Poznámka k AL I:49
Zrušeny jsou všechny rituály, všechny ordálie, všechna slova a znamení. Ra-Hoor-Khuit zaujal své místo na východě za Rovnodennosti bohů; a Asar a Isa, kteří jsou rovněž jedno, nechť jsou spolu. Oni však nepřicházejí ode mne. Asar budiž uctívatel, Isa trpící; Hoor ve svém tajném jméně a slávě je Pánem zasvěcení.
V této poznámce se hodlám věnovat dosud ne zcela rozřešenému problému Asara a Isy. Nejde o nalezení definitivní odpovědi, spíše o nový pohled na tuto problematiku, který kromě odpovědí přináší i nové otázky.
Skutečnost, že Isa je arabskou formou jména Jehóšua – Ježíš, je známa. Napadlo mne v této souvislosti podívat se do literatury týkající se islámu na jméno Asar. Objevil jsem je v rejstříku k českému vydání Koránu (Hrbkův překlad) ve tvaru Ázar (a předpokládám, že jde o Asara v českém přepisu arabštiny). V Koránu se vyskytuje pouze jednou a to v 74. verši šesté súry:
A hle, pravil Abraham otci svému Ázarovi: ‚Zdaš bereš si modly jako božstva? Věru já vidím tebe i lid tvůj v bludu zjevném.‘
Biblickým jménem Abrahámova (Abramova) otce je Terach. Změnu jména v Koránu interpretuje v poznámce k tomuto verši překladatel takto: Zdá se, že jméno Ázar vzniklo záměnou se jménem Abrahamova sluhy Eli’ezera, přičemž počátek slova Eli byl pokládán Muhammadem za arabský člen al.
Pojetí Abraháma v Koránu odráží podání židovských legend, v nichž tento vystupuje jako bojovník za pravou víru v jediného boha, spíše než jako oddaný a poslušný služebník (jak je tomu v biblickém podání). Je zde tedy ještě více zdůrazněna zakladatelská a inovátorská role prvního praotce. Spor, který vedl s otcem o modly, pak vytváří představu jasného zlomu mezi starým a novým. Jde vlastně o (oproti realitě jistě značně zjednodušený) popis konce aeonu Matky (reprezentovaným ‚uctívačem model‘ Ázarem) a počátku aeonu Otce (reprezentovaným Abrahámem). Vezmeme-li v úvahu, že Isa – Ježíš je vrcholným prorokem Osiridova aeonu, nabízí se nám možný způsob, jak lépe porozumět zmíněné problematické pasáži Knihy zákona:
‚Uctívatele‘ Asara (Ázara) lze chápat jako představitele aeonu Isidina; ‚trpícího‘ Isu jako reprezentanta aeonu Osiridova. ‚Nechť jsou spolu‘ – rozpor, který mezi nimi panoval, je překonán příchodem aeonu Hórova. Lze to pojmout i v intencích Hegelovy dialektiky – překonání jako obtížně přeložitelné hegelovské aufgehoben, kdy se protiklady vzájemně nevyruší, ale dávají zrod něčemu vyššímu. Nebo též obdobně alchymicky. Nyní jsou Asar a Isa spolu a současně jsou již neaktuální (‚nepřicházejí ode mne‘). Pánem zasvěcení je Hoor.
Tato interpretace však přináší i další otázky. Pokud je tomu tak, proč v tomto místě, kde je ohlášen příchod nového aeonu, pracuje Liber AL s koránskou terminologií včetně jejího omylu, způsobeného záměnou biblického Teracha za Ázara? Patrně nepůjde o upřesnění, že \\\’místem na východě\\\‘ je míněn Blízký východ 🙂 V každém případě nás upozorňuje, že není úplně od věci zabývat se také problematikou islámu (dnes zřejmě ještě více než v roce 1904 e. v.).
Otázkou zůstává také číselná symbolika jmen: v současné době nemám k dispozici jejich arabské psaní, z něhož by se taková symbolika dala odvodit. Zapátrám…
Je třeba připomenout, že Crowley si této souvislosti nepovšiml. Vzhledem k tomu, že patrně neměl k dispozici Korán opatřený indexem, to ale není zvlášť překvapující. Přemýšlel jsem i o možnosti, že by Asarem byl skutečně míněn Abrahámův služebník Elíezer (pak by šlo o raného uctívače – Asara a vrcholného představitele – Isu, coby dva představitele Osiridova aeonu), ale domnívám se, že jde o slepou uličku. Skutečnost, že jde o koránské výrazy, týká se tato pasáž patrně koránského významu těchto jmen.
19.1.2005, Kojot