Struktura Universa – gnostická

Motto:
Čím víc do něčeho strčíš nos, tím víc ho tam máš.

Je něco hůře zachytitelné než myšlenka, než vidění vnitřním zrakem, než pocit, než předtucha? Kolektivní základ všech představ, dokazovaný vědeckým výzkumem i obyčejnou zkušeností, se ztrácí pod nespočitatelnými vrstvami osobních pohledů, individuálních stupňů vyspělosti, růzností, již jednotlivci vykazují v umění formulovat své myšlenky, i odvahy vůbec tuto formulaci provést. Každá struktura světa musí vyjít z individuální osamělosti, jež je protikladem minulých vzpomínek i budoucích nadějí na jednotu.

Každá cesta mezi jednotou a mnohostí je strukturou Universa a každá struktura Universa je právě takovou cestou. A rozličné formy cest mají jednotnou náplň. Vnitřně pociťovaná podoba cesty je zrcadlem jednotlivce a ukazuje, kudy člověk půjde, jakými bude naplněn dojmy i kam až je schopen dojít.
***

Ve světě, který existuje díky pohybu, nevnímám žádný bod jako pevný. Do struktury takového světa vkládám pohyb jako základní stavební prvek. Nikoli struktura tkaniny či krystalu, ale o struktura plynu nebo jen matematický model světa o desítce rozměrů.
Analogicky pokládám pevný systém v jakémkoliv lidském konání za chybu, jelikož vše pevné, na čem lze utkvět, zdržuje. A tak už z hlediska obyčejné logiky – nebo v protikladu k tisícileté duchovní zkušenosti, nebo v porovnání se závěry vědních oborů, které se zabývají nakládáním se systémy a varují před Pascalovou pastí, úkazem, který je nejlépe známý z ekonomiky – je třeba Být, nikoliv mít.

Mihotající chaotická stavba fraktálu, který donekonečna opakuje tentýž vzor; pohled na mračna hnaná větrem, v jejichž tvaru nachází pozorovatel cokoli, co mu nabízí jeho podvědomí; davy bytostí všech druhů, úrovní a světů, které jdou kupředu po jediné cestě, potkávají se mezidruhově a samy se stále mění, dospívají; a na ně dohlížejí jiné bytosti, které z pohledu shůry tvoří zase jen skupiny; nekonečné světlo bez hranic, které je tak vzdálené jenom proto, že je cizí droboučkým pozorovatelům odkudsi zdůli; a ohlušující rachot temných hlubin, k nimž světlo skrze nekonečný prostor nedolétne, proto vládnou zvukem; zářící strážcové prahů mezi světy a ději, a skoro zapomenuté vlídné, byť maličko rozmarné bytůstky, které oživují les, když zafouká vítr; božstva navěky připoutaná ke svému údělu – ach, proč se má člověk stát bohem? Drobné tlapičky průkopníků, razících cestu neprostupnou a hrůzyplnou pustinou pro svoji rasu; a zase dav bytostí, následující své nejodvážnější, zašlapávající jejich stopy na povrchu věčnosti; nebeský vzor vývoje, ne nepodobný vzorům teorií ekologů, a stálý pohyb kupředu, podvědomě tušený každičkou bytostí; ten nevyslovitelný tlak stvořeného.

Není cesta, zůstala jenom Hvězda, která dovede poutníka k Betlému…

Zůstaly hvězdné mapy, prozrazující, jak si bohové rozdali karty. Ale ty jsou málo srozumitelné cestovateli z Aldebaranu. Přilož své vlastní měřítko, cizinče, a važ spojení mezi světem mým a tvým.
Jednou stopy na povrchu věčnosti, jindy opuštěný, nepatrný jedinec na obrovském tepoucím vzorci – fraktálu světa; jednou blikající, skomírající bod sotva bdělého vědomí, tu zase mohutný plamen vůle, propalující světy a rozněcující netušená spojení bytostí, které o své existenci dosud málo věděly; človíček, tak omezený svými podmínkami, a přece tak svobodný, když míjí a zdraví božstva, spojená a ztotožněná se svým panstvím; jeden z myriád, a přece ten, kdo může spojit jedny s druhými, anděly s démony, bohy s lidmi.

Postav zámek v láhvi a najdi svoji cestu. Jak prosté, když stačí pomyslet, říci a do srdce si vypálit:
Já chci, já musím, já jsem.

Nekonečné, nezměrné jsou hlubiny vesmíru a nekonečná překvapení se skrývají tam, kam neumíme dohlédnout. Byl to krok vpřed nebo vzad? nebo jen posun do strany?…. či snad pouhé mrknutí oka?
Ale stalo se: Původně jednolitá struktura Universa vrhla stín. Prostor i se svou pohyblivou provázaností náhle nechaly vzejít stínovému antiprostoru; tento zdánlivě duální obraz se rozstříkl do dalších mnohočetných vztahů a matoucích pablesků. Když se vize ustálila, bylo už nové vědomí plně prolnuto s původním obrazem.
Tělo se spojilo se zemí a bohové dostali svá jména.
***

Ó Temnoto Temnot, dárkyně stínu i Stínů ve stínech,
celistvosti celku a mnohosti bytí, poslušná tvárnosti, obsažnosti bez obsahu,
nesvatá Temnoto, věčná Matko!
Skrze Tebe ztrácíme Světlo, Matko která jsi s námi,
a jen tak se jím budeme moci naplnit.
Skrze opojení Tvou láskou toneme v hlubině Tvého klínu, Matko budiž věčná,
a jen tak se budeme moci zrodit do Jasu.
Jsi kolem nás, jsi s námi i v nás, a námi se stáváš,
Abys i s námi mohla splynout s Nejvyšším
Ó Temnoto Jasu, dárkyně Krásy, která Láskou vzkřísíš Rozbité, spoj nás.
Amn.

