Rituály starých dob…

Hle! rituály starých dob jsou černé. Ty zlé budiž odvrženy; ty dobré ať tu prorok očistí! Potom se bude poznání ubírat správným směrem.
(AL II:5)

Kromě kolektivního významu verše, jímž jsem se zabýval ve svých komentářích, je zde i důležitý význam individuální: Každý z nás v sobě nese rituály starých dob, rituály z doby předtím, než jsme se vydali touto cestou. Každodenní zvyky, zautomatizovaná chování. Cílem naší práce je učinit ze svého života jediný komplexní, ryzí, konzistentní a především k zakončení Velikého díla směřující rituál. Součástí této práce by mělo být i zamyšlení nad životním stylem, nad svými rituály, ty zlé, totiž nefunkční, rozptylující, je třeba odvrhnout (a není to právě snadné!), ty dobré očistit, totiž přeznačit tak, aby kýženému cíli sloužily co nejlépe.
Toto za nás ovšem žádný prorok zvnějšku neudělá – v této sféře významu musíme být sami sobě proroky hovořící, jak se na proroky sluší a patří, nemilosrdným jazykem…