Kouzelné brýle

Úvod překladatele

Při procházení spižírnou mého harddisku, hledaje co jsem ještě nep(r)ozřel, jsem narazil na tuto nádhernou povídku, která ve mě evokovala úplně wildeovskou atmosféru. Byl jsem zcela okouzlen a rozhodnut ji přeložit a předložit váženému čtenářstvu v češtině. Zde je výsledek a doporučení: pokud neznáte obrazy dále jmenovaných malířů, doporučuji je shlédnout alespoň virtuálně. Díla těchto mistrů zachycující sakrální náměty i akty jsou úchvatná. Poznámky jsou převzaté tak, jak se nacházely v Internetovém zveřejnění Equinoxu, z něhož jsem čerpal. Povídka je dlouhá, ale ne zbytečně.

Kouzelné brýle

/Pozn. 1: Tato povídka Franka Harrise vypadá jako metafora Crowleyho následné kariéry. Životopisci, uvažte dopad tohoto tématu na Crowleyho postoj k veřejnému životu./
Jednoho sychravého listopadového rána jsem opustil svůj byt poblíž Britského muzea a vydal se dolů po Regentské. Bylo chladno a mžilo. Než jsem došel na Kvadrant, mlha dostala barvu bahnité vody a zhoustla natolik, že chůze začala být obtížná. Neměl jsem žádný určitý cíl a tak jsem se dal do řeči se strážníkem a na jeho radu jsem zamířil do policejního dvora ve Vinné ulici, abych zde strávil hodinku či dvě do oběda.
Uvnitř dvora byla atmosféra poměrně jasná a já se usadil na dubovou lavici s pocitem mlhavé zvědavosti. Při mém příchodu se řešila tato kauza: policie předvedla starého muže, který tvrdil že je optik, protože narušoval dopravu prodejem brýlí. Jeho zelený podnos s koženými popruhy ležel na žalobcově stole. Obvinění z narušování bylo neudržitelné, protože starý muž se přemístil ihned po policejním upozornění, a tak bylo inspektorem nahrazeno obviněním z podvodu, na základě stížnosti jednoho dělníka a obchodníka. Konstábl právě dokončoval výslech když jsem přišel do síně. Poté spokojeně opustil svůj post a poznamenal, že pachatel je „pěkný ptáček“. Rozhlédl jsem se kolem po domnělém kriminálníkovi a zjistil, že sedí kousek vedle mě na lavici obžalovaných hlídán statným policajtem. Nevypadal jako zločinec: vyšší, v tenkém ošumělém černém oděvu, jež jakoby vlál kolem jeho vyzáblé postavy. Jeho pokožka byla lojově bílá jako výhonky brambor ponechaných dlouho v temném sklepě a vypadal tak na šedesát. Neměl však žádný z těch kradmých těkavých pohledů kriminálníků, nejevil nijaký neklid; jeho oči se zastavily na mých a pokračovaly dále s klidnou netečností, zamyšleně a nevzrušeně. Pobavil mne dělník, který režírován policií, vypovídal k obvinění z podvodu. Byl to mladý muž střední výšky v manšestrákách a hrubém saku z tmavého tvídu. Byl to mizerný svědek: váhal, zastavoval se a opravoval, jakoby neznal význam jakéhokoliv slova s výjimkou nejběžnějších frází běžného dne. Byl však bezesporu čestný: jeho hnědé oči hleděly na svět zcela zpříma. Jeho nejistota pocházela ze skutečnosti, že stěží artikuloval. Odhlédnuto od zamlžení nepatřičnými výrazy, byla jeho výpověď dostatečně jasná. Byl obviněným, kterého neustále nazýval „starý gentleman“, požádán, aby si od něho koupil brýle, které mu ukážou věci pravdivěji než je může sám vidět; „a tak si je za šilink koupil“. Na otázku úředníka zdali skrze ně vidí věci jasněji potřásl hlavou: „Ne, furt to samé.“ Pak přišla otázka: „Byl jste podveden?“ Avšak dělník zjevně neznal výraz „podveden“. „Ošizen,“ napovídal úředník. „Ne, nebyl jsem ošizen.“ „Dobře tedy, tak zklamán?“ „Ne, to nemohu říci.“ „Koupil byste si podobné brýle za další šilink?“ „Ne, vyhodit jeden šilink stačilo.“ Poté co byl propuštěn, vylezl ze svědeckého místa a cestou ke dveřím se pokusil nejednou na obžalovaného pokývnout. Evidentně v něm nebyla zlá vůle. Druhý policejní svědek měl výřečnost a duchapřítomnost právníka: byl to vysoký muž ve středních letech, zdravě a skoro tlustě vypadající, vyfintěný co obchodník v kajzrroku, šedých gatích a se světlou vázankou. Mluvil žvanivě s vášnivým rozhořčením až se mu třepaly růžové líce. Jestliže dělník byl nerozhodný a slabý svědek, Mr. Hallet z High Holbornu byl zcela přesvědčivý a zarytý. Byl pohnut k zakoupení brýlí „starochem,“ který mu řekl, že uvidí věci přesně tak jak jsou – pravdu všeho. „Stačí když se přes ně podíváte na člověka a hned budete vědět na čem jste.“ To byl důvod proč je koupil. Nestály ho šilink, ale celý zlatý a on zaplatil – 20 šilinků! Když si brýle nasadil, neviděl s nimi nic, vůbec nic! Byl to podvod a tak chtěl aby mu „staroch“ vrátil jeho peníze zpět; ten však řekl, že ho nepodvedl a měl ještě ke všemu tolik drzosti tvrdit, že on, Hallet, nemá oči pro pravdu a proto nemůže s brýlemi nic vidět. „Což je hanebná lež a „starý“ by měl dostat šest měsíců.“ zakončil Hallet svou tirádu. Jednou či dvakrát soudce zasáhl do proudu silných slov. Ale obvinění bylo po formální stránce precizní. Otázka nyní byla: Co s tím má soudce dělat?

Soudce Mr. Brown na mě udělal na první pohled docela dobrý dojem. Začínal pomalu stárnout, jeho tmavé vlasy počínaly na temenu řídnout a po stranách trochu šedivět. Jeho hlava byla dobře tvarovaná s pozoruhodně širokým čelem a s pevnou bradou i čelistí. Jediným nepříjemným rysem jeho tváře byla tvrdá linie úst s nesympatickými rty. Dalo se předpokládat, že se jedná o učeného muže onoho typu se sklonem k pedantérii, muže dobrého intelektu ale slabšího srdce, který shledává knihy a slova více zajímavými než lidi a činy. Zpočátku se zdálo že je na straně obžalovaného, neboť se pokoušel zmírnit zášť Mr. Halleta. Jedna nebo dvě jeho otázky byly vskutku k věci: „Berete své zboží zpět, poté co jste ho prodal, Mr. Hallete?“ zeptal se a Mr. Hallet nekompromisně odpověděl: „Samozřejmě, vezmu cokoliv zpět s 20% snížením ceny, prodávám poctivé zboží, s jasně stanovenými cenami. Ale on mi nechce vrátit 15 šilinků z mého zlatého, chce si to nechat vše.“ Soudce se podíval do soudní síně a pravil k obžalovanému: „Chcete říci něco na svou obranu, Mr. Henry?“ „Penry, vaše ctihodnosti, Matthew Penry,“ opravil ho starý muž klidným tichým hlasem a povstal. „Mohu říci toto: obvinění z podvodu je absurdní. Zdá se, že Mr. Hallet je rozhněván, protože jsem prodal jedny brýle za šilink a druhé zrovna jemu za zlatý. Ale to nebyly stejné brýle a i kdyby byly, mám zajisté právo chtít za své zboží mnou určenou cenu.“ „To je pravda,“ řekl soudce, „ale on řekl že jste řekl, že skrze ně uvidí pravdu. Předpokládám, že jste tím myslel že uvidí více pravdivěji než svýma vlastníma očima?“ „Ano,“ odpověděl Mr. Penry s jistým váháním. „Avšak Mr. Hallet přes ně nevidí lépe,“ pokračoval soudce, „jinak by vám je nechtěl vrátit.“ „Ne,“ přiznal Mr. Penry, „ale to je jeho chyba a ne chyba brýlí. Ony by mu ukázaly pravdu, kdyby měl aspoň nějakou schopnost ji vidět; ale brýle jsou slepému k ničemu.“ „Ale no tak,“ pravil soudce, „začínáte mne mást. Snad skutečně netvrdíte, že vaše brýle ukazují pravdu; myslíte že zlepšují zrak, není to tak?“ „Ale ano,“ odpověděl Mr. Penry, „zlepšují schopnost vidět pravdu, skutečnost.“ „Dobře, zastavil ho soudce s úsměvem, „to vypadá více metafyzicky než prakticky, nezdá se vám? Pokud vaše brýle umožňují rozeznat pravdu, koupil bych si jedny pro sebe, mohly by se mi u soudu někdy hodit,“ a rozhlédl se kolem sebe s úsměvem jako by očekával potlesk. Starý muž ho vzal za slovo a s dychtivým chvatem otevřel svůj kufřík, vybral jedny brýle a podal je úředníkovi který je podal soudci. Mr. Brown si brýle nasadil, minutu či dvě se rozhlížel kolem sebe a pak vyrazil: „Proboha! Co se to děje? Ty brýle změnily každého tady. To je vskutku úžasné. Nezlepšují zrak lidí, ale naopak, více mizernou sbírku tváří těžko si představit. Pokud bychom věřili těmto brýlím, lidé jsou více divoká zvířata než lidské bytosti a nejhorší ze všech jsou právníci. Což by mohlo být… Tyto brýle ukazují více než mohou normální oči postřehnout. Proboha! Je to velmi udivující, ale jsem nakloněn akceptovat tvrzení Mr. Penryho,“ děl soudce a zíral skrze brýle do dvora. „Nechcete se podívat do zrcadla, vaše ctihodnosti?“ pravil jízlivě jeden právník, nicméně povstal a dodal: „Snad by to mohl být ten nejlepší test.“ Mr. Brown se zatvářil poněkud překvapeně: „No kdybych tu nějaké měl, tak klidně.“ Ještě ani nedořekl a soudní úředník vyrazil podél lavic přímo do místního soudcova soukromého bytu a byl hned zpět i s malým zrcátkem, které podal jeho ctihodnosti. Sotva se soudce podíval do zrcátka, opustil ho úsměv. Odložil vážně zrcadlo a sundal si brýle, které úředník vrátil Mr. Penrymu. Po malé chvíli pravil soudce stručně: „Asi bude nejlépe přenechat celou záležitost porotě. Propustím vás na malou kauci,“ pokračoval, „budete muset čelit obvinění před soudem.“ Zaslechl jsem: „…dva ručitelé po 50 librách a on sám za 100,“ a pak řekl strážník Mr. Penrymu že může opustit lavici obžalovaných a počkat, než bude kauce složena.

