexistuje uspokojivá religionistická definice náboženství, nebude nikdy existovat uspokojivá definice magie, ani přesná hranice mezi těmito dvěma jevy. Navrhuji vnímat „Vysokou Magii“ spíše jako jev náboženský, na rozdíl od účelového „čarodějnictví“, ale s vědomím jednostrannosti takového zařazení.

72 Cit. Lévi: „Dogma a rituál“, str. 203
73 Cit. Frazer, str. 49
74 Cit. Lévi: „Dogma…“, str. 34
75 Cit. Lévi: „Dogma…“, str. 343
76 Cit. Zdeněk Břečka: „Primární magie“, in:“Člověk ve světě magie“, str. 26
77 Podle stati Zd. Břečky, tamt. str. 33
78 Cit. Nakonečný: „Podstata a lidský smysl magie“ in: „Člověk ve světě magie“, str. 93
79 Cit. Heller, str. 10
80 Srv. např. Varunu, Eliade: „Dějiny…“, sv. I, str. 193
81 Podle Hellera-Mrázka, str.13
82 Srv. Waardenburg, str. 20-21 – kapitola: „Předběžný pojem náboženství: Náboženství jako orientace“
83 Srv. např. Schleiermacher podle Hellera, str. 35
84 Podle Hellera-Mrázka, str. 77
85 Srv. Heller – Mrázek, str. 305

 

ŠÍŘENÍ NOVOAEONSKÝCH MYŠLENEK
Crowley jako hlavní „prorok“ Nového Aeonu
Crowley vystupoval při šíření svého systému jako vcelku typický zvěstovatel (či prorok, ale ve volnějším slova smyslu) nového náboženství. Jako takový byl charismatickou osobností, budil patřičný rozruch, měl nadšené stoupence i zapřísáhlé odpůrce, málokoho, kdo s ním měl co do činění (a to i vzdáleně a zprostředkovaně) nechával chladným (což platí dodnes). Tak, jako jiní proroci a zakladatelé, byl vystaven pronásledování, nepochopení, posměškům a pod. Paradoxně (zdánlivě paradoxně) byl také dogmatikem a to nejen v oblasti svých východisek a základních principů své nauky, ale i v uplatňování své metody. Ostře kritizoval a odsuzoval nejen stoupence „pokřivených učení“ (zvláště křesťany), ale také své příznivce, například svého stoupence C. S. Jonese, který založil větve O.T.O. v Los Angeles a ve Vancouveru, zpočátku prohlašoval za „magického syna“, dokud se s ním nepohádal kvůli jeho „kacířské“ interpretaci kabbaly (nutno dodat, že šlo o významnou odchylku). Ostatně termín „kacířský“ používá Crowley často (Například hovoří o „katolické herezi“). Zdá se, jakoby místo Dělej, co ty chceš občas platilo spíše Dělej, co chce Crowley. Výsledkem bylo mnoho nepřátel a rozkoly v jím založených řádech – zvláště po jeho smrti. A tak byl hlasatel individualismu a hledání vlastní cesty jakoby současně i „zkostnatělým“ dogmatikem. I tento rys je možné vysledovat i u jiných velkých zvěstovatelů. Nabízejí se paralely například s Buddhou – duchovní hledání mezi zasvěcenci starého typu a zvládnutí tradičních technik, zlom, boj s s konkurenčními učiteli a dokonce i spor a boj s bývalým stoupencem, usilujícím o moc (Buddha s Dévadattou, Crowley s Mathersem)86 . Je otázkou, zda se sám Buddha považoval za inkarnaci různých velkých duchů minulosti, či mu to bylo přičteno až později, ale Crowley to nepochybně učinil sám (viz výše).
Podobnosti jsou i s Muhammadem (způsob obdržení svaté knihy a rozporuplné pocity z toho plynoucí, snaha získat na svou stranu představitele staršího učení – Muhammad Jathribské židy, Crowley své odpůrce ze Zlatého úsvitu – a posléze jejich zatracení)87 .
Crowley svou přirozenou výstřednost navíc posléze záměrně učinil metodou, jak své učení rozšířit, vštípit do kulturního povědomí. Jak uvidíme dále, jeho myšlenky vskutku žijí dále svým vlastním životem a nakonec možná vskutku přijde doba, kdy se stanou zcela samozřejmou součástí lidského myšlení.

86 srv. Eliade: „Dějiny…“, II., str. 72-79
87 srv. Eliade: „Dějiny…“, III., str. 69-84

 

