Rozpracované téma.
Srovnání dvou vývojových sil – sexuální touhy jakožto spojujícího faktoru, a ego-vědomí, jakožto faktoru izolujícího.
Sexualita – velmi stará síla. Souvisí s potřebou zachovat život a obnovovat jej, je kolektivní silou, která udržuje živočišný/lidský druh.
Z ní je odvozená sexuální touha, poháněná pohlavním pudem.
Jsou dva možné pohledy na sexuální touhu: a) touha po partnerovi zdůrazňující druhou osobu, b) touha po ukojení se, kde dominuje já.
Posuzujeme-li sexualitu z hlediska existence universa v obecné (ne materiální) podobě, je základem/podmínkou všeho stvořeného.
Podstatou sexuální síly je spojování se s tím, co pokládá za plodivý protiklad.
Z hlediska existence života v materiální podobě je tou nejdůležitější silou.
Není ovladatelná člověkem – ten ji může pouze transformovat a využít některé její projevy. Podobně s ní člověk nemůže splynout, protože by zanikl, rozpustil by se v energii.
Jakožto potřeba zachovat život je sexuální síla obsažena ve všem živém.
Původní materiální podoba sexuality nebyla ve dvou silách, ale v potřebě rozdělit sebe od druhého jedince. Je možná souvislost s dělením buněk. Až oddělením je možná touha po znovu-spojení, což je síla sexuální.
Sexualita je nejvyššího/božského původu.
Oddělením od jednoty, poznáním dvojího, tj. dobrého a zlého, poznal člověk sexualitu.
Ta je materiálním ztvárněním potřeby splynout.
Zjemnělá, sublimovaná sexualita má jinou podobu, než syrová – sublimovaná sexualita usiluje po spojení s celkem na jiné než pohlavní úrovni.
Ego – vývojově mladší schopnost, pouze lidská. Je to individualizační síla, která se stále vyvíjí. Pod jejím vedením si člověk uvědomuje sám sebe. Je kolektivní silou, která formuje individuum.
Ego je silou, působící pouze u člověka.
Podstatou ega je izolování se, sebestřednost, oddělování se od jednoty.
Je pokračováním biblického pádu.
Člověk není uzpůsoben tomu, aby se nevymezoval. Vymezit se je jeho údělem.
Údělu se lze poddat nebo mu vzdorovat. Je třeba nalézt míru, kdy a nakolik nutno dbát na vnější ohraničení, respektive podobu.
Ego je nástrojem vědomí, aby si samo sebe uvědomilo.
Vědomí je místem, kde ego sídlí.
Ego je odrazem vědomí.
Společnost lidí v současném stupni vývoje velmi dbá na vnější projevy, na vypadání. Ohraničenování ega vůči všemu, co není jím, vytváření hranice až bariéry, je zvlášť silné.
Je to kolektivní síla sebedefinování. Proto není možné nechtít se ohraničit – čili vzdát se ega.
Člověk egem ovládnutý, neusilující o spojení s ne-já, s původní jednotou, je odtržen od ostatních lidí i od kolektivních prožitků. Vidí polárně, sebe nadhodnocuje, druhé hodnotí.
Čím více člověk nachází problémy či jejich příčiny u druhých, tím méně je schopen se vyvíjet. Odmítnutím podnětu se rozhoduje stagnovat. Stává se slepou vývojovou větví.
Ego lze ovládnout humorem, smíchem.
Sexuální sílu a sílu ega lze posoudit jako dva póly.
Sexualita je neovladatelná vědomím, zcela autonomní. Ve chvíli, kdy něco uchvátí, nelze jí vzdorovat. Je silou i proto, že spojuje – její přirozeností je spojit se se svým protikladem v libovolném významu tohoto slova.
Ego je možné vědomím kontrolovat, neboť s vědomím přímo souvisí. Někdy vědomí nechce ego kontrolovat.
Ego formuje, tváří se, je nepřirozené, neopravdové. To je jeho podstata, odlišovat. Jeho touhou je ovládat vše a poroučet všemu a s ničím se nespojit, pouze se uzavřít.
Kdyby vládlo ego, život by nebyl zachován, protože ego touží starat se pouze samo o sebe.
Kdyby vládla sexualita, zaniklo by uvědomění a zvítězil pud.