Náhoda tomu chtěla, že starý muž si přisedl zrovna vedle mě a mohl jsem si ho prohlédnout zblízka. Jeho knír a vousy byly kdysi zajisté kaštanové, ale teď byli šedé a místy trochu do rezava. Plnovous byl řídký, dlouhý a neudržovaný a dodával tomuto ztracenci na neupravenosti. Jeho hlava byla skloněna kupředu, jako kdyby krk byl již příliš sláb na to, aby ji udržel. Vypadal slabě, staře a zanedbaně. Zachytil můj pohled a já si všimnul, že jeho oči jsou tak jasně modré, jako by byl mladší než jsem si myslel. Jeho jemné a dobré způsoby spolu s vytříbeným hlasem si získaly mé sympatie; a když se naše oči střetly, představil jsem se mu a nabídl, že bych byl rád jedním z jeho ručitelů, pokud by mu to mohlo ušetřit čas nebo potíže. Poděkoval mi velmi zdvořile a že rád přijme mou nabídku. „Uvedl jste svůj případ tak, že jste málem zmátl soudce. Skoro jste řekl, že vaše brýle… jsou kouzelné brýle,“ pokračoval jsem v rozhovoru s trochu rozpačitým úsměvem, protože jsem ho nechtěl urazit, a doteď nevím jak popsat dojem, jaký jeho slova na mě zanechala. „Kouzelné brýle,“ zopakoval vážně, jakoby vážil slova, „ano, můžete jim říkat kouzelné brýle“. To mě poněkud překvapilo – zmohl jsem se jen na chabé vyjádření úžasu a překvapení a zeptal jsem se: „Zajisté nemyslíte, že ukazují věci tak jak se mají, pravdu?“ „To je přesně to, co jsem tím myslel,“ odpověděl potichu. „To nejsou normální brýle?“ zeptal jsem se hloupě. „Ne,“ zopakoval vážně, „to nejsou normální brýle“. Povšiml jsem si, že má zvláštní zvyk, hledět velmi pozorně s přimhouřenými víčky a pak rychle několikrát zamrkat jako kdyby ta námaha byla příliš veliká. Začal jsem být extrémně zvědavý, ale ještě ne natolik, abych ho přímo požádal o jedny brýle k vyzkoušení a tak jsem se dále ptal: „Avšak jestliže ukazují pravdu, jak je možné, že Mr. Hallet nic neviděl?“ „Jednoduše proto, protože nemá žádný smysl pro skutečnost, protože svou vrozenou schopnost pro pravdu zabil. Nebyla pravděpodobně nikdy velká,“ pokračoval tento podivný optik s úsměvem „a jeho obchodnické zvyky ji úplně zničily, tak se namočil do lží, až je nyní slepý pro pravdu, neschopný ji postřehnout. Ten dělník, vzpomínáte, ten přes brýle viděl celkem dobře.“ „Ano,“ zasmál jsem se „a soudce evidentně viděl mnohem více než byl ochoten přiznat.“ Starý muž se zasmál také, okouzlujícím upřímným a mladistvým způsobem. Nakonec jsem překročil Rubikon. „Prodal byste mi jedny vaše brýle?“ zeptal jsem se. „Bude mi potěšením vám je darovat, pokud to přijmete,“ odpověděl s nedočkavou zdvořilostí, „můj ručitel by měl určitě jedny vlastnit,“ a díval se na mne svým zvláštním, pozorným pohledem. Chvíli nato se otočil, otevřel svůj podnos, vytáhl jedny brýle a podal mi je. Nasadil jsem si je třasa se nedočkavostí a rozhlédl se kolem sebe. Soudce mluvil pravdu, brýle měnily všechno; lidé byli titíž a přece ne titíž, tváře zhrublé nad všechen možný popis, tváře zostřené a zohavněné hrabivostí, tváře zbrunátněné chtíčem. Člověk viděl, takřka, převládající vášeň každého. Něco stočilo můj pohled na optika a jestliže jsem byl ohromen tím, co jsem viděl předtím, nyní jsem byl naprosto unesen – brýle ho proměnily. Jeho šedé vousy byly tingovány zlatem, modré oči zářily inteligencí, všechny jeho rysy byly ušlechtilé, tvář vyzařovala upřímnost a vlídnost. Rychle jsem brýle sundal a vize zmizela. Mr. Penry se na mě díval se zvědavým trochu potěšeným pohledem očekávání; bezděčně jsem se ho dotknul rukou s výrazem úcty: „Úžasné,“ zvolal jsem, „vaše tvář je podivuhodná a všechny ostatní jsou groteskní a ohavné. Co to znamená? Řekněte mě! Co?“ „Musíte jít se mnou ke mně,“ odpověděl, „tam budeme moci mluvit a myslím, že nebudete litovat že jste mi pomohl. Rád vám vše vysvětlím. Je tak málo lidí, kteří nabídnou pomoc jinému v nouzi. Ukážu vám, že jsem vděčný,“ dodal. „Nemáte důvod k vděčnosti,“ řekl jsem spěšně, „ještě jsem pro vás nic neudělal.“ Jeho hlas se mi nyní zdál zvláště uhlazený a působivý a přivolal mi znovu vizi jeho tváře, nádhernou skrze divné brýle… Opustil jsem podobu a dojem který na mne Mr. Penry zanechal při prvním shlédnutí, protože jakmile jsem ho jednou uviděl skrze jeho brýle, tak už nikdy jsem ho neviděl stejně jako předtím. Vzpomínám-li na svůj dojem když jsem ho poprvé spatřil, nechápu, jak jsem se mohl tak zmýlit. Jeho tvář byla jemná a mírná ve všech liniích, také s jistou kuráží, která však byla zcela duchovní. Od té chvíle jsem jím byl silně interesován, dychtiv vědět o něm více, pomoci mu bude-li to možné, jakýmkoliv způsobem. Chvíli trvalo než proběhly formality spojené s jeho kaucí a potom jsem ho přemluvil, aby se mnou šel na oběd. Mr. Penry si v poklidu navlékl kožené popruhy od podnosu na ramena, popadl kufr pod paži a vykročil do ulice s dokonalou rozvážností a já se za jeho zjev vůbec nestyděl, což bych před hodinou či dvěma určitě byl. Byl jsem tak vzrušený, až jsem cítil hrdost, jednoduše jsem se cítil potěšeně a zvláštně. A tento příjemný pocit narůstal se vším, co Mr. Penry řekl nebo udělal, až nakonec mne mohla upokojit jen protislužba. A tak jsem po obědě objednal drožku a dovezl ho k mému vlastnímu právníkovi.