Spříznění myslitelé
Crowley rozhodně nebyl jediný, kdo z krize, jež stále ještě trvá, vytěžil myšlenku egodeismu, jako výraz odporu k masovosti. V této souvislosti se alespoň stručně zmíním o několika dalších autorech podobného smýšlení.
V téže době, kdy vznikla Kniha Zákona – tedy v roce 1904 – publikoval Ladislav Klíma (1878 – 1928) ve svých 26 letech svůj první filosofický spis Svět jako vědomí a nic.
(Životní osudy Klímovy jsou dostatečně známy z různých životopisů – zvláště doporučuji vynikající studii Jindřicha Chalupeckého, která byla publikována v antologii Victoria Aeterna.)
Podobnost myšlenek i formulací v dílech Crowleyho a Klímy je nepřehlédnutelná. O vzájemném ovlivnění těchto dvou osobností přitom nemůže být ani řeči. Nepřekvapuje tedy, že thelémité u nás řadí Klímu k prorokům Nového Aeonu.
San ve svém článku připomíná spřízněnost nevšedních myšlenek a formulací obou duchů. „Klíma zde velmi dobře chápe, že podstata nové práce nemůže ležet ve starém světě, ve starých zvycích, ve staré nemocné vůli, která musí být pouze oporou té nové – co musí být teprve vyškolena mnohými úkoly – aby se po ní vyšplhala k Nebesům. Nová, Ryzí Vůle (Úděl svobodně a dobrovolně přijatý) se uskutečňuje v činu – teď a zde. A záleží na tom: kdy, kde, kdo a co dělá. To je jedinečné a neopakovatelné. Každý sám ze sebe. Suum cuique.“;
„Bylo již řečeno (…), že se nám Klíma jeví jako hlasatel zásad Nového Aeonu, že s ním přímo bytostně souzní.“; „Svět jako vědomí a nic (Hadit a Ain Sof) je tedy předkládána jako kupodivu velmi moderní učebnice Magie a Filosofie…“88
V traktátu „Egosolismus, Egodeismus“ se Klíma zabývá budoucností Egodeismu. Prorokuje, že myšlenka bude napadána, zesměšňována… ale poroste, zesílí až přejde v „naprosté, čiré bytí Bohem už v animálním životě“89 – v Deoesenci. A zničí svět – . Nastal nový věk – tvrdí Crowley – Nový Aeon. Věk Dítěte – t.j. Hora.
K mladší generaci novoaeonských „proroků“ patří i u nás zatím málo známý Američan Paul Williams (1948). Zabývá se spíše hudební kritikou (zvláště rockovou scénou) a organizátorskou činností. Zde se hodlám zabývat jeho útlou, ale myšlenkově nabitou knihou, jež u nás vyšla pod názvem Tak už se pusť!, originální název je ale Das Energi coby paralela Marxova „Das Kapital“. Tak, jako Marxův Kapitál ohlásil, že kapitál nahradil půdu jakožto klíč k ekonomice lidské společnosti, ideou Williamsovy knihy je myšlenka, že energie, lidská energie, nyní nahradila jak kapitál, tak i půdu, jakožto základní lidské vlastnictví (osobně si myslím, že kapitál byl v tomto smyslu nahrazen spíše informacemi).
Kniha je psána poetickou a aforistickou formou. Poprvé vyšla roku 197390 .
Williamsovy myšlenky se do značné míry blíží pozicím A. Crowleyho (není mi známo, zda jím byl inspirován) a L. Klímy. Tak, jako Crowley a mnozí jiní cítí příchod jakéhosi nového věku, revoluce v lidském myšlení. Jeho věty působí jako jasný, strohý apel na čtenáře, který se má přes ně dostat k jinému stavu vědomí. Jde mu především o praktický účinek (dosahovaný v případě jeho knihy údernými, emotivně laděnými formulacemi), nikoli pouze o teorii. Jádrem knihy je sdělení, že „neexistuje žádné rozdělení.“91 Je třeba zrušit všechny fiktivní hranice a duality, pustit se a stát se Bohem.
Myšlenky tak či onak blízké názorům thelémitů však můžeme najít v mnoha dalších (nejen literárních) dílech. Za všechny zmiňme například Cizince v cizí zemi Roberta A. Heinleina, román založený na myšlence, že: „… je jen jedno náboženství – ale nespočívá na víře, nýbrž na jistotě. (…) Tys Bůh!“92 a na radosti i nesmírné zodpovědnosti z toho plynoucí. Tato kniha patří mezi nejznámější a nejpopulárnější díla fantastického žánru a je dobré připomenout, že se Heinleinův Cizinec stal m.j. i jednou z kultovních knih hnutí hippies, pravděpodobně také proto, že propaguje volnou lásku jako výraz božské morálky.
Jak píše Waardenburg: „Je důležité vidět, že dotyčné osoby vystupovaly v dobách dějinných a společenských napětí, kvůli jejichž řešení volali po nové životní orientaci.“93 To jistě neplatí jen o prorocích v užším smyslu slova, ale i o výše zmíněných osobnostech.

88 Cit. San: „Knihy k poohlédnutí“, in: HORUS prosinec 1990, str. 62,64
89 Cit. Klíma: „Traktáty a diktáty“, str. 288. Viz dále např. Klímův „Vlastní životopis“, popisující Klímovo úsilí po dosažení božství. Leccos napoví i různé deníkové záznamy a pod. Mým cílem je zatím pouze poukázat na spřízněnost Crowleyho a Klímy, nikoli podat vyčerpávající srovnání.
90 Williams: „Tak už se pusť“, str. 179-180, dle doslovu
91 Cit. Williams: str. 10; viz též ukázku v příloze (str. 61 této práce).
92 Cit. Heinlein: „Cizinec v cizí zemi“, str. 311.
93 Cit. Waardenburg, str. 46

Thelémité na konci prvního století94
Aleister Crowley se stal fenoménem i módou a jeho myšlenky už stačily místy zakořenit. Na druhou stranu lze považovat další vývoj s ním spjatých řádů za velice tristní. Docházelo k četným sporům o vedení řádů, po nichž následovala štěpení na nejrůznější větve, přičemž každá z nich pochopitelně tvrdí, že je ta „pravá“. Celá záležitost má i další, ryze světský, aspekt – spory o$vlastnictví autorských práv na Crowleyho spisy. Což přirozeně nevylučuje existenci skutečně tajných skupin, nezávislých na zprofanovaných viditelných organizacích, neboť Crowley má dodnes řadu upřímných ctitelů.
Zajímavou a kontroverzní osobností, s nesporným talentem přitahovat problémy a provokovat, je Michael Eschner, který je pravděpodobně hlavou nebo vysokým představitelem větve O.T.O. v Německu. Zasloužil se o překlady významných Crowleyho děl do němčiny. Byl obžalován za znásilnění, omezování osobní svobody a pod., na krátkou dobu se ocitl ve vězení. Podobně jako Crowley byl terčem různých štvavých kampaní. Nyní žije v anonymitě, je ale možné, že je i ve vězení, poslední zprávy o něm jsou nejasné.
U nás existují jisté aktivity v Brně při knihkupectví Alembiq, nejvýznamnějším představitelem je osoba skrývající se za jménem San. San se podílel na vydávání revue HORUS (1990-1995), překládá a komentuje Crowleyho spisy, což vzhledem ke krásnému, ale náročnému jazyku Crowleyho spisů je práce zajisté velmi obtížná. Vydávání revue HORUS bylo pro nedostatek zájmu (spojený s ustavičným snižováním nákladu) bohužel zastaveno.
V Praze existuje Thelémské opatství pražské, vydávající revue Equinox (zatím vyšlo jediné číslo).
Pokud zde existuje nějaká organizovaná aktivita praktikujících thelémitů (což je možné), zůstává esoterní.