Stíny malých lidských sebeuvědomění, vrhané do prostoru Universa, zcela zanikají ve stínu sebeuvědomění lidstva. Všechny tvary všech vesmírů, které kdy byly jakými představami vytvořeny, se spojují v jedinou temnou spletitou bytost a vytvářejí další prostor, protože stín Universa nemůže být Universem samotným.

V téže chvíli se s temným hřměním řítí nebeská klenba. Nespočet trosek sviští prostorem, který se teprve tvoří. Hřmot praskajících obalů splývá s temným vrněním hlubiny, na jejíž dno střepy dopadají. Proudící jas se takřka rozplývá v propasti, rozevírající svá ústa. Světlo stvořuje ze sebe sama nádoby na sebe samo a jejich naplněním se začínají na dně hlubiny rýsovat první stíny. Druhé stvoření musí akceptovat temnotu a nekonečná spleť prostorů, úrovní, světů, vesmírů a bytostí se může roztočit ve spirále času za jediným účelem:
Návratu.
Temnoto, která jsi nás zrodila! Světlo, jež věčně bdíš nad vodami!
Nechť vír nad propastí trvá, dokud budou trvat Světy!

Dlouhé ruce vládců se protahují, jak se probouzejí jejich vědomí. Tu zvedají hlavy vzhůru, tu obracejí oči k sobě navzájem nebo dovnitř, do sebe. Ne, nikdo se neprobudil, jen ty začínáš tušit jejich skrytou přítomnost, která tě pak děsí každým dnem, jako vědomí konečnosti či nekonečnosti světa.

Není lepší usnout a už se neprobudit… do věčnosti?

Předivem času prochází andělé nepoznaní.
temní i zářící, známí, cizí, zvaní i nevítaní.
Kdo slyší šustění křídel na nebeské báni,
kdo tuší odkud zní věčných varhan hraní?
Smějící se osude, který zatmíváš jas očí,
věčnosti mlžná vytoužená nekonečná,
sílu neznámou jen tuším, co závoji mlhy točí,
jsou jen hrou bláznivou tato kola věčná?
***

Staří bohové Země připravují svůj návrat. Už se blíží, už je slyšet jejich jásot. Vedou si krásnou pannu, Nejmladší bohyni, která je jejich dcerou i Matkou. Vše se chystá k velké slávě – krásná panna se vrací do rodného domu. Její dlouhá cesta se uzavírá, kruh Věčnosti se naplňuje. Až bude docíleno kruhu, nebude už země domem smrti, ale studnou sil Věčného. A aby se tak mohlo stát, bude levý poměřen s pravým a pravý s levým; horní bude měřeno se spodním a spodním s horním; popel se vrátí k popelu, prach se obrátí v prach, podoba přijme svůj odraz a Duch nápodoby ztratí moc. Spolu s ním změní tváře i Staří bohové. Až potom bude Země odrazu pohlcena stínem a stín prozářen Světlem.

Neboj se temnot, protože ony ti patří; jsi zářící Hvězdou nad nimi, a temné k tobě vzhlíží s úctou, pokud zablikáš.
Země je to nejkrásnější, co ti bylo dáno. Máš ji velebit, ne mít.

Zatím tělo hledá tělo, na němž postaví věž Babylóna; a bohové poznávají svá jména, aby jimi mohli být voláni. Lidé poznávají prostor a hledají směr, kterým se dál vydat. Kdo hledá oporu, tvoří temnotu a bude sdílet její osud. Kdo se pohybuje s paprsky, bude sdílet osud Světla.

Kdo nalezl Nicotu, stane se její součástí.
Kdo nenašel ničeho, dojde svého cíle.

Nepomohou hvězdné mapy, když jeden poutník je z Aldebaranu a jiný z Betelguese. Nikdo jiný nezná směr, než …. ty sám. Jenom ty vidíš přímku mezi jedním a druhým, jenom ty ji můžeš rozdělit a tím z ní vytvořit pouhopouhý jeden bod. Ty sám jsi geometrem prostoru a strůjcem času; jenom ty znáš tíhu planet a lehkost atomů.

Není cesta, zůstala jenom Hvězda, která dovede poutníka k Betlému…

Ó nejvyšší Světlo, které záříš nad jsoucnem, lhostejné, stálé a bezčasé!
Podobo bez podoby, Jméno beze jména, Hlavo bez hlavy, Existence bez rozměru!
Tebe hledáme, byvše Tebou stvořeni a neznavše Tvoji Podstatu.
Tebe nenalézáme, neschopni Tě rozeznat od přeludů stínů zapomnění.
Tebe ztrácíme, abychom po Tobě mohli toužit nebo Tě zapírat.
A Tebou se staneme, až budeme zrozeni Matkou
až budeme Matkou navráceni Tvé přítomnosti
až Nekonečno potká Nekonečno.
Amn.

Universum bylo stvořeno v hranicích, které jsou určeny Nebem na jedné a Zemí na druhé straně. Dvojnost, ten nejjednodušší počet, definuje celou existenci.
Uchopení Dyády je poznáváním Toho Nejvyššího.

Chiah, červen – září 2005