Mr. Morris, z Messrs. Morris, Coote&Co., byl ochoten chopit se případu, coby zosnovaného policí bez řádného podkladu. Avšak když jsem si ho vzal bokem a sdělil mu, že jeho nový klient je muž mimořádných schopností, usmál se nedůvěřivě. „Jste příliš nadšený, Mr. Winter,“ řekl napůl káravě, „ale my právníci jsme nuceni vidět věci v chladném světle rozumu. Proč byste měl podnikat něco na obranu tohoto Mr. Penryho? Samozřejmě je to vaše věc,“ pokračoval nedbaje na můj nesouhlas, „udělám pro něho to nejlepší co budu moci, ale být vámi mám oči otevřené a nedělám nic unáhleně.“ Abych mu zaimponoval, nasadil jsem podobně odměřený tón a prohlásil, že Mr. Penry je můj přítel a že je nutno vše pečlivě připravit tak, aby byla obhájena jeho čest. A s tím jsem se vrátil k Mr. Penrymu a společně jsme opustili kancelář.

Obydlí Mr. Penryho mě zklamalo; obávám se, že má očekávání byla nyní daleko nad všedností. Nacházelo se nahoře v Chelsea ve starém vratkém baráku u zašlé cesty, scenérii doplňovaly pramice vytažené na sliznatý, páchnoucí bahnitý břeh. Ale dokonce i zde by se našla romantika pro romantiky – mlžné kotouče válející se nad řekou halily protější domy do tajemství, jako by byly přikryty modrým sametem a skrze vodou obtížený vzduch bylo vidět slunce kulaté a rudé jako kolo Phaetonova chariotu. Pokoj byl holý, u širokého nízkého okna stál dřevěný stůl pokrytý nástroji a brýlemi. Silná elektrická lampa vpravo i vlevo svědčila o neúnavné práci optika. Strop mansardy se zvedal ke středu a u stěny ležela nízká postel krytá levným japonským paravánem. Celou stěnu mezi postelí a oknem zabírala borová knihovna plná knih; všechno bylo čisté, ale pokoj vypadal neútulně a studeně v hustém, vlhkém vzduchu. Tu jsme se usadili a rozmlouvali spolu, dokud slunce nezapadlo a s příchodem noci nezhoustla mlha. A tak naše známost, tak podivně počatá, přerostla v přátelství. Než jsme vyrazili na večeři, starý muž mi ukázal portréty jeho dvou dcer a malou miniaturu jeho ženy, která umřela před patnácti lety. Byl to první z mnoha rozhovorů v tomto pokoji, první z mnoha důvěrných sdělení. Kousek po kousku jsem slyšel celý příběh Mr. Penryho. Slyšel jsem ho po částech a nesouvisle, tak jako přítel vypráví příteli s rostoucí důvěrou. A jestliže teď nechám vyprávět Mr. Penryho chronologicky a na jeden zátah, je to hlavně kvůli laskavému čtenáři, abych ho uchránil nudy přerušovaného vyprávění a zbytečných opakování.

„Můj otec byl optik,“ začal Mr. Penry, „a výrobce brýlí v Chelsea. Žili jsme nad obchodem na Královské cestě, mé dětství bylo šťastné a nijak zvláštní. Jako jiné zdravé děti jsem měl hry radši než učení, školní dny byly příliš jednotvárné a pusté. Matka mi umřela když jsem byl příliš malý na to abych ji znal a litoval. Můj otec byl laskavý svým puntičkářským a puritánským přístupem. Byl jsem malý chlapec, což ho možná dělalo něžnějším ke mně, mnohem mladší než mé dvě sestry, které vyrostly, když jsem ještě nosil krátké kalhoty, a vdaly se a opustily otcův dům dřív, než jsem je blíže znal a nebo k nim cítil větší náklonnost. Když jsem měl kolem šestnácti, otec mě vzal ze školy a začal učit svému řemeslu. Byl to svého času obdivuhodný řemeslník ze staré anglické školy – pečlivý a schopný, snad trochu pomalý. Vždy chtěl každé sklíčko vybrousit a naleštit nejlépe jak mohl, a tento zvyk mu přinesl pověst v okruhu dobrých zákazníků. Naučil mne všechny části řemesla a v pěti či šesti letech vložil do mne touhu dělat vše tak dokonale jak to jen jde.

Ale tato doba napodobování netrvala dlouho. Než jsem dospěl vydal jsem se svou vlastní cestou, žít svůj vlastní život se zájmem o čtení a myšlení cizí jeho zvykům. Byla to víra, co nás oddělilo. Ve škole jsem se naučil francouzštinu a němčinu, a v obou jazycích jsem se seznamoval se skeptickými názory které zvolna rostly v mé mysli, a čas mne vedl k odložení a téměř k nechuti k víře mého otce. Zmiňuji to, protože jistá originalita ve mně snad pramení z tohoto bádání a z mentální bitvy, která zachvátila tři nebo čtyři roky mého mládí. Měsíce a měsíce jsem horečnatě četl, abych přemohl své pochybnosti a pak jsem četl zrovna tak dychtivě, abych potvrdil svůj skepticismus. Doteď si pamatuji vzrušení z překvapení a naději, když jsem poprvé četl Spinozu, jednoho z hrdinů mých myšlenek, který se také živil broušením čoček. Kniha pravila, že byl nejlepší řemeslník v tomto té doby a já se rozhodl být tím nejlepším své doby a od té chvíle jsem se chopil svého řemesla vážně a usilovně. Studoval jsem všechno co šlo o skle, a začal vyrábět své vlastní podle nejlepších receptů. Také jsem pořizoval knihy o optice a četl je, a tak kousek po kousku ovládl vědu své živnosti. Nebylo mi více než devatenáct či dvacet když můj otec shledal, že jsem mnohem lepší než jeho pomocník Thompson. Byly nám vráceny nějaké brýle od věhlasného okulisty z Harley Street s množstvím detailních požadavků. Dělal je Thompson a vrátily se nám jednoho odpoledne s jedním velmi nedůtklivým starým gentlemanem, který tvrdil že mu úplně nesedí. Dopis od okulisty sira Williama Creightona narážel na to, že nebyly pečlivě vyrobeny. Otec nebyl přítomen, tak jsem dopis otevřel já. Podíval jsem se na brýle a viděl, že stížnost byla oprávněná, což jsem i starému pánovi řekl. Opáčil, že on je známý parlamentní mluvčí, Lord B. a pravil: „O.K. mladý muži, uděláte mé brýle správně tak abych byl spokojen, ale ne jinak, chápete, ne jinak.“ Já jsem se na něj usmál a řekl mu, že to udělám osobně, a on odešel z krámu mumlajíc, jakoby mým slibem moc ujištěn nebyl. Rozhodl jsem se ukázat co umím. Když se otec vrátil, řekl jsem mu co se stalo a požádal ho, abych tu práci mohl udělat. Souhlasil a já ihned odešel do své malé dílny, kterou jsem si udělal na dvorku, a pustil se do díla. Vyrobil jsem čočky a vyleštil je a pak i rám brýlí přesně podle lordových požadavků. Když byly brýle hotové, poslal jsem je siru Williamu Creightonovi i s dopisem. Pár dní nato nás opět navštívil Lord B., který řekl otci, že nikdy neměl takové brýle, a prohlásil, že jsem „dokonalý poklad“. Jako mnoho háklivých lidí, bylo těžké ho uspokojit, avšak jednou spokojen nešetřil chválou stejně jako předtím hanou. Lord B. vytvořil mou pověst jako výrobce brýlí a po léta jsem byl spokojen s tímto malým triumfem…

Oženil jsem jako dvacetidvou nebo dvacetičtyřletý a sedm či osm let poté můj otec umřel. Mezera způsobená jeho smrtí, prázdnota ztráty a osamění byla více než naplněna mými malými dětmi. Měl jsem dvě malé holčičky, které tou dobou byly mým neustálým zájmem. Jak člověk roste láskou k malým stvořením, s jejich smíchem i slzami, jejich nadějemi, otázkami a hrami! A jak je tato láska k nim zvyšována všemi starostmi, obtížemi překonávanými k získání jejich lásky a plány spřádanými pro jejich budoucnost! Ale to je jen běžná lidská zkušenost, která by vás nudila. Něčí štěstí není zajímavé pro ostatní lidi, a já nevím, jestli moc štěstí je dobré pro člověka; každopádně, během deseti či patnácti let, co jsem byl nejšťastnější, jsem neudělal nic, žádný pokrok, myslím tím ani jako řemeslník, ani jako muž intelektu. Ale když děvčata začala odrůstat a oddělovat se od domova, má intelektuální povaha opět vzkypěla. Myslím, že člověk musí mít nějaké záliby v životě a že když je srdce prázdné, hlava začne pracovat.