94 Thelémité považují rok 1904 za počátek nového věku a tedy i letopočtu.

CROWLEY A SATANISMUS
Srovnání myšlenkových světů thelémského učení a satanismu sice není primárním cílem této práce, ale přesto nemohu tento problém pominout, vzhledem k tomu, co bylo řečeno v úvodu tohoto pojednání. Nemohu se zde ovšem zabývat problémem vymezení satanismu jako takového, proto celý problém záměrně zjednoduším a budu pro účely této práce satanismus pojímat v intencích myšlení jeho jediného oficiálního zakladatele – Antona Szandora LaVeye (1930). LaVey je potomkem gruzínských, rumunských a alsaských prarodičů. Na střední škole zazářil jako zázračné dítě. Věnoval se hudbě a už v patnácti letech se stal druhým hobojistou v San Francisco Ballet Symphony Orchestra. Škola jej nudila, opustil ji a živil se jako ošetřovatel a krotitel lvů a tygrů. Později hrával na varhany púi pouťových atrakcích atd. Toto bizarní prostředí laciné kultury a výjimečných lidských výkonů jej nepochybně silně ovlivnilo.
O Valpuržině noci (poslední noc v dubnu) roku 1966 vyhlásil vznik Satanské církve. Dostalo se mu ohlasu, který potřeboval. „Použil jsem termín církev především proto, že mi to umožnilo držet se magického vzorce, podle něhož je k úspěchu třeba jedné desetiny pohoršení a devíti desetin společenského uznání,“95 vysvětluje LaVey.
LaVeyovský „softsatanismus“ stal výnosným obchodem a dvě nejdůležitější LaVeyovy knihy – Satanská bible a Satanské rituály se staly bestsellery.
Myšlenkově čerpal LaVey z Nietzcheho základních tezí a některé ideje zpopularizoval (antimoralismus, vůli k moci, odmítání potlačování vášní, právo silnějšího a pochopitelně i ostrou kritiku křesťanství i dalších náboženství). Satan je pro něj duchem pokroku, který původcem velkých hnutí, jež přispěla k vývoji civilizace a ke zdokonalení lidstva. Je duchem revolty vedoucí ke svobodě, ztělesněním všech herezí, které osvobozují člověka. Je temnou, skrytou silou v přírodě, řídící chod pozemských věcí, silou, pro niž věda ani náboženství nemají vysvětlení, nikoli antropomorfním čertem.96
„Satanské devatero:
1. Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!
2. Satan znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální báchorky!
3. Satan znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam!
4. Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku vyplýtvanou na nevděčníky!
5. Satan znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře!
6. Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry!
7. Satan znamená člověka jako pouhé zvíře, někdy lepšího, mnohem častěji však horšího než ti, co kráčejí po čtyřech, člověka, jenž se díky „božskému duchovnímu a intelektuálnímu vývoji“ stal nejzkaženějším zvířetem!
8. Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení!
9. Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu!“97
„6. Omočím ukazovák ve vodnaté krvi vašeho šíleného nemohoucího spasitele a napíšu nad jeho trny zdrásané obočí: PRAVÝ kníže zla – král otroků!
7. Žádná otřepaná lež pro mne nemůže být pravdou; žádné svazující dogma neochromí mé pero.
8. Odpoutám se od všech konvencí, které nevedou k úspěchu a štěstí zde na Zemi.
9. V tvrdém výpadu pozvednu korouhev silných!“98
„Vzhledem k debatám, je-li Bůh mrtev či ne, by si měl brzy – pokud ovšem není mrtev – začít platit pojištění na důchod!“99
Není zase tak překvapivé, že při povrchním nahlédnutí byl Crowley vnímán jako satanista – existuje zde jistě mnoho zdánlivých podobností – důraz na sexualitu, výstřednost rituálů, některé symboly, odmítání křesťanství, vypjaté a vzletné formulace (ovlivněné zřejmě v obou případech F. Nietzchem), některé momenty v pojetí magie (např. nemožnost působit proti logice skutečnosti – což je ale v podstatě všeobecné pravidlo) a podobně. Na druhou stranu je zde zásadní rozdíl v cílech obou hnutí. Už v prvním bodě „Satanského devatera“ se píše: „Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!“ a osmý bod devatera hlásá: „Odpoutám se od všech konvencí, které nevedou k úspěchu a štěstí zde na Zemi.“100 Satanista se neodpoutává od konvencí, aby překonal dualitu v sobě i ve světě a navíc se neodpoutává ani od všech konvencí, nýbrž jen od těch, které nevedou k materiálnímu úspěchu. Satanismus skvěle vystihují slova velekněze Církve Satanovy v ČR, Jiřího „Big Bosse“ Valtra, která mi řekl při osobním rozhovoru: „Kdo nedokáže ze satanismu vytřískat prachy, je blbec.“ Satanismus tedy není cestou k sebezdokonalení, nýbrž cestou ke zdokonalování světa pro sebe (a nikoli v sobě). Satanské rituály slouží výhradně k manipulaci okolí – ostatně Satanská bible uvádí jen tři modelové obřady: Jak přivolat partnera k ukojení chtíče nebo navodit sexuálně uspokojivou situaci, Jak zajistit pomoc nebo úspěch osobě, s kterou sympatizujeme či soucítíme (včetně vás samotných), Jak dosáhnout zničení nepřítele101 . Satanistické hlásání přímé cesty je v přímém rozporu s labyrintovitostí Crowleyho myšlení, které vnímá jen jako „spirituální báchorky“ (druhý bod devatera). Crowley v žádném případě nepojímal člověka jako pouhé zvíře (sedmý bod). Na rozdíl od LaVeye vnímá Crowley ukájení choutek v mnoha případech jako veskrze negativní a nebezpečnou záležitost. Zatímco Crowleyho magický systém je založen na mnohavrstevné síti významů, LaVey psal své rituály evidentně jen s ohledem na vnější efekt (neboť je vytváří jako účinná psychodramata spíše ilustračního charakteru).
Podle LaVeye: „Největší přitažlivost magie nespočívá v jejím použití, ale v jejích esoterických zákrutech. Příchuť tajemna, které tak těžce halí provozování černých umění, byla podporována, ať již dobrovolně či z neznalosti těmi, kdo rádi prohlašují, že jsou největšími znalci těchto věcí. Je-li nejkratší spojnicí mezi dvěma body přímka, pak by z uznávaných okultistů byli dobří stavitelé bludišť.“102
„K čemu je dobré studium klamů, pokud v ně nevěří všichni? Mnoho lidí samozřejmě podvodům věří, ale stále JEDNÁ podle přirozených zákonů. Na této premise je založena satanská magie.“103 Svou Satanskou bibli označuje LaVey za „základní text o materialistické magii“104 , který nabízí „magii, která stojí oběma nohama pevně na zemi – pravé nefalšované magické postupy – žádné otřepané mystické fráze, postrádající objektivní logiku.“105
Stručně řečeno: satanismus je egoistický, thelémismus egodeistický. Domnívám se tedy, že jde o „jevy, které sice vykazují jistou formální analogičnost, avšak funkcionálně i významově jsou zcela odlišné.“106
Ostatně, stejně, jako Crowley odmítal satanismus, odmítají satanisté (alespoň jejich LaVeyovská větev, která je považována za řekněme oficiální a směrodatnou) Crowleyho: „Vedle psaní docela roztomilé poezie a povrchního blábolení o magickém haraburdí strávil Crowley většinu času, když zrovna nelezl po horách, jako pozér par excellence a nelitoval námahy, aby ze sebe udělal zpustlíka. (…) Crowley zjevně strávil velkou část svého života ironickými poťouchlostmi, ale jeho stoupenci jsou dnes nějakým záhadným způsobem schopni rozluštit esoterické významy v každém jeho slově.“107
Spojování Crowleyho a thelémského učení s (minimálně LaVeyovským) satanismem tedy uráží obě strany a je důkazem povrchnosti nebo špatné informovanosti badatele (či prostě přebírání zaběhnutých klišé).