Jednoho dne jsem měl prominentní návštěvu. Jeden muž si přišel nechat udělat brýle, pozoruhodný muž. Byl mladý, veselý a nadšený, s úžasnou výmluvností, jasnou řečí i způsoby. Zdálo se že prosvětlil ošumělý krám svou živostí a šťastnou upřímností. Chtěl brýlemi napravit malou rozdílnost mezi svým pravým a levým okem a já jsem mu byl doporučen sirem Williamem Creightonem, že mu zhotovím brýle na míru. Slíbil jsem mu, že mu je udělám osobně, a on pronesl: „To jsem velmi zvědav, zda dokonalý zrak zlepší nebo poškodí mé umění. Víte, já jsem malíř,“ pokračoval a odhodil si černou patku z čela, „a každý z nás malířů vidí svět svým vlastním pohledem a krásu s jistými zvláštnostmi. To je zvláštní, není-liž pravda? Zda-li talent pochází z rozdílnosti očí!“ Usmál jsem se jeho dychtivosti a zapsal si jeho jméno, tehdy mně ještě zcela neznámé. Avšak brzo mi bylo známé a památné více než ostatní: Dante Gabriel Rossetti. Udělal jsem brýle a on jimi byl nadšen a z vděčnosti mi přinesl malý obrázek, který namaloval. „Tady je“ řekl Penry ukazujíc na malý panel visící nad jeho postelí, „portrét mimořádného muže – génia, byl-li kdy jaký. Nevím proč mi ho dal, snad že jsem ho náramně obdivoval. Také můj obchod byl blízko jeho domu v Chelsea a on ke mně často zaskočil na hodinku do mého zadního salónu na kus řeči – řeči, jaké jsem nikdy před tím ani nikdy po tom neslyšel. Jeho slova pro mne byly potravou i nápojem a více než to. Jeho myšlenky a kouzlo jeho osobnosti zásobovaly mou mysl esencí růstu a síly, která mi doteď chyběla; v pravém smyslu se stal mým duchovním otcem. Učil mě věci o umění, které mně na mysl nikdy nepřišly, otevřel mi nová nebesa i novou zemi a především, ukázal mi, že mé řemeslo má také umělecké možnosti, o kterých se mi nikdy předtím ani nesnilo.

Nezapomenu nikdy ten okamžik, kdy do mne zasadil ono semeno, které rostlo a rostlo až naplnilo celý můj život. Bylo to v mém salónu za obchodem. Rossetti mluvil svým svěžím živým způsobem, chrlíc pravdu a myšlenky, epigramy a poezii, jako když velký klenotník žongluje s drahokamy. Seděl jsem a poslouchal s otevřenou hubou a snažil se zapamatovat si co se jen dá, asimilovat aspoň část z toho bohatství. Náhle zmlkl a několik minut jsme kouřili v tichosti, pak začal znovu: „Pamatuješ si, vznešený příteli,“ pravil náhle, „jak jsem jednou nadhodil ideu, co by se ti mohla hodit? Kdysi jsem četl jeden román od Waltera Scotta, jehož romantické příběhy mne pobavily, ačkoliv nebyly zrovna hluboké jako moře. Nuže, zde jsem se dočetl, že asi před 100 lety muž jako ty vyrobil něco, co bylo nazváno Růžové brýle. Předpokládám, že měly pouze růžový odstín,“ zasmál se, „nicméně jakkoliv, svět se skrze ně jevil mnohem krásnějším, růžovějším. Proč bys nemohl udělat také takové. Bylo by pro Angličany dobré na chvíli vidět věci růžověji. Nebo bys mohl udělat Rosettiho brýle,“ pokračoval se smíchem, „a kdyby tihle natvrdlí Sasíci spatřili jen záblesk mé vášně, hned by se probudili, ech. Proč se nepustit můj příteli do něčeho, co má nějakou cenu? Víš,“ pokračoval vážně, „něco by na tom mohlo být. Já nevěřím, že kdybych měl tvé brýle od počátku, že bych se někdy mohl stát takovým malířem jakým jsem teď. Myslím tím,“ pokračoval polohlasně spíše pro sebe, „že kdyby moje oči byly vždy v pořádku, byl bych spokojený s tím co vidím. Ale jak byly nedokonalé, zkoušely vidět věci jako je vidí má duše, a tak vynalezly pohledy a pohyby, které bych v reálu nikdy nenašel.“ „Sotva jsem rozuměl co tím myslí,“ pokračoval Mr. Penry, „ale jeho slova se ve mě zabydlela, půda pro ně byla připravena – on ji připravil, a najednou zakořenily a počaly růst. Nemohl jsem myšlenku na Růžové ani Rosettiho brýle vypudit z hlavy a nakonec jsem podal inzerát, že sháním ony staré Růžové brýle. Za měsíc či dva jsem je měl. Můžete si představit, jak se mi čas vlekl během onoho čekání. Toužil jsem pustit se do díla, chtěl jsem zrealizovat onu myšlenku stvořenou Rosettiho řečí. Během naší známosti jsem byl v jeho ateliéru tucetkrát a měl možnost poznat a obdivovat typ ženské krásy, která se pojí s jeho jménem – ženy labutích šíjí, vláčných pohybů s velkými těžkými očními víčky, skrze které lze uchopit něco z Rosettiho dychtivé vášně. Avšak jak jsem studoval jeho dílo a nasákl jeho emocemi, všimnul jsem si jednoho dne půl tuctu dívek, které by mu mohly stát modelem. Ve skutečnosti jsem počal vidět svět jeho očima a jeho vyprávění o Růžových brýlích mi vnuklo myšlenku, že bych vskutku mohl být schopen vyrobit brýle, které by umožnily lidem vidět svět tak, jak ho vidí malíř Rosetti a jak ho vidím i já jsa posednut jeho vlivem. To by mohlo být mnohem jednodušší, řekl jsem si, než vyrobit Růžové brýle; neboť já nevím, jaké byly ve skutečnosti oči tvůrce Růžových brýlí, zatímco zvláštnosti Rosettiho očí znám. Tak jsem tedy začal hlouběji studovat rozdílnosti Rosettiho očí a podle toho jsem vyrobil brýle. Brýle byly udělané tak, abych s jejich korekcí dosáhl nakonec přesně stejného vidění jako Rosetti a shledal jsem, že se mé vidění světa jeho způsobem zostřilo a zesílilo.

Od tohoto okamžiku bylo vše hračka. Stačilo jen nastudovat pár očí a čočky uzpůsobit tak, aby výsledkem bylo Rosettiho nastavení a půlka práce byla hotova. Také jsem zjistil, že mohu tuto korekci trochu zvětšit a podle toho se pak zvýšily i rysy toho, čemu říkám Rosettiho vidění věcí. Avšak pokud byla odchylka už příliš veliká, výsledkem byly jen rozmazané skvrny. Mé výzkumy dosáhly takového bodu, že když jsem konečně držel v rukou jedny staré Růžové brýle, viděl jsem hned, že onen optik z 18. století neměl moje znalosti. Spokojil se, jak Rosetti uhádl, s velice jemným zabarvením skel v několika odstínech. Starý mistr zkrátka studoval barevné odlišnosti očí, kdežto já jsem se zabýval odchylkami tvaru. A s tímto dalším fortelem jsem dokončil své dílo. Trvalo mně jen několik dnů abych zjistil, že Rosettiho vidění barev je podobně omezeno, nebo spíš bych měl říci zvláštní, jako jeho vidění tvarů a když jsem porozuměl zvláštnostem jeho barevného vidění, mohl jsem ho zrovna tak snadno reprodukovat jako u tvarů. Pak jsem vyrobil půl tuctu brýlí s kombinací těchto dvou odchylek.

Trvalo mi to šest až osm měsíců a když jsem to měl co nejlépe hotovo, poslal jsem zprávu Rosettimu a s téměř bolestivou netrpělivostí očekával jeho příchod; střídala se ve mě naděje a obavy. Když konečně přišel podal jsem mu jedny a on si je nasadil a vyhlédl do ulice. Jak jsem mohl pozorovat byl překvapen a poněkud zmaten. Když si sedl, vysvětlil jsem mu jak se to mělo se starými Růžovými brýlemi a jak jsem to zkompletoval s jeho návrhem. „Můj příteli, vy jste umělec,“ zvolal, „nový druh umělce. Jestliže jste schopen umožnit lidem aby viděli svět jako ten starý okulista a jako já, můžete jim také umožnit vidět jako Rembrandt a jako Velasquez. Můžete umožnit prostým lidem pochopit život jak ho chápali ti největší. Ale to je nemožné,“ dodal a jeho tvář povadla, „to je jen sen. Máte k dispozici moje fyzické oči a tedy můžete přimět jiné aby viděli jako vidím já, ale nemáte Rembrandtovy ani Velasquezovy ani Tiziánovy, nemáte fyzický klíč k duším těchto velkých mistrů minulosti a tak vaše dílo se dá použít jen teď a v budoucnu. Ale to je dost, to je víc než dost,“ dodal rychle. „Jen tak dál, máme oči Millaise a Corot je ve Francii a spousta dalších a já jsem šťastný že jsem vás přivedl na stopu. Uděláte podivuhodné věci, příteli, podivuhodné věci.“

Já jsem byl mocně povznesen jeho chválou a srdce mi radostí skákalo a hned jsem se rozhodl, že se nápadu na Velasquezovy a Rembrandtovy brýle hned tak nevzdám, protože jsem tyto mistry znal a obdivoval na základě Rosettiho vyprávění. Vždy na ně odkazoval, citoval je abych tak řekl, a před nějakou dobou jsem si navykl strávit několik odpolední každý týden v naší Národní galerii, abych se více obeznámil s těmito muži, kteří tvořili kumpanii jeho ducha. A tak skoro celý rok poté jsem trávil všechen volný čas v Národní studiem, až se mi zdálo že mám podchycenu Tiziánovu barevnou škálu zrovna tak dobře, jako u předešlých brýlí. Ale bylo nadmíru obtížné vypreparovat jeho vizi forem. Nicméně jsem byl rozhodnut uspět a s nekonečnou trpělivostí po nespočtu pokusů jsem to začínal mít. Abych to zkrátil, během osmi či deseti let jsem byl schopen zkonstruovat ono čtvero nebo patero brýlí. Takže tu byly Růžové brýle a samozřejmě Rossettiho brýle a také Tizianovy brýle, Velasquezovy brýle a Rembrandtovy brýle. A znova má mysl zakotvila u ukončeného díla. Ne že bych byl přestal přemýšlet úplně, ale nějaký čas neměly mé myšlenky nijaký vzlet, maximálně se točily kolem známého. Hned jakmile jsem měl hotový první kus Rosettiho brýlí, začal jsem učit svého asistenta Williama jak se to dělá, abychom je mohli představit veřejnosti. Brzy jsme je prodávali ve velkém. Jak víte Chelsea, myslím Starou Chelseu, je plná umělců a mnoho z nich si dávalo sraz u mě v kšeftu, kde se setkávali s přáteli na kus řeči, neboť Rosetti měl několik následovníků dokonce už za svého života. Ale největšího úspěchu jsem dosáhl s Tiziánovými brýlemi. Nezměrně romantický benátský pohled na život a krásu představoval neodolatelné lákadlo pro každého a obchod s těmito brýlemi rychle nabyl na důležitosti.

Můj domácí život však tou dobou nebyl tak šťastný jak býval. V těch dlouhých letech nekonečných experimentů mé dcery vyrostly a vdaly se, a má žena, domnívám se, nyní bez dětí toužila více po mém času a pozornosti, zrovna když jsem byl pohlcen svou novou prací a jí se věnoval méně. Zpočátku si stěžovala, ale když viděla že nedbám, stáhla se do sebe tak jak to bývá, a viděl jsem ji méně a méně. A pak, když jsem skončil a nový byznys byl rozjetý, můj obchod byl, jak jsem vám už říkal, plný umělců a já se cítil dobře mezi mladými upřímných a jasných tváří, mé mládí bylo obnoveno společností mladých malířů a spisovatelů kteří mě vyhledávali. Náhle jsem však byl probuzen zjištěním, že má žena je nemocná, velmi nemocná, a dřív než jsem si stačil uvědomit jak moc špatně na tom je, tak umřela. Tato ztráta byla větší než bych věřil že je možné. Ona byla mírná a laskavá a já jsem ji postrádal každý den a každou hodinu. Myslím, že to byl počátek mého znechucení pro obchod, obchod který způsobil, že jsem ji zanedbal. Různé asociace v něm mi připomínaly mou chybu a jeho denní požadavky se pro mne stávaly mrzutými. Také tou dobou jsem začal postrádat Rosettiho, s jeho oživujícím vlivem a řečí. Vydal se na cesty a velmi dlouho jsem ho neviděl a když jsme se konečně setkali, shledal jsem že jeho síla ho opustila. Stal se z něho náladový a popudlivý neuropat. Samozřejmě, jeho intelektuální bohatství nemohlo zmizet docela, sem a tam zničehonic znovu vyprávěl svým starým kouzelným stylem: vyvolával zázraky z nicoty, dokud zlé věci neoblékly krásu co šat a celý svět nebyl okouzlující místo. Ale mnohem častěji byl zachmuřený a usoužený a to mne zarmucovalo a odrazovalo od setkávání s ním. Mladí umělci, kteří přicházeli do mého obchodu, nezaplnili jeho místo, sice mluvili dost zvesela, ale žádný z nich nebyl mágem tak jako on a já počal zjišťoval, že génius jako byl jeho je jen zřídkavým darem ve světě.

Pokouším se vám tu ve vší stručnosti vysvětlit příčinu mé melancholie a nespokojenosti, ale nemám dojem, že příliš přesvědčivě, a touto dobou je to ještě horší, jsem nemocen a neklidný.

A tehdá znovu prázdnota mého srdce mě přivedla k práci a přemýšlení. Další krok vyšel nevyhnutelně z předešlého. Když jsem studoval velké malíře, začal jsem vnímat, že je tu jistá kvalita společná všem, jistá moc, kterou měli, když pracovali pod největším tlakem – moc vidět věci tak jak jsou – živoucí esenci pravdy věcí. Nechci říci že by měli tuto schopnost ve stejné míře. Zdaleka ne. Tizianova pravda věcí je povléknuta romantikou, je pamětihodný hlavně pro magii barev a krásy, zatímco u Holbeina je památné jeho uchopení reality. Avšak srovnáme-li Tiziana s Giorgionem nebo Tintorettem, uvidíte, že jeho uchopení reality věcí je mnohem větší než jejich. To je to, co ho odlišuje od ostatních velkých malířů benátských. A tak, jak se můj vlastní pohled na život stával smutnějším a jasnějším, přišlo mně postupně, že by mělo smysl, abych zkusil vyrobit brýle ukazující skutečnost, esenciální pravdu věcí, jakou všichni velcí mistři viděli.

A tak jsem se vydal za novým cílem. Tou dobou jsem také zjistil, že ačkoliv mám v obchodě spoustu zákazníků, na svých uměleckých podnicích jsem nevydělal nic. Má stará živnost jako výrobce normálních dioptrických brýlí byla nejvýnosnější větví mého byznysu. Prodej Rosettiho a Tiziánových brýlí, jakkoliv šel zpočátku velmi dobře, upadl rychle jako všechny novinky a bylo najednou velmi zřejmé, že jsem na tom více prodělal než vydělal. Ale jestli jsem za rok vydělal 1500 liber nebo 1000 mě celkem nezajímalo. Měl jsem za sebou čtyřicítku, což považuji za konec mládí člověka, a mé tužby ubývaly, jak mé roky narůstaly. Pokud jsem měl dost k uspokojení běžných potřeb, nepotřeboval jsem víc peněz. Má nová vášeň udělat brýle ukazující živou pravdu věcí mne začala brzo úplně ovládat a postupně jsem zanechal obchod v rukách svého asistenta Williama a trávil více a více času ve své dílničce vzadu, která byla svědkem všech mých úspěchů. Nemohu vám říci, jak dlouho jsem na tom pracoval, vím jen, že mě to stálo roky a roky, dával jsem tomu více a více času, práce a vložil jsem do toho celou svou duši, miloval jsem to stále více a opustil jsem všechny všední záležitosti života. Nakonec jsem žil jakoby v určitém snu posednut jediným. Pracoval jsem v noci a přes den jsem spal. Celé měsíce jsem skoro nic nejedl, doufaje že snad hlad zbystří moje schopnosti, jindy jsem zase frčel jenom na kafi doufaje v ten samý efekt. Nakonec, kousek po kousku, pomalu a po dlouhé době, jsem se skoro dostal k cíli svého úsilí.