95 Cit. „Satanská bible“ – „Úvod“ (napsal Burton H. Wolfe), str. 11
96 „Satanská bible“ – „Úvod“ (napsal Burton H. Wolfe), str. 7-14
97 Cit. „Satanská bible“, str. 21
98 Cit. „Satanská bible“, str. 27
99 Cit. „Satanská bible“, str. 37
100 Cit. „Satanská bible“, str. 21
101 „Satanská bible“, str. 106
102 Cit. „Satanská bible“, str. 87
103 Cit. „Satanská bible“, str. 87
104 Cit. „Satanská bible“, str. 87
105 Cit. „Satanská bible“, str. 87
106 Cit. Horyna: „Úvod do religionistiky“, str. 57; Horna se zde ovšem zabývá srovnáváním obecně, nikoli problematikou satanismu a thelémismu.
107 Cit. LaVey: „Satanská bible“, str. 82

 

ZÁVĚR
Význam Aleistera Crowleyho nespočívá v nějaké pronikavé myšlenkové originalitě, jako spíše v jeho způsobu zpracování starší tradice a nepochybně i ve výstřednosti jeho činů. Do nauk moderní magie vnáší nijak nekamuflovaný egodeismus spolu s do důsledků dovedenou teorií o jednotě protikladů. Podařilo se mu vytvořit jednu z nejpropracovanějších a nejkonzistentnějších okultních syntéz, jaké kdy vznikly. Ocenění si zaslouží i umělecká hodnota Crowleyho děl, vyznačujících se nebývalou krásou archaizující angličtiny.
Domnívám se, že studium okultismu může rovněž přispět k lepšímu pochopení procesu synkretismu.
Nejen Aleister Crowley, ale i téma novodobého okultismu obecně si dle mého názoru plným právem zaslouží více pozornosti ze strany religionistiky.

 

**************

PŘÍLOHA
(ukázky z thelémitsky orientovaných textů)

Tajemství Aleistra Crowleyho108 (úryvky)
Amado Crowley
„Moje jméno
Chlapec se ho zeptal, jak by mu měl říkat. Crowley cosi zabručel, udělal ‚ahm‘ a řekl, že ‚Pán‘ (orig. Master) by bylo ze všeho nejlepší.
‚Ó‘, zasmálo se dítě, ‚ale vždyť tak říkají druzí mě. Když mám narozeniny, tak mi na kartičky píšou: pan (Master) Andrew Standish.‘
Muž se této absurdnosti zasmál, a také kouzlu tohoto drobného dítěte, a pokusil se věc trpělivě vysvětlit. ‚V prvním případě je pan jakýmsi zdvořilým způsobem, jak oslovit malého chlapce, v druhém případě je tento titul adresován člověku, který je velmi významným učitelem‘.
Klučina to rychle pochopil. ‚A co učíš?‘ zeptal se opatrně.
Muž sevřel prsty a položil si ruce na břicho. ‚Magii‘, řekl, olizuje si své rty, aby skryl úsměv. ‚Och?‘ zajíklo se dítě, oči doširoka otevřené. ‚Můžeme začít hned?‘
‚Musíš se naučit čekat‘, domlouval mu Crowley.
‚Naučit se čekat taky? Nebo naučit se čekat místo něčeho?‘ byla neomalená odpověď.
Na tváři starého muže se objevil úšklebek a z jeho rtů vyšel hlasitý vítězoslavný smích. Přivinul k sobě dítě v přívalu náhlého štěstí. Obrátil se ke Stelle, zářil spokojeností a kývl pyšně hlavou. Poprvé od doby, co se vrátila, zažila pocit uvolnění. Cítila, jak se pomalu z jejích zad vytrácí napětí a začala mnohem volněji dýchat. Nepadlo ani slůvko, ale měla pocit, jako by byla u zkoušky. Pochopila do hloubky, jakou důležitost měla, ne zrovna pro ni, ale pro chlapcovu budoucnost, a že její úsilí bylo korunováno úspěchem. Tento muž byl potěšen. Konečně si mohla vydechnout.
Vysvětlovala mu, že dala chlapci jméno Andrew, ale Crowley oznámil, že od nynějška mu bude říkat Amado.
‚Znamená to: dar lásky,‘ prohlásil.
Chlapec řekl, že to znělo spíše jako čistící prostředek pro troubu na pečení – měl na mysli výrobky nazývané ‚Zebo‘ a ‚Zippo‘ – nebo zapalovač, a nato se Aleister rozchechtal znovu.
Zdržel je několik hodin, zahrnoval je dotazy a ptal se na spoustu detailů. Snažil se zaměřit jejich pozornost na několik základních bodů. Byla tu mezera sedmi let, kterou si potřeboval doplnit. Ve svém nadšení si přestal všímat chlapcovy únavy, jak se mu klíží oči a těžknou mu údy. Byla to Stella, která na to nakonec upozornila.
‚Už skoro spí‘, řekla mu. ‚V tu ránu by usnul. Zbytek by mohl počkat do zítřka, ne?‘
Crowley ho zvedl a nasměroval do patra. ‚Běž, běž, človíčku můj, a až se ráno probudíš a zívneš, budeš už mít narozeniny‘, připomněl mu. ‚Jsem největší mág, a dokážu, aby se ti vyplnilo i to nejtajnější přání, tak tedy co by sis přál jako dárek?‘
‚Mohl bych dostat sáně?‘ zeptal se Amado.
‚No… ale není tady sníh‘.
‚Mohl bych si tedy přát sáňky a sníh?‘
‚Je můj‘ řekl Crowley, jak nadskakoval veselím. ‚Není pochyb o tom, že je můj‘.
Opakoval to, nebo skoro doslova takto, příští den na překrásném večírku, kde měl každý na sobě bláznivě barevné šaty. Sobecky, jako každé dítě, jsem si myslel, že to byl večírek na počest mých narozenin. Snad to i doopravdy tak také bylo, samozřejmě, ale byl to současně i uvítací rituál, jímž jsem byl představen jistým lidem, kteří následovali Crowleyho, a pak také bohům. Místnost byla velká jako baptistická kaple. Hodně se zpívalo a hrály se nějaké zábavné hry. Byl tu okamžik, kdy ho Crowley zdvihl vysoko do vzduchu a všichni přestali mluvit. ‚Toto je mé dítě‘ řekl, a znělo to jako hlas vikáře z Evensongu. ‚Všichni o tom můžete vydat svědectví. Je to má vůle, že nabízím bohům svého vlastního syna‘.
A já jim všem řekl: ‚Jmenuji se Amado‘.
Bylo to poprvé a naposled, co mne políbil.‘ (…)