Ale když jsem ho dosáhl, když jsem zkonstruoval brýle, které by odhalily nahou pravdu, ukázaly věci tak jak jsou a muže a ženy jací jsou, zjistil jsem, že moje podmínky se žalostně změnily. Uprostřed své práce jsem věděl, aniž bych si to však uvědomil, že William mne opustil a otevřel si vlastní obchod naproti a prodával umělecké brýle o kterých tvrdil, že je sám vynalezl, ale já tomu tehdy nevěnoval pozornost. A když jsem za dva či tři roky opět procitl do běžných skutečností života, zjistil jsem, že můj podnik je na huntě. Nejsem si jist, ale myslím si, že to byla upomínka k zaplacení nějakých dluhů, na které jsem neměl peníze, která mne navrátila kompletně zpět do realit každodenního života. Hle, ironie světa! Já, který jsem léta a léta pracoval s cílem umožnit lidem vidět věci tak jak jsou, a mužům a ženám jací jsou, teď pronásledovaný a zničený tou samou realitou, kterou jsem chtěl odhalit. Můj poslední vynález byl komerční propadák jakbysmet – nové brýle se vůbec neprodávaly. 9 lidí z 10 v Anglii jsou pravdoslepí a žádné brýle jim nepomůžou; a ten malý zbytek, který má smysl pro skutečnost, si stěžuje, že pohled na život skrze moje brýle není radostný, jako by to byla moje chyba. Také William mi dost uškodil. Věnoval se pouze prodeji mých brýlí a jako obchodník uspěl, zatímco umělec a myslitel hladověl. Jakmile zjistil, co jsou moje nové brýle zač, začal se ke mně chovat s pohrdáním. Někdy o mě vyprávěl jako o polovičním šílenci, jehož mozek je posednut důležitostí svých vynálezů, jindy zas tvrdil, že jsem ve skutečnosti nevynalezl vůbec nic, neboť idea uměleckých brýlí pocházela od Rosettiho. Mladí malíři, kteří navštěvovali jeho obchod, tuto legendu o Rosettim s chutí šířili dál, ačkoliv Rosetti sám by ji jako první popřel. Byl jsem opuštěn a ubíhaly hodiny aniž by někdo přišel do mého obchodu. Nejhorší bylo, že když náhodou přišel nějaký zákazník, tak jsem ho hned ztratil, nové brýle zkrátka nikoho nepotěšily. V takové situaci, předpokládám, kdybych byl obdařen běžnou prozíravostí, musel bych se vydat zpět po svých stopách. Ale buď jak stárneme tak jsme tvrdohlavější nebo lpění duše roste podstoupenými oběťmi. Ať už pohnutky pro mou tvrdohlavost byly jakékoli, zklamání a ponížení, které jsem si prošel, mi dodaly sílu k vyššímu rozhodnutí. Věděl jsem, že jsem odvedl dobrou práci a opovržení kterého jsem se dočkal mne dovedlo zpět k sobě a vlastním myšlenkám.“

Toto vše jsem se dověděl od Mr. Penryho během prvních dnů naší známosti a další týdny a týdny jsem se nedozvěděl nic nového. Zdálo se, že považuje zbytek svého příběhu za příliš fantastický a nepravděpodobný k věření. Snad se bojácně obával, že by mne to mohlo obrátit proti němu. Nicméně, znovu a znovu dělal narážky na další poznání, ještě složitější experimenty, mnohem zapálenější hledání, až moje zvědavost vzplanula a začal jsem na něj naléhat, možná příliš, pro celou pravdu. V těchto týdnech kdy jsme byli téměř neustále spolu a naše přátelství rostlo každým setkáním. Bylo nemožné uniknout kouzlu Penryho osobnosti! Byl tak ponořen do své práce, nedbalý všedních marnivostí a chtivosti lidí, tak vlídný a chápavý, že má láska k němu stále rostla. Měl své malé chyby, samozřejmě, malé zvláštnůstky: povrchní vznětlivost nálady, momenty hluboké deprese, ve kterých podceňoval sebe i své dílo, a momenty neúměrného povznesení, kdy nadhodnocoval význam toho co udělal. Mám dojem, že by asi udělal na většinu lidí dojem jako poněkud maniodepresivní a nejistý, ale jeho vášnivá oddanost jeho dílu povznášela jeho duši a jeho chyby byly, konec konců, bezvýznamné ve srovnání s jeho ušlechtilými a vzácnými schopnostmi. Za celý svůj život jsem nepotkal nikoho, kdo by ve mě vzbudil tak vysoké duševní hnutí jako on. Vypadalo pravděpodobně, že jeho poslední experimenty budou nejodvážnější a nejpoučnější a proto jsem na něj naléhal neustále, až po jistém čase souhlasil.

„Nevím jak to přišlo,“ začal, „ale pohrdání lidí pro mé výzkumy na mně zanechalo určitý vliv a já se začal vážně ptát: není tu nějaký důvod pro jejich opovržení a odpor? Ukazují tyto moje brýle skutečně věci jak jsou, nebo nabízím jen novou karikaturu pravdy, což lidé oprávněně zamítají jako nepříjemné? Vrátil jsem se zpět ke svým knihám o optice a začal celou záležitost studovat znovu od začátku. Jak jsem pracoval, padal na mne strach, cítil jsem, že přede mnou je další vrchol ke zdolání a že poslední část cesty bude asi nejstrmější. V evangeliích,“ pokračoval tichým, uctivým hlasem, „je mnoho věcí symbolických a univerzální aplikace a mně se vždycky zdálo významným, že hora Kalvárie přišla na konci dlouhé cesty. Klesal jsem z dlouhého úsilí a řekl jsem si, že už nemohu čelit jiné otázce než poslední. Celou tu dobu jsem měl nepříjemnou předtuchu, že nejtěžší část života leží teprve přede mnou. Jednoho dne mne hluboce zaktivizovalo jedno běžné tvrzení. Základní barvy, však víte, jsou červená, žlutá a modrá. Barvy duhy se mění od červené k modré a fialové a vibrace nebo délky světelných vln které nám dají fialovou, budeme-li je neustále zkracovat, dají nakonec červenou. /Pozn. 2: Ve skutečnosti je to naopak. Vlnová délka fialového konce spektra je kratší než červeného./ Tyto vibrace jsou měřitelné. Jednoho dne, úplnou náhodou, jsem se přenesl přes toto tvrzení s tím, že existují nesčetné vlnové délky delší než ty, které dávají fialovou. A najednou vyskočila otázka: jsou tyto delší vlny reprezentovány barvami, které nevidíme, barvami pro které nemáme jména, barvami pro které nemůžeme ani zformulovat žádnou koncepci? A platí toto i pro kratší a kratší vlny dávající červenou? Pak je zde pochopitelně prostor pro myriády barev za možnostmi našeho zření. Trocha studia mě přesvědčila, že můj odhad je správný, neboť všechny barvy, které vidíme, jsou reprezentovány našim smyslům pomocí cítění stupňů tepla; modrá ukazuje jednu hodnotu na teploměru, červená vyšší a pomocí tohoto nového standardu jsem objevil, že lidský rozsah vidění není ve středu stupnice tepla, ale zabírá jen malé místo blíže k teplejšímu extrému. Existují tisíce stupňů chladu pod modrou a stovky stupňů tepla nad červenou. Všechny tyto stupně jsou nepochybně reprezentovány barvami, které žádné lidské oko nedokáže postřehnout, ani si je lidský mozek nedokáže představit. Je to se zrakem jako se sluchem. Víme, že existují zvuky hlasitější než burácení hromu, které však nedokážeme slyšet, vřava nacházející se na druhé straně ticha. My lidé jsme jen ubozí nepokojní vězni, omezení našimi smysly jako stěnami cely, slyšíce jen část orchestru přírody a to ještě nedokonale; vidíme jen tisícinu z barevných zázraků kolem nás a tuto maličkou částečku vidíme nesprávně a částečně.

Zde bylo nové poznání i se svou odvetou. Poznání, které změnilo celé mé dílo! Jak udělat brýle, aby to všechno ukázaly? Brýle, které by odhalily věci jak jsou a musí být vyšším jsoucnům – nejzazší realitu. A ihned, tato nová výzva se stala náplní mého života a tak či onak jsem věděl ještě než jsem začal práci, že malé zbytky pohodlí nebo štěstí, které jsem až do té doby uchránil, budou nyní ztraceny. Poznal jsem, sevřen strachem, že toto nové pátrání mě zákonitě zbaví sympatií mých bližních. A má předtucha byla oprávněná. Práce postupovala velmi ztěžka, sotva jsem strávil pár let marnými a mučivými pokusy, byl jsem jednoho dne uvězněn pro dluhy. Nevěnoval jsem žádnou pozornost soudnímu předvolání, den přelíčení přišel a odešel aniž bych co věděl, a nejednou tu byl muž vlastnící mých pár věcí aniž bych věděl co se děje. Tehdy jsem se naučil zkušenost, že dlužit peníze v národě kramářů je neodpustitelný zločin. Mé zboží bylo vydraženo a já jsem byl vydán krajní nouzi,“ starý muž se odmlčel, „a pak zavřen do vězení, protože jsem nemohl zaplatit.“ „A,“ zeptal jsem se, „vaše dcery neudělaly nic? Jistě vám mohly pomoci.“ „Ó, ty byly více než laskavé,“ odpověděl, „zvláště ta starší, Gabriela, snad proto, že byla bezdětná,“ dodal se zvláštním důrazem na jméno, „byla ke mně velmi dobrá. Hned jak tu zprávu uslyšela, zaplatila mé dluhy a osvobodila mne. Také mi koupila věci a vybavila mi dva krásné pokoje a zařídila vše znovu velmi pohodlně, ale vidíte,“ pokračoval s plachým, odlehčujícím úsměvem, „unavil jsem dokonce i její trpělivost; nemohl jsem pracovat na ničem co by neslo peníze a pořád jsem utrácel na své zkoumání. Pěkný nábytek jsem prodal jako první, pak stůl a židle a nakonec postel. Unavil bych i anděla. Znovu a znovu mi Gabriela kupovala nábytek a zařizovala mne útulně a pohodlně, jak říkala, a znova a znova, jako marnotratný kluk jsem to všechno prodával. Jak mohu myslet na stoly a křesla, když můj život patří mému dílu? Mimochodem, vždy jsem cítil, že čím více jsem byl sužován pohromami a tresty, tím lepší výkony jsem podával – samota a nedostatek jsou dvojčenecké pečovatelky duše.“ „Což jste si nepřál dojít nějakého uznání či chvály?“ přerušil jsem ho. „Tou dobou jsem věděl,“ odpověděl, „že vzhledem k tomu jak je má práce vyjímečná, těžko lze najít někoho, kdo by mohl porozumět. Kolik jsem jich jen viděl přijít chválit a vzdát čest, když Rosetti upadl do nervové choroby a šílenství – a přece jeho dílo trvá a bude trvat, zatímco jejich je dávno zapomenuto. Strom vzrostlý do velké výšky bude osamělý i v pralese, nenajde přátel vyjma větrů a hvězd. Snažil jsem se utěšit podobenstvími jako toto,“ pokračoval s omluvným úsměvem, „neboť léta šla a mně se nezdálo že bych se přiblížil k úspěchu. Nakonec se cesta mírně pootevřela a po osmi nebo deseti letech nepřetržitých pokusů jsem zjistil, že částečný úspěch bude vše čeho kdy mohu dosáhnout. Slyšte! Ani jedny oči z milionu nikdy neviděly to co jsem se naučil vidět, neboť toužení duše přináší svou vlastní odměnu. Po dvacetiletém úsilí věnovaném ničemu než pravdě, přemýšlení o ničem než o pravdě, vyčerpaný tím vším, mohl jsem ji vidět více jasněji než jiní lidé, dostat se k ní blíže než mohou jiní. A tak nejlepší část mé práce – myslím tím její nejvyšší výsledky – jsou osobní, naprosto osobní, což mne zklamalo. Jestliže tím nemohu prokázat dobro jiným, co jiného bylo moje dílo než osobní potěšení? A čím je pro mne – v mém věku! Vypadám že jsem ztratil srdce i koření života. … Snad je to mým vysokým věkem, že původní suma mé energie je vyčerpána, že mi došla pára. Může být. Skutečností zůstává, že jsem ztratil touhu jít dál, a když jsem ji ztratil tak jsem se probudil, pochopitelně, do všedností každodenního života zas. Nemám peníze, jsem slabý z polohladovění a z dlouhých bdění, předčasně stár a sešlý. Ještě jednou mi přišla Gabriela pomoci. Zařídila tento pokoj a já šel prodávat své brýle jako podomní obchodník. Koupil jsem podnos a vyrobil vzorky všech brýlí a chodím s tím ulicemi. Proč ne? Žádná práce není degradující pro ducha a já bych nemohl být břemenem jednomu kterého miluji, nyní když vím, že mé největší úsilí neprospělo jiným. Nedaří se mi moc dobře, svět se mi zdá cizí a lidé trochu hrubí a tvrdí. Navíc se mi zdá, že mě policie nenávidí, nevím proč. Snad protože jsem chudý, ale ne tak jak jsou zvyklí. Pronásledují mne a soudce, před kterého mě vždy přivedou, vždycky věří jim a nikdy ne mně. Byl jsem bezpočtukrát potrestán za zdržování, ačkoliv jsem nikdy nikoho neobtěžoval. Policie nikdy nepředstírala, že jsem podváděl nebo něco ukradl, ale koneckonců toto jejich poslední obvinění mi přineslo vás a vaše přátelství. A já cítím, že veškerá hanba tím byla více než vyvážena.“ Mé srdce ve mě hořelo když mluvil tak klidně o svém nezaslouženém utrpení. Řekl jsem mu, že jsem hrdý na to, že jsem mu mohl pomoci. Položil svou ruku na mou s chápavým úsměvem.

Pár dní na to mi zvědavost opět nedala a zeptal jsem se ho, jestli bych nemohl vidět ty nové brýle, které ukazují nejzazší pravdu věcí. „Snad, někdy,“ odpověděl klidně. Má tvář zřejmě vykázala jisté známky zklamání, protože po chvíli pokračoval v rozjímavém duchu: „Mají jisté chyby a nedostatky, a vy ostatně také, můj příteli. Věřte mi, kdybych si mohl být jistý, že vás potěší nebo vám pomohou v životě, neváhal bych ani na okamžik; ale začínám pochybovat o jejich účinnosti. Možná, že pravda není pro člověka.“