108 Kniha „Tajemství Aleistra Crowleyho“ („The Secrets of Aleister Crowley“) vyšla v roce 1991 v malém anglickém nakladatelství Diamond Books. Nepředcházela jí však žádná velká propagační akce, tak typická v dnešní době – pouze malé nenápadné oznámení v několika okultních a duchovních časopisech. I z mně dostupných ukázek (v Revui HORUS) plyne, že tato kniha, kterou napsal Crowleyho syn Amado Crowley, vrhá nové světlo na osobnost a způsob myšlení kontroverzního mága.
„Amado Crowley: dítě, jehož narození bylo dílem úmyslu stvořit nádobu, do níž by přešel otcův um: Magie.
V průběhu let mu bylo umožněno, aby poznal Aleistra Crowleyho, dostalo se mu mimořádného vzdělání, které nakonec kulminovalo v zasvěcení, které přijal od svého otce. Tento odkaz udržuje po celý život, ukrývá se před pozorností žárlivých, před lidmi s předsudky, a před státem.“(Cit. HORUS, s.a. 1993, str. 69)

 

Neznámé nauky
Je dobré skončit příklady Crowleyho tajného učení. Jsou to myšlenky, které předával osobním žákům a nikdy je v žádné knize nezveřejnil. Nebylo to tajemství v tom smyslu, že by byly utajovány nebo střeženy. Prostě jen cítil, že některé věci mohou být předávány jen ústně, Mistrem, tváří v tvář svým učedníkům. Falešná obvinění mu přetrvávala dosti dlouho. Je čas, aby tyto věci vešly ve známost.
Nemohu říct všechno. Pracovali jsme spolu sedm let! Z toho všeho, co mi řekl, jsem vybral pár věcí, které se mi zdají být typické. Nezapisoval jsem si je. Nic jsem nevynechal, ani jsem výrazy nezměkčoval. Toto je Aleister Crowley, jak jsem ho znal já, a ne jak byl popisován v ostatních knihách.
Každý by si měl poslechnout příběh o jeho ‚pilulkách elixíru života‘. Pokud si vzpomínáte, prodával je v krabičce asi za pětadvacet guinejí a byly tu spousty soudných zákazníků. A všechno, co obsahovaly, byla mletá křída, cukr a pár kapek semene! Nicméně klienti byli s výsledky velice spokojeni a žádný z nich si nestěžoval.
‚Ano, řekl mi, ‚byl to velký úspěch, chlapče můj. Není magie úžasná?‘ Hurónsky se smál a bouchal vesele do stolu. ‚Všichni si myslí, jak je to strašné, nechutné a nemravné! Ale dodnes neumějí vysvětlit, proč byly ty zatracené věci tak účinné‘. Na tváři měl ještě úsměv, ale velice se ztišil. ‚Zasvětím tě do tajemství, hochu můj‘, naklonil se ke mně a spiklenecky šeptal. ‚Ve skutečnosti to vůbec nebyly mé vlastní spermie! Crowleyho ejakuláty byly používány někde jinde a pro jiné účely!‘
Skeptik bude trvat na tom, že to bylo placebo – lék s účinkem pouze psychologickým. Jinými slovy, říkají, že pilulky neměly ve skutečnosti vůbec žádnou léčivou hodnotu. Vše se událo v hlavě zákazníka. No dobře, ale pak to byla první placebo droga na světě, která byla stoprocentně účinná.
Jediné další vysvětlení je pak to, že spermie měly nějaký magický efekt. Pochopte ale, že jich nebylo mnoho. Jeden jediný ejakulát na stovky pilulek. Mluvíme o nekonečně malých množstvích. Evidentně se kolem Londýna potloukal nějaký mládenec, obdařený párem homeopatických varlat, které by z něj a Crowleyho udělaly boháče. Aleister byl tak potěšen náhlou peněžitou injekcí, že o tom určitě musel přemýšlet. Co bylo podivné – respektoval tento zdroj spermií. A více než to, vypadalo to, že je naplněn posvátnou úctou.
Mluvil o kráse přírody, která je nadpřirozená. Existuje v obou světech, zde stejně jako tam. Neměl na mysli takové ty vycházky do přírody na základní škole. Nemá to nic společného s krásnými květinkami a chlupatými ocásky králíků. Nikdy nepoužíval klišé příznačná pro cestopisné filmy, protože jeho pohled nebyl pohledem na romantická panorámata hor, oblaků, západů slunce a jezer. Díval se na věci jako to dělají severoameričtí indiáni, jako by to byl domov. ‚Chceš-li naslouchat duchům‘, říkal, ‚běž a prospi se v jetelině‘.
Při večerním rituálu říkal: ‚Hrůza, nervozita a mystická pýcha tě dovedou k většímu triumfu než odvážné dovádění na kole spojené s rozbitými koleny. Málo školáků dovede zastavit bouři‘. Nebo jindy, když na někoho čekal s mučivou touhou: ‚Každý orgasmus je setkáním se smrtí. Hledej odvahu, která tě zbaví strachu ze života. Je-li rozumné přijatelné, konfrontuj jejich mysl se strachem ze zakázaného a seznam je s pojmy, které se jim budou zdát nesnesitelné. Osobní násilí má kořeny v rozkládající se hnilobě mrtvých emocí‘.
Nejkrásnější bylo, když řekl: ‚Co je dílem Mistra? Proměňuje fialky v růže. Stará se o to, aby měly silné stonky. Říká jim, jak si mají chránit své duše pichlavými trny, aby odstrašily zvířata, která kolem nich čmuchají. A potom je poučuje také o tom, že jejich vůně může přivábit sílu, která změní svět‘.
A ještě poslední, ze všeho nejkrásnější: ‚Každý muž a každá žena je hvězda. Některé padají. Některé shoří na prášek. Některé vytrvale září dlouhou temnou nocí. My, Mistři, je rozžínáme tak, že jim předáváme svíčku‘.“109