Když jsme vstoupili do soudní síně v den Penryho přelíčení, byl Morris i já toho názoru, že soud nebude trvat dlouho a dopadne určitě v náš prospěch. Jediný, kdo se díval na vše s pochybnostmi, byl sám Mr. Penry. Usmál se na mne téměř soucitně když jsem mu říkal, že za hodinu jsme na cestě domů. Čekání bylo nekonečné, ale nakonec se i naše kauza dostala k projednání. Zástupce obžaloby povstal a mluvil povrchně asi 5 minut, s výrazem lhostejného nezájmu, což se mi zdálo bezcitné a kruté. Pak předvolal svědky. Všiml jsem si, že dělník mezi nimi nebyl přítomen. Jeho svědectví by bylo spíše v prospěch obžalovaného, a obžaloba ho z toho důvodu vynechala. Za to Mr. ´Allet, jak se sám nazýval, z ‚Igh ‚Olborn byl ještě výřečnější a mstivější než tehdy v policejním dvoře. Měl čas své svědectví posílit, více přiostřit a svůj čas využil náramně zlomyslně. Zdálo se mi, že každý musí vidět jeho zášť a pochopit ničemnost jeho motivů. Ale ne – soudce znova a znova zdůrazňoval právě ty pasáže, které byly nejvíce proti obžalovanému. Soudce byl evidentně rozhodnut, že porotě nesmí uniknout ani jeden detail obžaloby a tato jeho tendence se mi zdála nespravedlivá. Ale bylo pro nás uchystáno ještě horší překvapení. Po Halletovi obžaloba povolala westminsterského kanovníka, tlustého muže s velkým podbradkem a odulými rty. Kanovník Bayton vypověděl, že se zajímal o Penryho a jeho práci a že si postupně zakoupil všechny jeho brýle Rosettiho počínaje. Kanovník také potvrdil, že všechny tyto umělecké brýle vrhaly velice hodnotné světlo na věci, odstraňující hrubost a fádnost života a dělaly svět krásným a půvabným. Nebál se říct, že je považoval za nástroj dobra. Ale co se týká brýlí odhalujících pravdu, ty jen vyvolávaly velkou nenávist a rozhořčení. Nemohl na nich najít žádný klad, pravil že ukazovaly jen, co je v životě hrozné a brutální. Při pohledu skrze ně zmizela veškerá krása i půvab a vystřídala je šklebící se tvář smrti. Místo otcovské náklonnosti člověk našel osobní marnost, místo manželské něžnosti tělesnou smyslnost. Všechny vyšší pohnutky zvadly a místo pohledu na květy života byl člověk konfrontován s červovitými kořeny a lepkavou špínou. Své svědectví ukončil apelem na porotu, že by bylo dobré zakázat prodej takových brýlí. „Tento prodej je více než podvodný,“ tvrdil, „je to rouhání proti Bohu a urážka lidskosti.“ Horlivý kanovník se mi zdál horší než ostatní a jeho vliv na porotu byl zřejmý. Náš advokát Symonds ho odmítl podrobit křížovému výslechu. „Kdybych to udělal,“ řekl, „jen bych posílil obžalobu.“ O tom jsem neměl pochyb a souhlasil s tím i Morris. Ale dokonce ani svědkové obžaloby nás nepoškodili tak jako svědkové obhajoby. Na Morrisovu radu si Penry přivedl několik svých známých důstojných mužů jeho řemesla, aby svědčili o jeho charakteru. V podstatě všichni mu spíše ublížili než pomohli – vypovídali, že ho znali před dvaceti lety, kdy byl respektovaným odborníkem. Dávali důraz na to, co nazývali „jeho životní pád“. Všichni měli za to, že zanedbal byznys a přivodil si bankrot vlastní chybou. Od začátku bylo jasné, že tito svědci zničí naši kauzu a stejný náhled měl i náš advokát, který se ani moc nenamáhal s jejich křížovým výslechem. Oddechl jsem si teprve, když Mr. Penry předstoupil osobně. Teď, myslel jsem si, vyjde pravda na světlo. Penry sice uvedl vše na pravou míru s nejvyšší jasností a precizností, ale nikdo mu nevěřil. Ochota pochopit ho porotě očividně chyběla a od začátku stál soudce proti němu. Čas od času ho přerušil jen pro to, aby vypíchl co považoval za důkaz falešnosti jeho výpovědi. „Říkáte, že tyto brýle ukazují pravdu,“ řekl, „kdo chce vidět pravdu?“ „Jen málokdo,“ byla Penryho odpověď. „Proč jste tedy vyráběl brýle,“ pokračoval soudce, „když jste věděl že lidi zklamou?“ „Považoval jsem to za svou povinnost,“ odpověděl Penry. „Povinnost klamat a hněvat lidi?“ opáčil soudce „To je divné pojetí povinnosti nebo služby. A za tuto neradostnou službu jste bral peníze, což?“ „Trochu,“ připustil Penry. „Dobře, ale pořád to ještě byly peníze,“ nedal se odradit soudce. „Přesvědčoval jste lidi, aby si koupili vaše brýle a věděl jste, že je zklamou a přiměl jste je tedy aby vám dali peníze za zklamání. Chcete říct něco na svou obhajobu?“ Byl jsem se svým důvtipem v koncích a sotva jsem byl schopen jakžtakž usedět. Zdálo se mi tak lehké vidět pravdu! Ale Penry vypadal naprosto lhostejně k výsledku a jeho netečnost byla takového stupně, že ji stěží mohu nějak vysvětlit či omluvit. Nicméně poslední soudcova otázka ho probudila. Když ta drsná, pohrdavá slova dolétla do jeho uší, naklonil se dopředu, vybral si jedny brýle, nasadil si je a podíval se do sálu. Všiml jsem si, že byl mírně uzardělý. Po nějaké chvíli brýle sundal a obrátil se na soudce: „Vaše ctihodnosti,“ pravil, „vypadá to, že jste rozhodnut mne odsoudit, ale jestliže tak učiníte, chci aby tak bylo učiněno s jistým pochopením faktů. Řekl jsem vám, že je jen málo lidí v této zemi, kteří mají schopnost pro pravdu, a že většina z nich tuto moc zničí ještě před dosažením dospělosti. Vy se tomu sice ušklíbáte a vysmíváte, ale na prosté skutečnosti to nic nemění. Díval jsem se do sálu abych zjistil, jestli je tu někdo dost mladý, dost upřímný a dostatečně čistý, aby mohl vydat svědectví v můj prospěch. Bohužel tu však není nikdo, na koho bych se mohl obrátit s nadějí na úspěch. Vaše ctihodnosti, v pokoji za sálem sedí dítě, dívka s krásnými vlasy, pravděpodobně vaše dcera. Dovolte mně povolat ji jako svědka, dovolte jí vyzkoušet moje brýle, ať řekne co vidí a pak shledáte, že tyto brýle mění věci překvapujícím způsobem těm, kdo jsou schopni je použít.“ „Nevím sice jak to můžete vědět,“ přerušil ho soudce, „ale má dcera na mě skutečně v tom pokoji čeká a co jste řekl vypadá, že má nějaký smysl. Avšak je zcela neobvyklé povolávat dítě a já ani nevím jestli na to mám právo. Nicméně, nechci abyste měl pocit, že jste nedostal všechny možnosti, abyste se mohl očistit. Jestli tedy porota souhlasí, jsem ochoten vyslechnout, co nám váš nový svědek řekne.“ „Přejeme si vyslechnout svědka,“ pravil předseda poroty, „ale ve skutečnosti, vaše ctihodnosti, porota si už názor vytvořila.“ Během chvíle se do sálu dostavilo dítě – 13 až 14 letá dívka, jasné rozumné tváře, s trochou plachého strachu. „Chci, aby jsi se podívala skrze tyto brýle, mé dítě,“ sdělil jí Penry, „a řekla nám co uvidíš.“ A jak mluvil hleděl na ni zvláštním způsobem, jako kdyby studoval její oči. Pak vybral jedny brýle a podal jí je. Dítě si je nasadilo a podívalo se do sálu, a pak najednou vykřiklo: „Ó, jak divní lidé, jak jsou škaredí! Všichni škaredí, kromě vás co jste mi dal brýle, vy jste krásný.“ Rychle se otočila a s pohledem na svého otce dodala: „Och, papá, ty jsi … Ó!“ A chvatně sundala brýle a její obličej zalil ruměnec. „Nelíbí se mi ty brýle,“ řekla pobouřeně, „jsou hrozné. Můj otec tak nevypadá.“ „Mé dítě,“ řekl Penry velice jemně, „nechceš zkusit nějaké jiné? Viděla jsi toho tolik, že bys snad mohla vidět i to co bude, stejně tak jako to co je. Možná bys mohla dokonce zahlédnout záblesk budoucnosti.“ Vybral jiné brýle a podal jí je. Sál zahučel očekáváním. Lidé, kteří před tím nad Penrym ohrnovali nos se nyní natahovali dopředu aby jim nic neuniklo, jako by se mělo stát něco neobyčejného. Všechny oči visely na tváři dívky a všechny uši byly natažené. Dívka nějakou dobu kroužila pohledem po sále a pak začala mrazivým monotónním hlasem: „Nevidím nic. Není tu sál ani lidé, jen velké bílé kvádry, trochu do modra. Nevidím stromy ani zvířata, vše je studené a bílé. Není tu nic živého, žádná tráva, žádné květiny, nic se nehýbe. Je to všechno chladné, mrtvé.“ A polekaně dodala: „To je budoucnost?“ Penry se k ní dychtivě naklonil: „Podívej se na světlo, následuj světlo a pověz nám, co vidíš.“ A znova všude podivné zklidnění, slyšel jsem tlouct své srdce, zatímco se dívka rozhlížela. Pak odložila brýle a řekla podrážděně: „Už nic nevidím, poranilo to moje oči.“

„Smrt ve vězení

Matthew Penry, na jehož soud pro podvod a odsouzení si naši čtenáři asi vzpomenou, zvláště kvůli působivé výpovědi svědka obžaloby kanovníka Baytona z Westminsteru, zemřel jak jsme byli vyrozuměni, ve Wandsworthském vězení včera ráno na zástavu srdce.
Times, 3. ledna 1900.“

překlad: //ttchnk.mysteria.cz 1997