109 Cit. dle úryvků v revui HORUS, s.a. 1993, str. 70-79

 

Hymn to Pan

Aleister Crowley
Thrill with lissome lust of the light,
O man! My man!
Come careering out of the night
Of Pan! Io Pan!
Io Pan! Io Pan! Come over the sea
From Sicily and from Arcady!
Roaming as Bacchus, with fauns and pards
And nymphs and satyrs for thy guards,
On a milk-white ass, come over the sea
To me, to me,
Come with Apollo in bridal dress
(Shepherdess and pythoness)
Come with Artemis, silken shod,
And wash thy white thigh, beautiful God,
In the moon of the woods, on the marble mount,
The dimpled dawn of the amber fount!
Dip the purple of passionate prayer
In the crimson shrine, the scarlet snare,
The soul that startles in eyes of blue
To watch thy wantonness weeping through
The tangled grove, the gnarled bole
Of the living tree that is spirit and soul
And body and brain — come over the sea,
(Io Pan! Io Pan!)
Devil or god, to me, to me,
My man! my man!
Come with trumpets sounding shrill
Over the hill!
Come with drums low muttering
From the spring!
Come with flute and come with pipe!
Am I not ripe?
I, who wait and writhe and wrestle
With air that hath no boughs to nestle
My body, weary of empty clasp,
Strong as a lion and sharp as an asp —
Come, O come!
I am numb
With the lonely lust of devildom.
Thrust the sword through the galling fetter,

All-devourer, all-begetter;
Give me the sign of the Open Eye,
And the token erect of thorny thigh,
And the word of madness and mystery,
O Pan! Io Pan!
Io Pan! Io Pan Pan! Pan Pan! Pan,
I am a man:
Do as thou wilt, as a great god can,
O Pan! Io Pan!
Io Pan! Io Pan Pan! I am awake
in the grip of the snake.
The eagle slashes with beak and claw;
The gods withdraw:
The great beasts come, Io Pan! I am borne
To death on the horn
Of the Unicorn.
I am Pan! Io Pan! Io Pan Pan! Pan!
I am thy mate, I am thy man,
Goat of thy flock, I am gold, I am god,
Flesh to thy bone, flower to thy rod.
With hoofs of steel I race on the rocks
Through solstice stubborn to equinox.
And I rave; and I rape and I rip and I rend
Everlasting, world without end,
Mannikin, maiden, Maenad, man,
In the might of Pan.
Io Pan! Io Pan Pan! Pan! Io Pan!110

110 Cit. z knihy „Magick in Theory and Practise“, str. IV-VI.

 

BABALON111 (Z knihy Vize a hlas)
Aleister Crowley
„Na Atu VII 112 nese vozataj válečného vozu Grál od Veliké Matky. Zde je vize:
Vozataj vece hlubokým, povzneseným hlasem, který vzbuzuje svatou bázeň a podobá se obrovskému a vzdálenému zvonu: Nechť se na pohár dívá ten, jehož krev se v něm smísila, neboť toto víno poháru je krví svatých. Nejvyšší pocta Šarlatové ženě, Babylon, Matce ohavností, která jede na Bestii, neboť prolila jejich krev v každém koutě světa, a ejhle! smísila ji v poháru svého smilství.
Dechem svých polibků ji přiměla ke kvasu, a tak se stala vínem Svátosti, vínem sabatu; a v obecenství svatých ho nalévala svým uctívatelům, a oni se opili, takže tváří v tvář zřeli mého Otce. Jsou tedy hodni stát se účastníky mystéria této posvátné nádoby, neboť krev je život. A tak trůní od věků do věků, a spravedliví se nikdy neunaví jejími polibky, a svými vraždami a smilstvím svádí svět. Tím je zjevena sláva mého Otce, který jest Pravdou.
(Toto víno je takové povahy, že jeho síla vyzařuje z poháru ven a já se potácím pod jeho opojným účinkem. A každá myšlenka je jím zničena. Zůstává opuštěno a náleží mu jméno Slitování. ‚Slitováním‘ rozumím svátost utrpení, jíž se účastní praví uctívatelé Nejvyššího. A je to extáze, v níž není stopy bolesti. Její pasivita (?utrpení) se podobá odevzdání jáství milovanému.)
Hlas pokračuje: Toto je mystérium Babylon, Matky Ohavností, a tohle je mystérium jejího cizoložství113 , neboť se vydala všemu, co žije, a stala se účastníkem toho mystéria. A protože se sama stala služebnicí všech, stane se tedy i vládkyní všech. Posud však její slávu nepojmeš.
Překrásná jsi, ó Babylon, a žádoucí, neboť ses oddala všemu, co žije, a tvá slabost předčila jejich sílu. Proto jsi v tomto spojení poznal. Proto tě nazývají Porozumění, ó Babylon, Paní Noci!
A to je to, o čem je psáno: ‚Ó můj Bože, v posledním vytržení nechť dosáhnu spojení se všemi!‘ Neboť ona je Láskou, a její láska je jediná; a ona rozdělila tuto jedinou lásku do nekonečně mnoha lásek, a každá láska je jediná, a rovnocenná té Jediné, a proto upustila ‚od shromáždění zákona a osvícení, a přešla k anarchii samoty a temnot. Navždy se proto musí zahalovat nádherou svého jáství.‘
Ó Babylon, Babylon, ty mocná Matko, která sis osedlala korunovanou Bestii, opij mne vínem svého smilství; ať ve mně tvé polibky probudí chlípnost, která mě dovede až ke smrti, abych dokonce i já, tvůj šenk, směl poznat.
A teď, přes rudý žár poháru, vidím strašně vzdálenou a nekonečně obrovskou vizi Babylon. A Bestie, na níž jede, je Pánem Města Pyramid, jež jsem uzřel ve čtrnáctém Aethyru.
A pak to zasáhl žár poháru, a anděl vece: Posud nemůžeš pochopit mystérium Bestie, protože nepřináleží k mystériu tohoto éteru, a jen málo těch, kteří se znovuzrodili pro porozumění, je toho schopno.
Pohár žhne stále jasněji a ohnivěji. Všechny mé smysly jsou nejisté, ohromeny extází.
A anděl vece: Požehnaní jsou svatí, že se jejich krev smísila v poháru, a už nikdy nemůže být rozdružena.
Proto Babylon překrásná, Matka ohavností, přísahala při své posvátné kteis, jejíž každý bod je bolest, že od svého cizoložství neupustí, dokud krev všeho, co žije, nebude shromážděna v poháru, a dokud toto víno nevyzraje a neuleží se, a dokud nebude posvěceno, a tak hodno potěšiti srdce mého Otce. Neboť můj otec je unaven vahou svého stáří, a nedojde k jejímu loži. A tak ať je toto dokonalé víno kvintesencí a elixírem; a jediným douškem se mu navrátí jeho mládí; a tak ať je to věčně, a po věky věkův zanikají a mění se, a samotné universum se rozvíjí jako Růže, a zavírá se jako Kříž, který se zakřivuje do krychle.
A toto je komedie Pana, která se odehrává v noci v hustém lese. A je to mystérium Dionýsa Zagreia, které je celebrováno na posvátné hoře Kithairon. A toto je tajemství bratrstva Růžového Kříže; a toto je ústřední bod rituálu, jenž se odehrává v hrobce adeptů, která se skrývá v Hoře jeskyní, a dokonce i ve svaté hoře Abiegnus.
A tohle je význam velikonočních hodů; prolití Beránkovy krve je rituálem Temného bratrstva, proto zapečetili veřeje krví, aby tam anděl smrti nemohl vstoupit. Tím se však sami vyloučili ze společenství svatých. Takto se sami vyhýbají slitování a porozumění. Jsou prokleti, neboť uzavřeli krev ve svém srdci.
Sami se vyhýbají polibkům mé matky Babylon, a ve svých osamělých pevnostech se klaní falešné luně. A sami se společně zavázali přísahou, a velikou kletbou. A jejich zášť je spikla dohromady, a mají moc a panují, a ve velikých kotlech vaří trpké víno klamu, smíchané s jedem jejich sobectví.
Proto válčí se Svatým, šíří svůj klam mezi lidmi, a obluzují vše, co žije. Takže jejich falešné slitování se nazývá slitováním, a jejich falešné porozumění se nazývá porozuměním, a to je jejich nejmocnější kouzlo.
Otráví se však svým vlastním jedem, a ve svých osamělých pevnostech je pozře Čas, který je ošálil, aby mu sloužili, a pozře je mocný démon Chronozon, jejich pán, jehož jméno je Druhá smrt, neboť krev, kterou pokropili své veřeje, ta je andělu smrti závorou, a to je i klíč, který mu umožňuje vstoupit.“

111 Úryvek z knihy „Vize a hlas“, citováno podle citace v „Knize Thothově“, str.171-173. Zde užívané termíny „Babalon“ a „Babylon“ označují totéž – Šarlatovou ženu, Babylónskou děvku… dle Crowleyho dokonalé ztělesnění ženského principu, jehož zvrhlým protikladem je panenská Marie.
112 t.j. sedmý tarotový trumf – „Válečný vůz“
113 „Nauka zde vyložená je totožná s naukou o celém mystériu Dokonalosti, jež lze pochopit jen prostřednictvím zkušenosti o každé možné Nedokonalosti.“ – „Kniha Thothova“, str. 171, poznámka.

 

Napomenutí pánům rytířům z thelémského opatství pražského (výňatky)
San
„Vězte páni rytíři, že mezi nejpřednější myšlenky, jimiž vás nejčko opřádám, jest myšlenka na náš nejsvětější rituál. Vzdejte se všeho pro jediné, a to bez výjimky jakéhokoliv druhu. A to jediné ať je Veliké dílo. Veškerá znamení a gesta, myšlenky a ideje, úkony a činy musí jít spolu se slovy rituálu.
Usedáte-li k jídlu, proneste tuto nebo jinou verzi rituálu, v dialogu či sami:
3-5-3 (údery)
A. Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.
B. Jaká je tvá vůle?
A. Má vůle je jíst a pít.
B. K jakému účelu?
A. Toto mé tělo má tím být posíleno.
B. K jakému účelu?
A. Abych dokončil Veliké dílo.
B. Láska je zákon, láska pod vůlí.
1 (úder)
Začněme.

Význam těchto malých pravidelných ceremonií nelze docenit. Pravidelnost je dalším důležitým prvkem, jehož by se mělo dbát. Nesmíš se v mysli zastavit ani uprostřed největšího pouličního ruchu, hluku aut nebo v tichu lesa – nesmíš ani vnímat svého hosta nebo hostitele, pokud se na tomto ceremoniálu nepodílí. (…)
Magie není věc cizí hlavnímu obsahu vašeho života, páni rytíři! Může jí být právě tak hudba, záliba v zahradničení, jako i zástup kurev. Prostě každý akt vašeho života má být magickým aktem. (…)
Magická vůle se musí stát gravitací. Tak se ztotožnit s celou bytostí, aby se stala nevědomou. (…)
Magická vůle musí být zaměřena na nejvyšší cíle, a to nemůže být dotud, pokud magická vůle nerozkvete.
Jenom ti jsou štastni, kteří chtějí nedostižné. (…)
Ne má, nýbrž Tvá vůle nechť se stane. To je ta vůle, při níž hluchý začal slyšet a malomocný se uzdravil.
Předposledním krokem je vzdání se magické vůle a posledním vzdát se Velikého díla. (…)
Bratři, rytíři, pomněte, že veškerá slova jsou jen opelichaná pírka, nebudou-li proměněna v činy, které dají sílu vašim křídlům. Arci, sílu vašim křídlům.“114

114 Cit. San: „Napomenutí…“, in: EQUINOX No.I, str. xxi-xxvii

Das Energi (výňatky)
Paul Williams
„Nenávidět sám sebe je jediný hřích.
Je to akt negace a jeho protikladem je důvěra.
Pojem zlo neexistuje.“ (9)
„Bůh je Všechno. Není nic, co by nebylo Bůh.
Lucifer je Bůh. Neexistuje žádné rozdělení.
Nikdo nemůže odpadnout od milosti.“ (10)
„Strach uvolnit se.
Když se pustíš, tak se něco změní.
Strach z neznáma.
Rozumář vyžaduje vždy jednu jistotu:
nejdříve mi řekni, co se stane a potom se pustím.
K čertu s tím!
Nikdo neví, co se stane.
Nikdy.“ (12)
„Vina není jenom určitou formou tvé sebenenávisti, ale i tvé sebelítosti. (…)
Oprosti se od pocitu viny!
Nezkratuj už více svoji energii!
Přijmi odpovědnost za své činy.
Dělej to, co odpovídá tvé vůli.
Nežij v minulosti – pouze se z ní uč!
Jednej správně teď – v přítomnosti.“(14)
„Co je správné?
Správné je to, co ty jako správné pojmeš.
Intuitivní poznání.
Ty víš přesně, co je správné.
Pro tebe, v tomto okamžiku.“ (15)
„Ty jsi Bůh.“ (17)
„Učíme se nestavět žádné hranice.
Žádné hranice mezi dobrem a zlem.
Žádné hranice mezi správně a špatně. (…)
Žádné hranice mezi Bohem a člověkem.“ (72)
„Já je Jáství.
Samoodpovědné.
Soběodpovědné.“
„Tak už se konečně pusť.“ (172-173)115

115 Cit.: Williams: „Tak už se pusť“. Čísla v závorkách jsou čísla citovaných stránek.

 

POUŽITÁ LITERATURA
Prameny:
Bergier, Jacques: Pauwels, Louis: „Jitro kouzelníků“, Svoboda, Praha 1990
Crowley, Aleister: „Liber AL vel Legis“, HORUS, Brno, 1997
Crowley, Aleister: „Liber Agape“, HORUS, Brno, 1996
Crowley, Aleister: „Kniha Thothova“, HORUS, Brno, 1994
Crowley, Aleister: „Magick in Theory and Practise“, Castle Books, New York
Crowley, Aleister: „The Tao Teh King (LIBER CLVII), A New Translation By KO YUEN (Aleister Crowley)“, Thelema Publications
Heinlein, R. A.: „Cizinec v cizí zemi“, And Classic, Praha, 1994
Klíma, Ladislav: „Svět jako vědomí a nic“, Trigon – Praha, 1990
Klíma, Ladislav: „Traktáty a diktáty“, Votobia – Praha, 1995
Klíma, Ladislav: „Victoria Aeterna“, Arkýř – Praha, 1992
La Vey, Anton Szandor: „Satanská bible“, Reflex – Praha, 1991
Lévi, Eliphas: „Dogma rituál vyské magie“, TRIGON, Praha, 1996
Lévi, Eliphas: „Kniha zasvěcení“, TRIGON, Praha, 1991
Nietzche, Friedrich: „Mimo dobro a zlo“, AURORA,Praha, 1996
Nietzche, Friedrich: „Tak pravil Zarathustra“, VOTOBIA, Olomouc, 1993
Williams, Paul: „Tak už se pusť!“, HORUS, Brno, 1996

Sekundární literatura:
Bondy, Egon: „Indická filosofie“, VOKNO, Praha, 1991
Eliade, Mircea: „Dějiny náboženského myšlení“ – svazky I, II, III, OIKOYMENH, Praha 1995 (I), 1996 (II), 1997 (III)
Fišer, Zbyněk (Egon Bondy): „Buddha“, Orbis, Praha, 1968
Foucault, Michel: „Dějiny šílenství“, NLN, Praha, 1994
Frazer, James George: „Zlatá ratolest“, MF, Praha 1994
Heller, Jan – Mrázek, Milan: „Nástin religionistiky“, Kalich, Praha 1988
Horyna, Břetislav: „Úvod do religionistiky“, ISE, OIKOYMENH, Praha 1994
„Lexikon východní moudrosti“, VOTOBIA, Victoria Publishing, Olomouc – Praha, 1996
Slobodník, Martin: „Tibet – krajina, dejiny, ludia, kultúra“, FIDAT, Bratislava, 1996
Vondráček, Vladimír & Holub, František: „Fantastické a magické z hlediska psychiatrie“, COLUMBUS, Bratislava 1993
Waardenburg, Jacques: „Bohové zblízka“, Brno, 1997
Wanguová, Madhu Bazaz: „Buddismus“, LN, Praha, 1996
Wolf, Josef a kol.: „Člověk ve světě magie“, UNITARIA, Praha, 1992

Časopisy:
EQUINOX No. 1. , Praha, 1997
Revue Horus: ročníky 1990 – 1995, HORUS, Brno.
Poznámka k revui Horus: Původně byla kocipovaná jako dvouměsíčník (1990), od roku 1991 vycházela půlročně (solstitium aestatis a solstitium hiemis), od r. 1992 neperiodicky. Zatím posledním číslem je dvojčíslo z roku 1995. Kvalita a profesionalita rostla, zájem čtenářů však klesal (náklad klesl na777 výtisků). 12 vyšlých čísel Revue HORUS pokládám za nejcennější a nejdůležitější zdroj této práce.

Brno 1999